Mubarak je venku, Izrael mimo a Sýrie (dál) v tom

Tereza Spencerová
2. 12. 2014 Literárky
Dnes přehled posledních událostí ve třech zemích Blízkého východu.
Pár dní se přinejmenším mediálně zdálo, že v pátek postihne Egypt apokalypsa v podobě „islámské revoluce“. Saláfistická fronta, ultrakonzervativní skupina, která vznikla po revoluci z 25. ledna 2011 v Mansúře, vyzvala mladé radikální muslimy k „Povstání islámské mládeže“ a k „obnovení islámské identity Egypta“, byť při pohledu na spíše sekulární moderní dějiny státu prošpikované různými cizími okupace nebylo příliš zřejmé, co se tím vlastně myslí.

Vzhledem k tomu, že drtivá většina Egypťanů loni podpořila svržení muslimskobratrské vlády Muhammada Mursího, neměla akce už dopředu větší naději na úspěch, tím spíš, když se od ní distancovaly další saláfistické síly, včetně strany al Núr. Nesmyslnost celé akce pak jen zdůraznila Islámská skupina, nyní sice kvazilegální, ale kdysi skutečná teroristická personální líheň vedení Usámovy Al Kajdy. I podle těchto radikálů by „islámské povstání“ jen dále polarizovalo společnost, a to je zbytečné. Podporu tak vzpouře vyhlásili jen tvrdě pronásledovaní Muslimští bratři, kteří jsou od prosince na egyptském seznamu teroristických skupin (nově mají za „sousedy“ také Islámský stát). A prokázali tím, že aktuální lídři hnutí, toho času vesměs v exilu na Západě, nemají o náladách v Egyptě přesnou představu.
V Káhiře i tak zavládlo napětí, ale nakonec se větší demonstrace a následné srážky s policií uskutečnily jen v káhirské čtvrti Mataréjav Šarkíji v nilské deltě, hlášeno je několik obětí z řad demonstrantů i policie, zranění a zatčení, ale obecně platí, že se islámská revoluce nekonala.
Klid nicméně nenastal, byť tentokrát kvůli vládě a její ukázce selektivní justice. V sobotu totiž soud – v souladu se všeobecným neblahým tušením – bývalého diktátora Husního Mubaraka zbavil obvinění ze odpovědnosti za smrt tisíců lidí z tahrírské revoluce a (spolu se syny) rovněž i obvinění z korupce. Mubarak, který Egyptu vládl přes třicet let, se vždy bránil tím, že nikdy neudělal nic špatného, nicméně studenti to vidí jinak a na protest proti soudnímu verdiktu, který může diktátora už brzy vypustit na svobodu, vyšli po stovkách „zpátky“ na Tahrír a demonstrace se konají také na mnoha univerzitách. Policie hned v sobotu zabila nejméně dva demonstranty, další desítky jich pozatýkala, protesty ale pokračují.

Příznačné je, že soudce osvobození Mubaraka vlastně nijak ani nezdůvodnil, otočil se na technickém právním problému, nicméně rozsudek nebyl příliš překvapivý. Mubarak byl chráněncem Perského zálivu, který do značné míry financuje Káhiru i dnes, Evropská unie navzdory aktuálnímu zabíjení demonstrantů, ať už tomu pátečnímu islámskému nebo sobotnímu mubarakovskému, věnovala Egyptu jeho pravidelnou každoroční miliardu eur (letos na „rozvoj zelené energie“), USA se očividně dívají stranou a v lednu přiletí do Káhiry Vladimír Putin, aby posílil „vzájemně výhodné“ vztahy. Je co projednávat. Už letos v srpnu prezident Sísí vyrazil naopak do Ruska coby do první země mimo Blízký východ a diskutoval s Putinem nejen o dodávkách egyptské zeleniny či pěti milionů tun ruského obilí, ale také o tom, že by se Egypt mohl připojit k „ruské“ Celní unii, že by Rusko v Egyptě zbudovalo zónu volného obchodu, dodalo Káhiře – coby první cizí zemi – supermoderní migy a podobně…
Nyní po osvobozujícím – a „světem schváleném“ — verdiktu pro Mubaraka prezident Abdal Fattáh Sísí sice tvrdí, že pro „nový Egypt neexistuje cesta zpět“, nicméně opaku napovídá, že se právě zpět do vlasti vracejí mubarakovští oligarchové, kteří po revoluci před tresty uprchli do zahraničí.
