Hans Berger
12. 2. 2015 Hintergrund
Před včerejším středečním příjezdem šéfů států a vlád Ukrajiny, Německa, Francie, Ruska a zástupců východoukrajinských rebelů do běloruského Minsku existovaly jen sotva nějaké naděje na skutečný průlom při jednáních. Již samotná přítomnost protagonistů se hodnotila jako úspěch. Během čtyřhodinového maratonu schůzky se ovzduší změnilo jen málo. O čem, jak a kdo ve skutečnosti diskutoval, zůstalo neprůhledné. Střídala se hlášení, jednota a dementi.
Nakonec měla krizová vrcholná schůzka přece jen jeden výsledek, protože nějaký mít musela, pokud by všechny strany nechtěly přiznat, že už vlastně není co projednávat. Dohodlo se příměří, které vstoupí v platnost 15. února přesně o půlnoci, zní jednohlasně z proruských i prozápadních médií. Ruská Pravda k tomu zveřejnila úryvky z dohody stran konfliktu, ve které je stanoveno, že dva dny po příměří mají být staženy těžké zbraně a má být započato s propouštěním všech zajatců. Za dozoru OBSE mají být staženi zahraniční žoldnéři a jednotky, pro regiony Doněck a Luhansk se předpokládá „zvláštní status „ , mají být zahájeny rozhovory o volbách v oblastech bojů.
Celkový výsledek Minské schůzky silně připomíná výsledek první Minské schůzky v září 2014. Již tehdy bylo relativně krátce po ukončení jednání jasné, že dohody nezabrání další eskalaci konfliktu. Proto a kvůli celkově beznadějné situaci není dohodnutý dokument komentován s euforií.
„ Nedělám si iluze, neděláme si žádné iluze. Je zapotřebí ještě velmi , velmi mnoho práce. Existuje ale reálná šance obrátit věci k lepšímu,“ shrnula Angela Merkel. A ministr zahraničí Frank – Walter Steinmeier doplnil: „ Mnohým to nebude stačit. Také bychom si přáli více. Ale to je to, na čem se prezidenti Ukrajiny a Ruska mohli dnes v noci sjednotit“.
Pokud bychom si vzali text smlouvy do ruky, tak samo o sobě to, čeho bylo dosaženo, není nepatrný krok směrem k znovunastolení jakžtakž mírové situace a k přesunutí konfliktu z roviny vojenské do roviny politické. Mohli bychom být docela“ opatrně optimističtí“, což jako hlavní myšlenku popisují všechny parlamentní strany zastoupené v Bundestagu.
Problémem není nyní podepsaný text, problém je realita konfliktní situace na Ukrajině. Ještě bezprostředně před schůzkou byly hlášeny potyčky, Kyjev informoval o mrtvých v Debalcevu, v Doněcku kontrolovaném separatisty vybuchly granáty a usmrtily minimálně jednoho civilistu. Právě Debalcevo, ono město, ve kterém je uzavřeno v kotli několik tisíc ukrajinských vojáků, se v následujících dnech stane zkušebním kamenem dohody v Minsku.
Těsně nad prahem vnímání západních médií došlo k pohybu dalších jednotek.Neonacistický prapor Azov, který v občanské válce bojuje na straně Kyjeva, tvrdí, že „ v překvapivé ofenzívě“, krátce před začátkem Minské schůzky, „ osvobodil několik míst mezi Mariupolem a Novoazovskem“. Poslední útok je natolik relevantní , když zaměřuje pozornost na problém, který se začíná stávat tématem v ukrajinské občanské válce. Jsou ti, kteří se sešli na schůzce, i když mají vůli, schopni uzavřít mír? Nebo existují síly, které budou ve válce v každém případě pokračovat?
Ve vztahu k Rusku objasňují i západní média tento bod, když populisticky kladou vyhrocenou otázku, jaký má vlastně Putin vliv na separatisty v Doněcku a Luhansku.
Ve vztahu k Ukrajině se ale tato otázka neklade, ačkoliv by byla daleko více namístě. Neboť zde máme pravicově extrémní prapory dobrovolníků, které se staly neodmyslitelným mocenským faktorem, které se v krajním případě postaví i proti Kyjevu. Tyto síly chtějí dále bojovat a v Kyjevě mají partnera na vlivné pozici, totiž premiéra Arsenije Jaceňuka. Tento oblíbený kandidát USA se nikdy netajil tím, že na východě Ukrajiny sází na vojenské řešení. Dva dny před jednáním v Minsku znovu vyzýval obyvatelstvo Ukrajiny k „mobilizaci“. „Musíme udělat vše pro naši obranu“, řekl premiér. „ Nejde jen o mobilizaci armády, ale i mobilizaci vlády a celého státního aparátu na obranu Ukrajiny a každého jednotlivého občana.“ A k tomu dodejme: Neonacisté z praporu Azov , jako je jeho velitel Andrej Bilecki a jiní zastánci tvrdé linie, jako bývalý spoluzakladatel sociálně nacionalistické strany na Ukrajině, Andrej Parubij, mají velký vliv na Jaceňukovu „Lidovou frontu“.
Krátce : Každý ideál míru, který je dojednán, se bude muset prosazovat proti velkému a vlivnému táboru „jestřábů“, kteří hnáni šovinistickými pocity nenávisti vidí v každém ústupku povstalcům na východní Ukrajině „zradu“.
Nikoliv bezvýznamné v této souvislosti bude, jakou pozici zaujmou USA, které již tradičně pěstují úzké vztahy k táboru „ jestřábů“. Média v USA doposud informují jen o tom, že Bílý dům vyčkává, jak se bude příměří vyvíjet. Zároveň má být ale v pondělí odesláno na Ukrajinu 600 vojáků, aby „ cvičili“ ukrajinské jednotky.
Skutečně důvěryhodným krokem by bylo, kdyby bylo odeslání jednotek odřeknuto.
