8.1.2015 L’Homme nouveau
Interview se spisovatelkou Annie Laurentovou o knize “Jak žít s islámem?”
Denis Lensel, redaktor francouzského katolického časopisu L’homme nouveau provedl interview s francouzskou politoložkou, arabistkou a novinářkou Annie Laurentovou, autorkou knihy: Vivre avec l’Islam? – Jak žít s islámem?, která vyšla v roce 1996 (!) a varuje před uklidňujícími, ale nebezpečnými iluzemi. Za osmnáct let od publikace rozhovoru se dramaticky proměnilo i demografické složení francouzské společnosti. V souvislosti s teroristickým útokem na redakci francouzského týdeníku Charlie Hebdo je nanejvýš vhodné si rozhovor pozorně přečíst, protože byl v mnohém prorocký.
Proč jste napsala tuto knihu?
Navštěvuji arabský svět asi šestnáct let. Pět roků jsem žila v Libanonu. Po návratu odtud koncem r. 1992 jsem zjistila, jak významnou úlohu hraje islám ve francouzské společnosti, ale také jaká tu panuje v této věci zaslepenost, a to jak v občanské společnosti, tak i v církvi. Řekla jsem si, že už nelze nadále setrvávat v názoru, jako by islám nepředstavoval pro Francii problém, i když lze čekat, že kniha bude vadit těm, kdo chtějí pokračovat ve falešně uklidňujícím dialogu.
V knize uvádíte, že islám se nesnáší se sekularizovanou společností…
Je to tak. Islám neumí, tedy ani nemůže odlišovat moc světskou a moc duchovní. Korán obě oblasti směšuje a chce nastolit teokratický systém. Směšuje se to všude, i v mešitě. Za kult odpovídají funkcionáři jmenovaní a placení státem, kteří pak káží jménem islámského státu. Výstavba mešit ve Francii je v jistém smyslu přiznáním jejich statutu exteritoriality. Toho si musíme být vědomi.
Islám má navíc univerzální poslání. Jím je veden k tomu, aby se prosazoval všude, kde je to možné. Kde má většinu, tam si nárokuje veškerou moc a odmítá se o ni dělit. Důkazů je mnoho. Slovo “laicita” v arabštině neexistuje, tím méně její význam. Na nedávném kolokviu v Marseille referující prohlašovali, že pomalu už směřujeme k tomu, že islám zde přijme laický způsob života a že dojde k jeho integraci. Téhož večera jsem mluvila s jedním imámem, který mě s rozhodností ujišťoval o neslučitelnosti islámu s laickou společností. Laicita je pro něho ateismus, odvržení víry v Boha. Tuto představu vzatou z Koránu, který je v islámu chápán jako slovo Boží, sdílí ohromná většina muslimů.
Ale ve Francii je islám menšinou, což snad může vést k jeho evoluční proměně.
Nám se islám nezdá nebezpečný, protože je aktuálně v menšině. Jeho cílem vždy a všude je jeho šíření. Tato dynamika se projevuje obrovskou natalitou muslimů ve Francii a využíváním oslabení naší víry v jeho prospěch. Islám je silný, protože jsme slabí. Dějiny ukazují, že v podobných situacích islám vítězí. Připomeňme si Severní Afriku v dobách sv. Augustina a sv. Cypriana a na duchovní oslabení tehdejšího křesťanství herezemi, které je podrývaly. Nepodobá se tomu situace dnešní západní společnosti?
Jak se staví dnešní muslim k neislámské politické moci?
Muslim je ochoten žít pod neislámským režimem pouze tehdy, není-li mu poměr sil příznivý. Pak vyčkává. Nikdy však neupustí od svých islamizačních plánů. Bůh Koránu mu dodává sebedůvěru, když říká: “Jste nejdokonalejší a nejlepší ze všech společenství.” Tato slova jsou pro muslimy zdrojem absolutní jistoty o nezbytí islamizace celé planety. Na počátku války v Libanonu v r. 1975 napsal jistý významný představitel libanonského islámu do deníku El Safir:
“Buď bude vládnout muslim a my budeme spokojeni a budeme ho uznávat, nebo bude vládnout nemuslim a moc nebude islámská, pak se ale postavíme proti ní, abychom ji zničili buď obratnou diplomacií, nebo silou, buď veřejně, nebo tajně.”