Než se ukáže, kudy se bude Egypt ubírat dál (tady je například zajímavé video o takřka přehlížené síle nových egyptských odborů a jejich třídním boji), zbývá zásadní otázka: Pokud ty tisíce lidí v lednu či únoru 2011 podle soudu nezabily Mubarakovy síly, tak kdo?
Je to takové lehce majdanovské, že?

Izrael. Casinový král, jeden z největších sponzorů proizraelských aktivit v USA a jeden z největších sponzorů amerických republikánů, Sheldon Adelson, na počátku listopadu prohlásil: „Nemyslím si, že bible říká něco o demokracii. Mám za to, že bůh o demokracii vůbec nemluví. Neříká nic o tom, aby Izrael zůstal demokratickým státem, no a co? Izrael by nežil, kdybyste chtěli, aby žil v demokracii.“ A nedlouho poté už izraelská vláda začala jednat o zákonu, který definuje Izrael jako „národní stát“ Židů, přičemž „národní práva“ uchovává jen pro Židy, byť muslimové a křesťané tvoří 20 procent obyvatel. Podle návrhu zákona arabština přestává být oficiálním jazykem a Židé budou mít výhody v majetkových právních sporech s Nežidy. Deník Haarec ne jednou konstatuje, že nový zákon v mnohém připomíná pokusy o xenofobní legislativy z Evropy 30. let minulého století. Knesset bude nyní schvalovat zákon, podle něhož mají poslanci skládat slib věrnosti „židovskému státu Izrael“, a ministr zahraničí Avigdor Lieberman řeší, co s oněmi 20 nežidovskými procenty: výměnou za finanční kompenzaci by měli z Izraele prý sami odejít a přesídlit někdy v budoucnu do hypotetického palestinského státu.
Možný odstup od demokracie a přechod k etnokracii nicméně jen prohlubuje rozkol uvnitř vládní koalice premiéra Benjamina Netanjahua, která se není s to shodnout ani na dalších otázkách typu rozpočtu na příští rok, neúnosně vysokých životních nákladů obyvatel nebo politiky vůči Palestincům obecně. Netanjahu prý proto už během několika dní možná vyhlásí předčasné volby. V nich se nadějemi na úspěch netají lídr centristické Strany práce Isaac Herzog, který slibuje zmírnění kurzu. Izraeli se v poslední době podařilo dosáhnout několika mezinárodních politických úspěchů – Mezinárodní trestní soud (ICC) v Haagu například uznal izraelský útok na tureckou loď Mavi Marmara a zabití devíti aktivistů za „válečný zločin“, ale takový, který neopravňuje akci ICC proti Izraeli. Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) zase odmítla vyzvat Izrael, aby se připojil k dohodě o nešíření jaderných zbraní, čímž uchránila Izrael před mezinárodními inspekcemi jeho jaderných zařízení (a místo toho Izrael od Německa dostal čtvrtou jadernou ponorku). Nyní Izrael s podporou USA tlačí na Švýcarsko, aby zrušilo navrhovaný summit, který by se mimo jiné věnoval izraelskému dodržování čtvrté ženevské konvence na okupovaných palestinských územích, a lze předpokládat, že nakonec (přinejmenším z hlediska konkrétních dopadů jednání) bude židovský stát úspěšný.
