Ray McGovern: Uzemnit jestřáby musí Obama

Avatar
Původní autoři

Ray McGovern
6. 1. 2015 Střípky ze světa
Rady Bílému domu od veterána CIA
Ve vztazích mezi USA a Ruskem přinese rok 2015 předěl. To, zda je vyhrotí až do války – hrozí i větší, než jen na Ukrajině – nebo je naopak zklidní, bude záviset hlavně na Obamovi, píšeRay McGovern, dřív 27 let důstojník CIA.Klíčem k odpovědi, kudy to americko-ruské vztahy vezmou, bude, „je-li Obama dost chytrý i silný na to, aby uřídil státního tajemníka Johna Kerryho, neocons a „liberální intervencionisty“ v čele Státního departmentu a postavil se i jestřábím kuřatům v Kongresu, většina z nichž s válkou flirtuje tak snadno proto, že o ní neví zhola nic“.


Na prahu nového roku píše:

Klíčem k odpovědi, kudy to americko-ruské vztahy vezmou, bude, „je-li Obama dost chytrý i silný na to, aby uřídil státního tajemníka Johna Kerryho, neocons a „liberální intervencionisty“ v čele Státního departmentu a postavil se i jestřábím kuřatům v Kongresu, většina z nichž s válkou flirtuje tak snadno proto, že o ní neví zhola nic“.
S Putinem je to přesně opačně. Ten „si následků války užil už v raném mládí“. „Narodil se v Leningradu (dnesPetrohradu) osm let poté, co padla jeho děsivá blokáda německou armádou. Michael Walzer ve své Válce proti civilistům (War Against Civilians) upozorňuje, že ´za 900 dní blokády Leningradu zahynulo víc lidí, než v pekleHamburku, Drážďan, Tokia, Hirošimy a Nagasaki dohromady´. Za blokády zemřel i Putinův starší bratr Viktor. To, čím si prošel v mládí, se Putinovi logicky vrylo do paměti.“ A právě to mu v situacích, hrozících tragickými následky, vede ruku nepoměrně odpovědněji, než „západním špičkám, majících o útrapách války stejně mizivé ponětí, jako o složitých dějinách Ukrajiny“.

„Těch, kdo Ukrajinu najdou na mapě, je v Americe jen hrstka.“ A ve vleku „´mediálního mainstreamu´ má většina i mizivé ponětí o jejím vnitřním pnutí“ („schizmatu mezi západní Ukrajinou, orientovanou západním směrem, a tou východní, mající silné vazby na Rusko“).

Někdejší špičkový zpravodajec pak čtenáře provází peripetiemi, jimiž se vztah Washingtonu k Moskvě vyvíjel od „Malty místo Jalty“. Sliby, porušené pozdějšími skutky, tehdy nepadaly jen z úst amerických špiček. McGovern cituje i protokol z telefonátu Genscher-Ševardnadze z 10. února 1990. Tehdejší šéf německé diplomacie tu sám iniciuje i následující téma: „My víme, že členství sjednoceného Německa v NATO nastoluje komplikované otázky. Jedna věc je však pro nás jasná: NATO se na východ rozšiřovat nebude.“ Ta konverzace nebyla jen o Německu. Sám Genscher to zpřesnil i následovně: „Pokud jde o nerozšiřování NATO, platí to všeobecně.“

McGovern zpovídal i lidi z tehdejšího Gorbačovova týmu. Ptal se jich i na to, proč po druhé straně nechtěli písemné závazky. Reakce Viktora Kuvaldina, jednoho z hlavních suflérů tehdejšího Kremlu, šokovala i McGoverna: „My jsme vám věřili!“ Žádost o písemné závazky by prý „tehdy vyzněla poněkud podivně už proto, že Varšavská smlouvastále existovala, sovětská armáda ještě stála v celé střední Evropě, a NATO tak kam ani expandovat nemělo“. Počátkem února 1990 – tvrdí ten „expert“, aniž se propadne hanbou, i dnes – se „přeci to, kudy se věci v 90. letech vyvinou, dalo předvídat jen velice těžko“.

