Luděk Prokop
14. 2. 2015
Obrovská chatrnost čerstvé dohody uzavřené v Minsku.
(Zamyšlení nad pojednáním Lubomíra Stejskala MINSK II: Proč dohodě nevěřím, viz web Netmedium).
Naše sdělovací prostředky, v daném případě míním ČT, zvěstovaly v zápětí po uzavření dohody po 16 hodinách složitých jednání, cosi o tom, jak nejisté bude chování Putina, jak bude záležet na chování Ruska a že nejvyšší pohotovost na zostření sankcí proti Rusku musí být zachována. 

Ani slůvko ohledně chování fašistických nacistů, o tom, že příklady z časů minulých, svědčí o notorickém porušování dohod, právě ze strany fašistických nacistů, kdy sotva byly nějaké dohody s nimi uzavřeny, následovalo porušování, stupňování a vršení dalších požadavků.

Což o to, u masmédií působících u nás očekávat alespoň náznak objektivity, co se týká krajně zoufalé situace na Ukrajině, spunktované i „zadotované“ administrativou USA, očekávat alespoň náznak nějaké objektivity, bylo by nanejvýš zpozdilé. Smutné je, že svou troškou do mlýna jednostranných manipulací přispívají amatérští politologové, gramotní mudrlanti z řad řadových přispěvatelů okrajových webů, kteří by měli o fašistickém nacismu něco znát a měli by mít z něho oprávněný strach, na místo fandovství a zavírání očí před následky bujení doprovodné zhouby a zvěrstev, které se časem mohou rozrůst, překonat hranice a zasáhnout například i jejich milovaná vnoučata. Například myslitel Lubomír Stejskal, místo toho, aby byl vděčen za Putina a Rusko, které vytvořilo hráz proti rozpínavosti nacistického fašismu a tvoří ji i dnes, tentokrát proti tomu ukrajinskému, tak spekuluje nad tím, jak Putin vystoupil před médii jako první a jak ve své řeči, hned na začátku, řekl, že jednání o situaci na Ukrajině se vlekla tak dlouho proto, že kyjevská vláda odmítá přímo jednat s představiteli Doněcké a Luhanské lidové republiky. A hned v tom vidí onen detail, v němž je skryt ďábel. Připustíme-li existenci skrytého ďábla, pak můžeme připustit i teorii, že ten ďábel má podstatně raději než řád a pořádek, než jasnou a zřetelnou řeč, absolutní chaos a nejasnosti, ze kterých může vzejít hodně ďáblem oblíbeného zla. A když už je v protokolech psáno o vybraných územích Doněcké a Luhanské oblasti na Ukrajině, pak lze jen přivítat včasné vystoupení Putina, s upřesněním a vyrozuměním, jak se věci mají. Nehledě ke skutečnosti, jaké úsilí musel vynaložit, aby přesvědčil zástupce vítězících stran k uzavření dohody o příměří.

A to, že v zájmu uzavření míru, by kyjevská vláda rozhodně neměla odmítat přímo jednat s představiteli válečně napadené, vítězící protistrany, by mohlo být jasné komukoli, kdo alespoň částečně disponuje elementární logikou.

Závěrem již jen zlatý hřeb k mudrlantským úvahám o spolehlivosti smluvních stran v Minsku. Jaroš prohlásil, že Pravý sektor neuznává minské dohody a hodlá bojovat až do konce.

A úplně na závěr výstižná slova amerického novináře Finiana Cunninghama: „Rusko má dilema. Jak může pracovat na mírových řešeních ukrajinského konfliktu – a vyhnout se širší a strašlivější válce – když musí komunikovat s imbecily a vazaly? Tím míním americké a evropské vůdce, v daném pořadí.“