Příměří? Po počáteční úlevě přichází hořkost a rostou obavy

Avatar
Původní autoři

Luděk Prokop
13. 2. 2015
Úleva z toho, že vyvstala naděje na mír a konečně nastane klid zbraní a opět se na čas oddálí reálná hrozba z bezostyšně, znovu a znovu opakovaných zločineckých snah USA o vyvolání chaosu, s následným rozpoutáním válečného konfliktu v cílové oblasti, tentokrát ale válečného konfliktu rozšířeného do celé Evropy. 

Úleva z ukončení zabíjení, provázená nadějí, že snad nastane na nějaký čas klid, že si Evropa vezme k srdci ponaučení z toho, k jakým koncům zahraniční vměšování a aktivity USA, s železnou pravidelností vedou. Naděje, že Evropa začne brát na zřetel otázky kardinální, jaký možný profit se za aktivitami USA skrývá a v čí prospěch tam ten profit na značný úkor Evropy půjde. Koho vlastně a čí zájmy velkohubý prolhaný Obama zastupuje.

Úleva se mění v hořkost. V rostoucí hořkost z vědomí, že s věrolomnými fašistickými nacisty, ukrajinskými nebo německými, to vyjde na stejno, žádné dohody uzavírat nelze, protože žádné dohody nikdy nedodrželi, ani nedodrží. Evropa má ověřeno krutě na vlastní kůži, jak to dopadne, když je fašistickým nacistům podán prst.

A ta hořkost velice, velice vzroste, zamyslíme-li se nad zavražděnými Ukrajinci, nad zmasakrovanými dětmi, které se nikomu nevysmívali, nemalovali a nezveřejňovali rádoby vtipné, slaboduché výtvory, ponižující náboženskou, respektive, v daném případě nacistickou víru Ukrajinců. Nic takového neprovedli. Zamysleme se nad téměř padesáti upálenými lidmi v domě odborů v Oděse a těmi ubitými, když vybíhali z hořící budovy. A nyní, to všechno porovnejme. Porovnejme zastřelení dvanácti zaměstnanců satiristického týdeníku, s počty mrtvých ukrajinských lidí a dětí, které se ničím jiným neprovinily, než ruskou národností.

Připomeňme si ty nespočetné davy, ty tyátry s poněkud stupidními plackami „Je suis Charlie”, připomeňme si tu kamufláž s předními politiky EU, kamufláž předstírající jak jdou, držíce se svorně v podpaží, na čele mnoha tisícového průvodu rozhořčených lidí.

Připomeňme si to všechno, všechno co se nesporně mělo dít, již před časem, na protest proti, (mlčenlivým tichem provázenému), zrodu a nástupu nacismu a fašismu na Ukrajině. Připomeňme si to všechno, všechno co se nesporně, již před časem mělo dít, na protest proti vraždění civilistů pro jejich ruskou národnost, proti masakrování dětí válkou.

Zamysleme se poctivě nad tím vším a porovnejme si někým vyvolané, zorganizované, takřka hysterické masové reakce na zastřelení dvanácti zaměstnanců satiristického týdeníku, s reakcemi na mnoho tisíc zabitých Ukrajinců (většinou pouze pro jejich ruskou národnost), s reakcemi na řadu zabitých malých dětí. A přiznejme si, že zabitých i s přispěním němého mlčení, zasnoubeného s lhostejností. Vezměme konečně na vědomí, že zmíněné davy, davy provázené takřka hysterií, po zastřelení dvanácti zaměstnanců satiristického týdeníku, že takové davy, snad ještě v masovějším provedení, měly nastoupit, když už ne při zrodu a nástupu nacismu a fašismu na Ukrajině. 

Tak alespoň po prvních dvanácti zabitých dětech. Po takovém zamyšlení a přiznání úleva z příměří mizí. Nastupuje hořkost a rostoucí obavy. Obavy rostoucí ze skutečnosti, že s nacisty a fašisty žádná dohoda, ani příměří nemá cenu ani toho papíru. Obavy a hořkost rostoucí ze skutečnosti, že vůdcové EU pod vlivem militantních USA, nechtějí ani vnímat, natož si uvědomit, která fakticky bije.