Už pár let nato skončily v NATO Polsko, Maďarsko, Česká a Slovenská republika, potom i Estonsko, Lotyšsko,Litva, Slovinsko, Bulharsko, Rumunsko a nakonec i Albánie a Chorvatsko. Fakt, že se bezpečnostní záruky všem těmto zemím „nehledaly jinak, než přímým členstvím v NATO“, označil za „absenci fantazie, hodnou politování“, iGeorge Kennan, zamlada jeden z praotců studené války.

Když bukurešťský summit NATO v dubnu 2008 deklaroval, že „vítá zájem o členství ze strany Ukrajiny a Gruzie“, právě to – „na Západě se na to zapomíná, v Rusku však nikoli“ – „postrčilo Michaila Saakašviliho k hazardérskému kousku už pět měsíců nato“: „Jen co se Gruzie dostala do fronty na členství v NATO, nařídil Saakašvili gruzínským silám napadnout Cchinvali v Jižní Osetii. Když na to Rusko reagovalo zostra, nebylo se čemu divit. Gruzínské síly si v bitvách, trvajících jen pět dní, natloukly parádně nos.“

„Saakašviliho roztleskávači v administrativě George W. Bushe i týmu tehdejšího prezidentského kandidáta Johna McCaina ho neměli čím zaštítit“. Avšak „místo ponaučení, které si z toho zbabraného hokuspokusu měli vzít, se zraky neocons, řídících Bushovu zahraniční politiku – a zakonzervovaných i v Obamově administrativě – upřely k Ukrajině“.

Pro „revoluce“, inscenované na dálkový ovladač, sice platí „ne na kamery“. „Státní převraty se však dají přenášet naYouTube.“ Tak jako v případě telefonátu, který vytáhl ze tmy do budoucích učebnic, v němž náměstkyně ministra zahraničí Victoria Nulandová instruuje velvyslance v Kyjevě Geoffrey Pyatta, že – a také proč – musí novou ukrajinskou vládu vést „Jac“ (tedy Jaceňuk). Ten rozhovor se – připomíná zasloužilý muž CIA – odehrál tři týdny před státním převratem z loňského 22. února.

„Temné kousky ´majdanských loutek´ bijí do očí.“ „Mediální ´mainstream´ Spojených států je však zmiňuje jen zcela sporadicky.“ Tím víc hlaholí o „´agresi´ Moskvy, anektující Krym, kroku následujícím poté, co se převážná většina krymských voličů rozhodla uniknout ze spárů režimu, nastoleného pučem, připojením k Rusku“.

„Klíčová média Spojených států z násilného puče z 22. února – vedeného dobře organizovanými neonacistickými milicemi, vraždícími policisty a okupujícími vládní budovy – vyretušovala vše, co by se americká veřejnost dozvědět měla. Dle story, preferované Spojenými státy, se Janukovyč a jeho okolí jednoduše rozhodli vzít na ramena před morální silou pokojných protestů Majdanu.“ O to víc potěší, označí-li – v rozhovoru pro ruský deník Kommersant – „svržení ukrajinské vlády za ´nejflagrantnější státní převrat v dějinách´, sám George Friedman, šéf STRATFOR, think tanku přezdívaného ´stínová CIA´“.

McGovern zesměšňuje i další bubáky, na nichž to rusofobní horor staví. Má je za legendy zastírající, že „na Ukrajině proběhl převrat, inscenovaný Nulandovou a provedený všemožnou chátrou, zahrnující i otevřeně fašistická seskupení, mávající fanglemi s nacistickou symbolikou“. A připomíná, že právě Nulandová se v „podobné společnosti cítila jako doma“ už v minulosti. Například coby „zástupce poradce pro otázky národní bezpečnosti viceprezidenta Dicka Cheneyho“ – a členka „stínové rady národní bezpečnosti za ´temných´ roků 2003-2005“. Tehdy se osobně podílela i na „prosazování demokracie v Iráku“, lemovaném statisíci lidských obětí, masovým mučením a děsivou humanitární katastrofou.

