 |
| Etienne Balibar |
dla
28.2.2015 Altpress
Dva evropští levicoví filozofové, Francouz Etienne Balibar (Univerzita Paris-Ouest Nanterre) a Ital Sandro Mezzadra (Boloňská univerzita), zveřejnili 23. února v deníku Libération svůj pohled na dohodu mezi řeckou Syrizou a evropskými institucemi. Odmítají, že by snad šlo o „zradu“ voličů Tsiprasovou stranou a shledávají důvody, proč je kritika Syrizy zleva nesprávná.
Odpovídá pravdě to, co hlásají velké titulky několika novin, že Athény ustoupily požadavkům Euroskupiny (La Repubblica ) a učinily tak první krok na cestě k restauraci úsporných opatření (The Guardian )? Kdybychom měli věřit některým vedoucím představitelům levicové frakce Syrizy, odvaha netrvala příliš dlouho a „zrada“ již začala, uvádějí Balibar a Mendozza.
Konstatují sice, že je ještě příliš brzy na posouzení dohody, která byla (20. února) podepsána v Euroskupině, a konstatují, že teprve „technické detaily“ ukážou veškerý její politický význam. Nicméně, „bez čekání“ navrhli jinou alternativní metodu pro analýzu konfrontace mezi řeckou vládou a evropskými institucemi, která je současně vládou interpretována jako kompromis a protistranou jako bleskový průlom.
Jaká kritéria použijeme na Tsiprasův a Varufakisův postup, abychom zvážili jeho účinnost a správnost?
Řekněme rovnou, že otevřený konflikt kolem Syrizy u moci přichází v době akutní krize v Evropě. Války probíhají na hranicích Evropské unie, a to na východě, jihu i jihovýchodě, jedna za druhou se odehrávají hekatomby migrantů, kteří se topí ve Středozemním moři, to vše signalizuje cosi jako rozklad evropského prostoru. Ale jsou tu i další problémy. Během několika let recese se zmnohonásobily. Politické síly více či méně méně rasistické a neonacistické se šíří napříč celým kontinentem. Za těchto podmínek se volební vítězství Syrizy a vzestup Podemos ve Španělsku jeví jako jedinečná příležitost obrodit levicovou politiku rovnosti a svobody v celé Evropě.
Nezapomínejme, že podložím této možnosti jsou obrovské masové boje proti úsporným opatřením probíhající již řadu let v Řecku, stejně jako ve Španělsku. Ale tyto boje, v téže chvíli, kdy se rozšiřují „horizontálně“, stojí tváří v tvář vertikálním limitům, které jsou rovněž impozantní: dominanci bank a finančních institucí současného kapitalismu, novému rozložení politické moci, které se uskutečnilo v důsledku krize. Tomu, co jsme před pár lety nazvali „revolucí shora“, jíž je Trojka zároveň symbolem i nástrojem.
To jsou limity, jež se Syrize podařilo atakovat ustavením „vertikální“ mocenské osy, která odmítnutím úsporných opatření otřásla evropskými paláci. Okamžitě musela čelit etablovanému mocenskému systému v Evropě a stala se terčem veškerého násilí finančního kapitálu. Bylo by naivní se domnívat, že řecká vláda nemůže sama otřást těmito limity. Dokonce i země z demografického a ekonomického hlediska mnohem významnější než je Řecko by k tomu neměly prostředky. Mimo jiné to, co se právě stalo, znovu dokazuje, že politika svobody a rovnosti nebude vybudována v Evropě na pouhém stvrzení národní suverenity.
A přesto se „limity“, o nichž zde mluvíme, nyní ukazují v novém světle, stejně jako možnost je překonat. Boje a protestní hnutí obnažují ohavnosti, ale vítězství Syrizy a vzestup Podemos, a pak i působení řecké vlády, začnou rýsovat strategii. To však neznamená, že jeden volební výsledek je dostačující, a mimo jiné i Alexis Tsipras sám tohle nikdy nezastíral. Je nutné, aby se otevřel politický proces , aby byl potvrzen nový poměr sil a vyslána zpráva sociálním silám v Evropě.
Lenin kdysi řekl, že jsou situace, kdy je potřeba vyklidit prostor a získat tím čas. Adaptace tohoto principu na „dohodu“ z minulého pátku (nahodilou, jako vždy v politice), nás vede do rizika následující sázky: aby získala čas a prostor, řecká vláda musí ‚prodat‘ něco doopravdy. To znamená dát právě vzniklým šancím v Evropě možnost držet se dobře, čekat na příští volby (včetně voleb španělských), čekat na to, až se novým politickým subjektů podaří „dobýt“ další prostory.
Ale protože proces se vyvíjí, bude v příštích měsících nutné nastoupit na různých úrovních: potřebujeme sociální boje a politické iniciativy, nové každodenní úsilí a jiný stav mysli obyvatelstva, vládní opatření i občanskou „protimoc“, která staví na vlastní autonomii. Ve chvíli, kdy si uvědomíme zásadní význam toho, čeho dosahuje Syriza a co předznamenává Podemos na institucionálním terénu, musíme také zformulovat meze.
V mimořádném článku, který nedávno (18. února) zveřejnil londýnský The Guardian, ministr Varufakis ukazuje, že on sám si je jich plně vědom. V podstatě říká, že všechno, co vláda může udělat, je pokusit se „zachránit evropský kapitalismus před jeho sklonem k sebedestrukci“, která ohrožuje lidi, národy, a otevírá dveře fašismu. Je tedy třeba oslabit brutalitu úsporných opatření a krize, otevřít prostory pro obranu a spolupráci, v nichž bude život pracujících lidí o něco méně „osamělý, ubohý, násilný, a krátký“, řečeno klasickými Hobbesovými slovy. Ne víc, ale ne méně.
Vyložme po svém Varufakisova slova. Překonání kapitalismu je samozřejmě z definice mimo dosah jakékoliv vlády, ať už v Řecku nebo kdekoli jinde. Vedle záchrany evropského kapitalismu před katastrofou, která by byla i katastrofou naší, tato perspektiva směřuje k horizontu sociálních bojů a dlouhodobé politiky, jež nemohou být zavřeny ústavním perimetru. Ale ukazuje se, že také pro tento druhý „kontinent“, je již dnes třeba reálně postavit kolektivní sílu, na níž závisí pokrok nadcházejících měsíců a let. A země, která musí investovat takovouto sílu, nemůže být nic jiného než sama Evropa v perspektivě ústavodárného přelomu s dosavadním průběhem svých dějin. Odtud důležitost mobilizací takových hnutí jako Blockupy , které se sejde 18. března na inauguraci nového sídla ECB ve Frankfurtu nad Mohanem. To je příležitost, aby byl slyšen hlas evropského lidu, že podporuje činnost řecké vlády. Kromě odsouzení finančního kapitálu a „post-demokratického režimu“ (Habermas), končí svůj článek Balibar a Mezzadra, je to také příležitost prověřit úspěšnost alternativních sil, bez nichž působení vlád a stran, které bojují proti austerity, budou odsouzeny k impotenci.
 |
| Sandro Mezzadra |
