Trocha geopolitiky ze zamrzlého města

Tereza Spencerová
8. 1. 2015 Literárky
Rok 2015 bude pro spletité vztahy a vazby na Blízkém východě důležitý, možná přelomový. Pro Saúdskou Arábii, která by ráda byla (alespoň) regionálním hegemonem, to platí dvojnásob.Spojené státy se prý s Íránem „předběžně domluvily na formátu“ řešení sporů o jaderném programu, přičemž pro příští jednání v Ženevě, naplánované na 15. ledna, mají už připravený i  „katalog obsahující potenciálních dohod a různících se přístupů ke zbývajícím sporům“. Obě strany prý počítají s tím, že by ke konečnému konsensu mohly dojít do března a následně ke konci června byla k podpisu i „velká dohoda“. Příliš optimistické? Možná, izraelští diplomaté už ale v každém případě pro letošní rok mají v popisu práce mimo jiné i lekce perštiny.

Předpokládaná dohoda s USA významně posílí vliv Íránu v regionu, toho Íránu, který je vedle Ruska hlavním sponzorem a spojencem syrské vlády. A Íránu, který byl až donedávna hlavním regionálním rivalem Turecka i Saúdské Arábie. Zatímco se ale Teherán s Ankarou pomalu sbližují (a spolu s Ruskem tak utvářejí nový regionální mocenský uzel), Saúdové zůstávají tak nějak stranou. Nebo spíš ostatními upozaděni.

Právě tak vyznívá poraženecký (a o sílícím pnutí v saúdském vedení svědčící) komentář v Saúdy financovaném panarabském deníku Aš Šark al Ausat. Podle něj saúdským královským stratégům v uplynulém roce nevyšlo zhola nic z toho, co si nalinkovali – ať už je řeč o představě, že ve Washingtonu se dá koupit každý a cokoli, nebo o snu, že financováním sunnitských teroristů z Islámského státu lze zničit šíitský Írán, nebo o sázce na eskalaci sunnitsko-šíitských bariér jako takových.

Popořadě: Komentář naznačuje, že Saúdové plně spoléhali na své i izraelské mocné (americké) lobbyistické skupiny, které donutí Baracka Obamu od sbližování s Íránem ustoupit, byť logika tohoto potenciálního amerického politického posunu je vcelku srovnatelná s nedávno oznámeným oteplením ve vztazích Washingtonu a Havany. Možná právě to měl na mysli americký prezident, když v nedávném rozhovoru pro NPR konstatoval, že „bývaly časy, kdy lobbyisté měli pocit, že mohou ve Washingtonu posouvat šachovými figurkami po desce. A kdykoli jsme pak vyvolali chaos, spálili jsme se.“ Odmítl „věnovat další bilion dolarů“ na vyslání pozemních sil k boji proti Islámskému státu v Iráku: „Potřebujeme biliony na obnovu našich škol, silnic, naší základní vědy a výzkumu tady ve Spojených státech.“ Sázka na Obamu naznačuje, že Saúdové ustrnuli někdy za Bushe a jeho blízkovýchodní „politiky dělových člunů“ a „humanitárních intervencí“. Obama ale ve zmíněném rozhovoru naopak podotkl, že by se Írán mohl stát „velmi úspěšnou regionální mocností“, a to za předpokladu, že se „chytí příležitosti domluvit se se světem správně“. Míněna je nejspíš dohoda o jádru. Pokud tak učiní, v Íránu „mají neuvěřitelné talenty a zdroje a míru vyspělosti“, míní americký prezident, a tak íránské „dodržování mezinárodních pravidel“ bude „dobré pro všechny“. Jsou to sice jen slova, na případné činy je třeba počkat – a co víc, nejen Írán si jistě uvědomuje, jak na Blízkém východě dopadají ti, kdo se se Západem sblíží až příliš – ale i tak jsou to slova, která musejí Saúdy a jejich krále – je dokonce starší než jeho země — šokovat. A co teprve, když prezident USA dodal, že uznává právo Íránu mít „oprávněné obranné obavy“ poté, jak trpěl za války s (Západem sponzorovaným) Irákem v 80. letech. A na otázku ohledně možného obnovení diplomatických vztahů s Íránem dodal: „Nikdy bych neřekl nikdy.“

Je jasné, že po letech destruktivní politiky může takto konstruktivní přístup Spojeným státům na Blízkém východě jen a jen vylepšit image a možná je tím i vrátit do mocenské hry. Oficiální íránská média už podotýkají, že je třeba se Obamovým postojem „blíže zabývat“, přičemž si pochvalují hlavně to, že USA přiznávají význam spolupráce s Íránem jak ve válečných regionech Blízkého východu, z čehož se nabízí vyhlídka na americké a následně i evropské investory a revoluci v dosavadních ekonomických (ne)vztazích.