To ale neznamená, že by se Izraeli dařilo „na plné čáře“. „Palestinská“ politika premiéra Netanjahua totiž přinejmenším v Evropě vyvolává stále silnější tlaky. Po Švédsku je palestinský stát připravena uznat Francie, stejně hlasovaly i parlamenty Irska, Británie (vláda premiéra Camerona názor parlamentu přehlíží, byť podle průzkumů Britové z pokračujícího konfliktu viní Izrael dvakrát častěji než Palestince) či Španělska. Evropská unie sice oficiálně tvrdí, že nemá v úmyslu vyhlásit proti Izraeli sankce za blokování mírových rozhovorů s dvoustátním řešení, nicméně Haarec zveřejnil dokument, který svědčí o tom, že Unie už má protiizraelské sankce připravené (a že tedy jen na poslední chvíli „vyměkla“). A tak se zdá, že do značné míry automatická slova českého premiéra Bohuslava Sobotky při nedávné návštěvě Izraele napovídají ze všeho nejvíc jen tomu, že Izrael je další téma – třeba po Ukrajině a zbrojení pro NATO – na němž se Unie není s to shodnout. I nová šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová přitom soudí, že Jeruzalém by měl být hlavním městem obou států. K tomu uvadá podpora Izraeli i v americké židovské komunitě, hlavně pak mezi jejími mladšími členy. A během „několika dní“ má být v Radě bezpečnosti OSN předložena rezoluce o ustavení státu Palestina, na jejímž znění se shodla jinak bezzubá a vždy na přání Saúdů jednající Liga arabských států…

Sýrie. Válka pokračuje čtvrtým rokem a konec v nedohlednu. Kdysi sice možná začala z nějakého vnitřního důvodu (i když dodnes „majdanovsky nikdo neví“, kdo že to jako první začal střílet do lidí v dubnu 2011 v Dará´a), ale dnes už je to propletenec nejroztodivnějších vazeb, spojenectví a animozit.
V hrubých obrysech vychází následující: syrské muslimy bylo vždy možné rozdělit na radikální a „normální“, přičemž mnozí z těch druhých dnes bojují na straně vlády, ale zahraniční džihád (tzv. opozice) takto rozdělit nelze, neboť by to ani nedávalo smysl — proč by s nějakými mírnými náhledy na islám do syrské války vlastně jezdili? A co víc, proč by je měly USA, EU, Saúdové, Katar a zbytek Perského zálivu za „normálnost“ či „umírněnost“ vlastně platit a vyzbrojovat? K tomu je třeba přičíst skutečnost, že Sýrie spadá do oblasti, v níž se odehrává souboj o regionální dominanci mezi Saúdy a Íránem. K tomu je třeba přičíst, že v důsledku saúdsko-íránského souboje je tu konflikt mezi sunnity a šíity. K tomu je třeba přičíst, že je tu souboj mezi USA a Ruskem o to, kdo si uchová regionální moc a kdo o ni přijde, a hlavně, kolik kytiček při tom ztratí. K tomu je přičíst regionální střety typu dominance libanonského Hizballáhu proti zbytku „regionálního světa“ v podobě sunnitského džihádu financovaného saúdskými bankami. Zvítězí nacionalistický/šíitský elán nad petrodolary? K tomu je třeba přičíst boj za uchování identity a moci, ať už je řeč o Saúdech, Turecku, Íránu, nebo o jen o jejich figurkách na regionální šachovnici. Určitě by se našla i další hlediska… A jak se tedy vše vyvíjí?
Saúdové se sice nemusejí s ambiciózním Katarem, ale ve jménu vítězství islámu byli s to urovnat neshody, ale musejí přitom řešit další atentáty na bělochy v Rijádu (ten zatím poslední se odehrál přímo v nákupním mallu, srdci to konzumní civilizace) a útoky Islámského státy na saúdské šíity, beztak už do krajnosti naštvané obyvatele hlavních saúdských ropných oblastí. V kombinaci s dlouhodobě podivnou politikou a nově i finanční nejistotou, kterou si Saúdové sami zavinili snížením světových cen ropy, je režim chatrnější s každým dnem.
Turecko očividně umožňuje Islámskému státu útočit na syrské kurdské Kobání ze svého území, a samo dělá totéž. S USA uzavřelo dohodu o výcviku dvou tisíc rebelů k boji proti damašskému režimu Bašára Asada, ale s Ruskem dohodu o výstavbě nového plynovodu vedoucího právě jen do Turecka. Mladí turečtí nacionalisté mezitím v istanbulském přístavu „poslali do nemocnice“ tři americké námořníky, což vykresluje stav vztahů mezi oběma státy (a národy).