Tento výrok nebyl nikdy odvolán.
Jaký je postoj islámu k použití násilí? Jak lze definovat džihád, neboli svatou válku? Nejde o prostý duchovní boj každého člověka proti jeho vlastním nedostatkům? Dovolte mi nejprve opravit váš překlad slova “džihád”. Doslova to znamená “úsilí pro Boží věc“. Míněn je samozřejmě Alláh. Mluvit o “svaté válce” je pro křesťana nepřiměřené. Znamenalo by to dávat této formě božskou legitimitu. Asi jako když se někdy mluví o “svatém hněvu”. Jsou-li páchány atentáty na nemuslimy, např. na křesťanské řeholníky v Alžíru, slýcháme od řady odpovědných představitelů islámu: “Toto není islám!” Avšak běda, to je právě islám! Stačí otevřít Korán. Najdeme tam na pět set veršů o džihádu. Korán jasně posvěcuje násilí jako prostředek šíření Alláhova panství. Dělá z násilí měřítko ryzosti “pravdy” islámu: ve vítězství zbraní vidí znamení božího požehnání. Ideálem křesťanství je naproti tomu evangelijní láska. Zemřít během džihádu znamená jistý vstup do Alláhova ráje; ten není než vylepšeným životem pozemským.
Ten druhý výklad slova “džihád”, tj. boj s vlastními špatnými náklonnostmi, ten je vlastní islámským mystikům a nepochází z Koránu. Objevil se až po několika staletích po zrodu islámu. Dnes je “džihád” nesporně označením boje za rozšíření islámu, jehož cílem je vítězství ve světovém měřítku.
Všichni muslimové se k násilí neuchylují a někteří to myslí upřímně. Ale pravý muslim je vždy horlivý a svému náboženství věrný. Je vychován četbou Koránu, proto je proniknut touto logikou. Za všech okolností je u něho na prvním místě zájem islámského společenství. A pokud sáhne k násilí v zájmu šíření islámu, činí tak bez výčitek svědomí. Projevují-li nám zdejší muslimové sympatie, např. v dramatických chvílích, jakými byly vraždy řeholníků, činí tak z prosté taktiky, protože nás ve Francii potřebují. Nebuďme hlupáky! – Pokud jsou muslimové doopravdy upřímní, pak se budou ptát i na realitu svého náboženství a možná, že budou hledat Pravdu. My bychom jim pak měli pomáhat ji najít.
Jaký je postoj katolické církve k islámu?
2. Vatikánský koncil (1962-65) tradiční postoj revidoval. Deklarace “Nostra aetate” žádá od křesťanů, náboženství Mohameda si vážit v těch bodech, které jsou “semina Verbi”, tj. semena pravdy Božího slova. Na základě tohoto textu vznikla tradice, která za každou cenu hledá teologické konvergence. Dokonce se mluví o “třech monoteismech”, o “abrahamských” náboženstvích nebo o “náboženstvích Knihy”, jako by byl islám náboženstvím spřízněným s křesťanstvím, což není. Islám byl koncipován proti křesťanství. Biblické prvky v Koránu dělají dojem určité spřízněnosti, ale islám neobsahuje nic z toho, co tvoří křesťanskou víru, jako např. Trojice, Vykoupení, Vtělení, Ukřižování, Zmrtvýchvstání.
Čemu se v církvi říká “théologie des religions” (teologie náboženství)?
Je to aplikace závěrů koncilu. Jakmile bylo uznáno dobro i v jiných náboženstvích, vzniká nutně i speciální teologie zpracovávající pohled na tato náboženství. Zatím je ve stavu zrodu. Je to jedno z největších témat naší epochy. Je-li potřebné znát jiná náboženství, a to je právě náplní tohoto směru, vznikají bohužel i synkretistické tendence. Někteří teologové hovoří o diferencovaném Zjevení, že spásy lze dosáhnout různými cestami, např. přes Korán.
Přijímáme-li muslimy, je naší povinností poskytnout jim nejen práci, chléb a střechu nad hlavou, ale sdělit jim i duchovní poklad, který je naším vlastnictvím. Nebyl by toto nejlepší důkaz toho, že je milujeme, a nejlepší způsob, jak jim to dát najevo?