Plavně však přešla i do týmu Hillary Clintonové. Zprvu coby mluvčí Státního departmentu a později náměstkyně jeho šéfa pro evropskou agendu, jíž je dodnes. „Nulandová je přitom i manželkou teoretika neocons Roberta Kagana, jehož Projekt pro nové americké století vyvíjel na invazi do Iráku tlak už od roku 1998.“

Obamova potíž je v tom, že „oba jeho ministři zahraničí, Hillary Clintonová i John Kerry, staví mosty k neocons z ´temných´ let“. Aktivní roli v šarádách, jež Obamovi váže ruce, hraje i Victoria Nulandová, „infikující Obamovu administrativu optikou, již Ron Suskind připisuje vrcholnému činiteli Bushovy administrativy: ´Teď jsme impérium a tím, co děláme, jsme to my sami, kdo vytváří i samu skutečnost.´“

Na to, jak „zesabotovat zákulisní dialog mezi Obamou a Putinem, který Putinovi v srpnu 2013 umožnil Obamu odradit od útoku na Sýrii, byla sice krátká i Nulandová“. „Obama Kerryho od těchto citlivých jednání odřízl, na bubny mezinárodní podpory vojenské akci proti Sýrii však Kerryho nechal bušit dál.“ Ten se stal natolik obětí vlastní propagandy, že když 9. září 2013 na tiskové konferenci utrousil, že Damašek by svůj chemický arzenál zlikvidovat, nenapadlo ho ani ve skrytu duše, že ho Putin a Lavrov vezmou za slovo.

Ukrajina tak i „Kerryho, Nulandové a McCainovou pomsta za to, že jim Rusko zabránilo vybombardovat syrskou vládu“. Kde sedí žába na prameni, ví velice i Putin. Právě Kerryho – ač tento slovník užívá jen výjimečně – označil přímo za „lháře“. Faktický základ to rozhodně nepostrádalo. Byl to Kerry, kdo – aniž měl jediný důkaz – vinil z užití chemických zbraní u Damašku Bašára Asada.

„Putinův ostrý výrok o Kerrym“ – a „společné kroky po linii Obama-Putin, jež roku 2013 zvládly syrskou krizi“ – „vybudily neocons k pokusu touto spoluprací otřást“. Jejím „vítaným skvělým nástrojem se stal právě ukrajinský převrat.“

Pro „svěží start v novém roce by měl Obama podniknout pět věcí“:
„Vyrazit Kerryho a Nulandovou.“

„Přečíst si Putinův článek v New York Times z 11. září 2013, tedy doby, kdy ve spolupráci s Obamou dosáhli unikátní výsledku v podobě likvidace syrských chemických zbraní.“

„Skoncovat s pomateným řečněním o ´nepostradatelné zemi´ (prezident to loni řekl tolikrát, až ho leckdo začíná podezírat, že té rétorice snad věří i on sám).“ Zatímco Putin mu – právě v onom článku v New York Times – připomněl plným právem, „jak nebezpečné je lidi ponoukat, aby se měli za cosi výjimečného, ať se tím sleduje cokoli“.

„Donutit quislingy v Kyjevě, aby své pitomosti odpískali. Skvělou příležitostí je účast na mezinárodním summitu, svolaném ukrajinským prezidentem Petrem Porošenkem na 15. ledna do Kazachstánu, kde jsou očekáváni i Putin a vrcholní představitelé Německa a Francie.“

„A pro letošek si zvolit i jiný závěr projevů. Co třeba: ´Bůh žehnej Spojeným státům americkým, tak jako celému ostatnímu světu´?“