Naši obránci dogmat

Avatar
Původní autoři

Marek Řezanka
12. 2. 2015  Disidenti

V článku Nebezpečná difuze mimo jiné píši: Není totiž ani tak podstatné si připustit, co vše selhává (i když bez toho se neposuneme dál), ale mnohem závažnější je, kudy se hodláme ubírat do budoucna.
Jakékoli pozitivní směřování by však mělo být založeno na opodstatněné důvěryhodnosti.

V několika svých minulých statích jsem se snažil vysvětlit, proč a v čem lidé jako Solis, Bartoš či Konvička důvěryhodní nejsou. Podobně nedůvěryhodnými jsou ale naše „establishmentové elity“.

My jsme pravda, my jsme zákon

Petice nazvaná „Jsme Česká republika, nechceme být ani ryba, ani rak“ vypovídá v první řadě nemálo o svých tvůrcích, Michaelu Kocábovi, Martinovi Bursíkovi a Janovi Urbanovi.

Již nadpis petice v nás může vyvolat pocit, že někdo patrně oprášil motto: Stát jsem já. Jakým titulem si zmínění lidé osobují právo mluvit za celou republiku? Snad z titulu svého zbožného přání?

Mnohem závažnější je ale „síla“ argumentů, které rozezlení „putinobijci“ a „zemanobijci“ používají.

Obrázek: Ukázka signatářů petice „Jsme Česká republika, nechceme být ani ryba, ani rak“, 
zleva: Michael Kocáb, Martin Bursík, Jaromír Štětina

Vezměme si například jejich pasáž k sankcím, jejichž reálný dopad na ekonomiku EU ještě výrazně pocítíme:

„Zásadně také nesouhlasíme s politiky, kteří problematizují účinnost hospodářských sankcí. Jakkoli přišly pozdě a odtržení Krymu nezabránily, jsou nejvýznamnějším aktem zásadního nesouhlasu s postupem Ruska proti svrchovanosti Ukrajiny, na kterém se země sdružené v EU a NATO dohodly. Alternativou je buď otevřené mnichovanství, nebo širší vojenský konflikt, který si nikdo rozumný nepřeje. Zpochybňování sankcí je buď projevem lhostejnosti vůči vlastní budoucnosti, nebo krátkodeché vychytralosti, či dokonce změny zahraničně politické orientace České republiky. S takovým postojem vyjadřujeme kategorický nesouhlas.“

Trend pro Kocába

Tvůrci petice dali najevo, že jsou raci – řečeno s Havlíčkem – chodí totiž pozpátku. A mohou nás zavést až do temného středověku. Autoři dávají najevo, že navzdory absenci jakéhokoli hodnověrného důkazu, který by potvrzoval přítomnost ruských invazivních vojsk (nikoli zahraničních dobrovolníku na principu interbrigád) na Ukrajině, nepochybují o „ruské agresi“ a že důkazy a fakta je evidentně nezajímají. Hlavně, že mohou mluvit svým jménem za všechny občany této republiky a mohou se distancovat od svého prezidenta: „Jestliže prezident Zeman zpochybňuje přítomnost ruských vojenských sil na Ukrajině slovy: „Beru vážně prohlášení ministra zahraničí Sergeje Lavrova, že tam žádní ruští vojáci nejsou” a ostentativně tak dává najevo, že prohlášení ruské strany považuje za hodnověrnější než stanovisko našich partnerů z EU a NATO, mluví výhradně za sebe, nikoli za naše občany.“

Kocáb jde ve svých vyjádřeních tak daleko, že Zemanovy výroky považuje za „hraničící s vlastizradou“. Zda náhodou sám nepřispívá svou činností k podpoře těch, kteří verbují do války a chtějí konfrontaci za každou cenu, se nejspíš nezamýšlí.

Odhlédneme-li od podstatného, a totiž konfrontace skutečnosti a protiruské agresivní agitace (tady nejde o nějakou kritičnost či nekritičnost vůči ruské hlavě státu, zde jde o to, jak se interpretují události a co se na základě takovéto interpretace chystá), zbývá zde ještě jakýsi prvek morální. Nakolik je vhodné, aby za Českou republiku mluvil muž, který je nechvalně známý z kauzy fondu Trend? Jistě, nic mu nebylo dokázáno a z hlediska práva je nevinný – ale spíš z nedostatku důkazního materiálu, než z prokázání neviny. Kdyby vůči němu bylo postupováno tak, jak on nyní postupuje proti Rusku, již dávno by seděl za mřížemi.

Trend, jenž nyní Kocáb hájí ve vztahu k Ukrajině, zavání podporou oligarchů, tunelováním a korupcí. Ukrajina zabředá do hlubokých ekonomických problémů – a jejich řešení je v nedohlednu. Většině občanů zůstanou tak leda oči pro pláč.

Konec čtvrté moci

Různí mitrofanové nás ale budou přesvědčovat, že kdo pochybuje o pravdě kruhů blízkým dryáčnické Tea Party, je okamžitě Putinův kolaborant.

„Proč to všechno vyprávím? Proto, že naše levice se až tak v postojích k téže krizi neliší. KSČM sice vypracovala teorii, že věřit se nemá ani RF ani USA, ale jakýmsi řízením osudu jí to v konkrétních věcech pokaždé přeskočí ke kremelským věžím.“ (A. Mitrofanov, Levicoví Amišově, Novinky.cz, 9. 2. 2015)

Jiří Pehe patří k těm, kdo nepotřebuje OBSE, kdo nepotřebuje věrohodné důkazy: „Ruské popírání přímého angažmá na východě Ukrajiny komplikuje vyjednávání o urovnání konfliktu, protože Západ a Ukrajina jen těžko mohou přijmout ruské snahy vystupovat jako nezúčastněná strana. Je tudíž otázka, proč Rusko sveřepě a vytrvale lže tváří tvář faktům.“ (J. Pehe, Proč Rusko lže?, Novinky.cz, 3. 2. 2015).

Škoda, že „naši dogmatici“ občas nezaměří svůj pohled na západní kritické hlasy, které by jejich jednostranné nadšení rozhodně nesdílely. Naopak, řadí se k těm, kteří jsou obsahem opodstatněné kritiky.