Nábožensky kovaný a otrokářský Katar na přání USA (a za americké peníze) také cvičí nějaké „umírněné rebely“ pro Sýrii.
Írán (na vlastní přání) prý také cvičí dobrovolníky k boji proti Islámskému státu a tudíž zájmům Saúdů a Perského zálivu. A bojovníci šíitského Hizballáhu už jsou po Sýrii také v Iráku. Rusko s Íránem provedly společné námořní manévry v Kaspickém moři. (A USA kvůli jejich prohlubující se spolupráci hrozí Rusku dalšími sankcemi.) Přitom ale íránské stíhačky podporují kurdské pešmergy v Iráku spolu s těmi americkými, což znamená, že USA s Íránem spolupracují také.
Izrael si platí „umírněné“ rebely pod hlavičkou neexistující Syrské svobodné armády (FSA), aby bránili hranice Izraele na Golanech. „Umírněná“ (tedy vlastně jen správně zaměřená) teroristická organizace Džundolláh z  Balúčistánu, kterou Mossad podporoval také, mezitím vyhlásila věrnost Islámskému státu.
Syrská armáda mezitím došla až do Aleppa, odkud před ní prchly „umírněné“ oddíly rebelů podporovaných USA a Tureckem. V oblasti prý už zkouší ožít válkou zdevastovaná průmyslová zóna, ale jihosyrskou provincii Dará´a na hranicích s Jordánskem zase pomalu dostávají pod kontrolu rebelové, jistě „umírnění“. (Mapy a infografiky o aktuálním rozložení sil z Reuter´s). Syrský prezident Bašár Asad Spojeným státům vysvětluje, že k vítězství nad IS je třeba „skutečné a upřímné mezinárodní spolupráce“, ale na to nemůže Barack Obama pomyslet ani v „koutku Oválné pracovny“, protože už jestřábům v Kongresu obětoval racionálního ministra obrany Chucka Hagela a nyní se musí tvářit rázně. Co na tom, že v praxi syrské a americké stíhačky bombardují „hlavní město“ IS v Rakká na východě Sýrie fakticky společně, přiznat se to nesmí. Naopak, místo toho následoval další podivný pokus stlouci dohromady „širokou protiasadovskou“ koalici, ale ve výsledku ji nelze využít ani propagandisticky, protože na „sněmu“ 72 rebelských skupin se do vedení navzájem zvolili radikální kajdistiští džihádisté a na přítomné „umírněné“ zbyly jen drobky. Důležité ale je, že se vůbec „umírnění“ byli opakovaně ochotní spojovat s těmi „fuj“. A Západ také. John McCain se s džihádisty (stejně jako s těmi z Majdanu) plácal po ramenou už od počátku, a vazby USA na IS jsou dnes už dohledatelné, mimo jiné i takto:

To vše by byla jen cynická ukázka realpolitiky, kdyby kvůli tomu netrpěli nevinní lidé – hodně přes sto tisíc jich bylo zabito a z války v Sýrii jich už uprchly na tři miliony. OSN aktuálně hlásí, že nemá peníze na jídlo, které by pomohla přežít 1,7 milionu (!) z nich. Nezměrná tragédie se už dávno změnila v nicneříkající statistiky. Další nevinné lidi mimochodem zabíjí v rámci své války i americké letectvo v rámci své války proti IS, nicméně oficiálně přijímané údaje jsou poněkud podivné – zdá se totiž, jako kdyby v Sýrii útočilo zcela jiné americké letectvo než to v Pákistánu. Tam totiž bylo při nedávno dovršených 500 leteckých útocích proti 41 vybraným „teroristům“ zabito celkem 1147 lidí. Lze předpokládat, že řady odpůrců USA a protestních stoupenců IS se adekvátně rozšiřují i v Sýrii.
Co dál?