V izolaci

V tandemu s USA (a jejich neochotou vyslat do Iráku či Sýrie pozemní jednotky) přebírá v obou zemích iniciativu v boji proti IS právě Írán, přičemž od vyslání prvních íránských jednotek do Iráku už se fakticky přestaly objevovat zprávy typu „IS stojí před Bagdádem“. Dostal se tak i pro Západ do role stabilizátora situace v regionu, z čehož plyne, že sázka Rijádu na IS nevyšla, stejně jako plán s prohloubením šíitsko-sunnitského schizmatu – naopak Írán je s to jednat nejen s iráckými šíity, ale i s tamními sunnity a Kurdy, nemluvě o tom, že vláda v Bagdádu své postupy přímo koordinuje s Teheránem. Určitou ironií je, že se Saúdům podařilo dosáhnout nečekané „vedlejší škody“ — Islámský stát sice Íráncům neublížil, ale místo toho vystrašil Západ natolik, že je stále více unijních vlád najednou ochotno (byť zatím neveřejně) vnímat syrského prezidenta Bašára Asada coby jednu z hrází bránící Evropu před vlnou islamistického terorismu, o čemž svědčí fakt, že v poslední době ubývá manter o bezpodmínečné nutnosti dosáhnout v Sýrii „změny režimu“.

Saúdskou izolaci v regionu přitom prohlubuje například i Egypt. Prezident Sísí, donedávna vítaný partner, který dokázal svrhnout vládu Muslimského bratrstva a odměnou mu byly saúdské „miliardy vděku“, se ocitl mezi těmi, kdo na státní kase pocítili vysýchání penězovodů – stlačováním cen ropy prý Saúdové chtěli srazit do kolen hlavně Írán, poškodili ale mimo jiné sebe i své spojence. A tak se koncem prosince „chudnoucí“ egyptský prezident dostavil na čtyřdenní státní návštěvu do Pekingu, dojednal rozsáhlé čínské investice v Egyptě i egyptskou roli při budování „nové námořní Hedvábné stezky“ (ta by měla startovat v čínské provincii Fu-ťian, vést Malackým průlivem a Indickým oceánem k Nairobi, odkud zamíří na sever k Africkému rohu a přes Rudé moře do Středomoří, a to právě přes egyptský „nový Suez“), podepsal dohodu o „společném boji proti terorismu“, načež čínská strana vztahy s Egyptem následně povýšila na „všeobjímající strategické partnerství“. Při souběžné aktivní obnově vztahů s Ruskem se tak Káhira může výhledově dostat zcela zpod saúdské kontroly, což by pro Rijád byla – další – citelná geopolitická ztráta.

Nízké ceny ropy přitom Saúdy dotlačily k deficitnímu rozpočtu pro letošní rok, škrtům sociálních výdajů a krytí rozpočtových děr z rezerv, které jsou stále dostatečně vysoké. Nicméně i tak vzniká napjatá situace, v níž nebude prostor pro experimenty s politickými reformami, právy žen a podobně – a nebo právě naopak. Možná by radikální proměna priorit tmářskému království pomohla spíš, než hlava v bezpečí, v pouštním písku.

Regionální strategie saúdským feudálům v každém případě nevycházejí, a to vše se tak či onak – pozitivně — dotýká i Damašku a jeho aktuální války proti radikálnímu islámu, „války proti terorismu“, jak je tady zavedeno říkat. Právě co se týče Saúdů, slýchám tu snad jedinou myšlenku, a to ve smyslu „Každý, kdo chce rozpoutat sektářskou válku, skončí špatně.“ Uvidíme.