Řecké dluhy zevnitř

Zbyněk Fiala
21. 2. 2015       Vaše věc
Zdá se, že cílem jednání o Řecku není ani tak vyrovnat dluhy, jako smést Syrizu. Proč? Podívejte se na její program. Také vedoucí poradce OSN Gregory A. Maniatis píše na názorové stránce New York Times, že „trojka“ se soustřeďuje jednostranně na vymáhání dluhů, ale vyhýbá se spravedlnosti. A pokud jde o ty dluhy? Z hlediska Mezinárodních účetních standardů zdaleka nejsou tak velké, tvrdí investiční bankéř Paul B. Kazarian.

Kompromis nad řeckým zadlužením má podobu čtyřměsíčního odkladu. Po pátečních celodenních jednáních ministrů financí eurozóny, které skončily až večer, řecká vláda nakonec přistoupila na čtyřměsíční prodloužení stávajícího programu, který podmiňuje další poskytování prostředků z unijních záchranných fondů. Formálnímu jednání předcházely pětihodinové užší konzultace, do kterých se telefonicky zapojoval i řecký předseda vlády Alexis Tsipras.

Řeky dotlačila ke kompromisu hrozba pádu bankovního sektoru. A také manévrování Evropské centrální banky. Ta sice umožnila rozšíření jednoho zdroje hotovosti poskytovaného řeckým komerčním bankám prostřednictvím národní centrální banky zhruba o pět miliard euro. Avšak krátce na to ECB obrala Národní banku Řecka o kompetence nad dvojnásobkem této částky, takže o tyto peníze budou muset banky žádat až ve Frankfurtu. Jediný kompromis, který je na cestě, spočívá v možném snížení míry škrcení řeckého rozpočtu. Detaily mají být vyjednány příští týden.

Deficit spravedlnosti

Na názorové stránce New York Times se pozastavuje vedoucí poradce OSN Gregory A. Maniatis nad tím, jak bylo jednání jednostranné, vzhledem k tomu, že podstatná část řeckých dluhů má kriminální původ. Překvapuje ho, že „trojka“ sídlí už dlouhá léta v budově řeckého ministerstva financí, ale nikdy nenašla cestu také na ministerstvo spravedlnosti. Prokurátoři, kteří vyšetřují největší korupční případy, mají natolik ořezaný rozpočet, že si nemohou dovolit ani dálkové telefonní hovory. Ale někteří to přesto dělají a platí si je ze svého. Problém, proč mají svázané ruce, může spočívat v tom, že když jeden bere, musí být druhý, kdo dává. A tady bychom se dostali k významným německým či francouzským firmám. Nejotřesnější případy provázejí zbytnělé řecké nákupy zbraní.

„Většina Řeků neuvěřitelně těžce pracuje, jak lze vyčíst ze statistik OECD. Od světových médií je proto obzvlášť nestoudné, když je portrétují jako lenochy. A tito Řekové trpí za nezákonnosti několika desítek tisíc spoluobčanů,“ připomíná Maniatis a poukazuje na to, že reálným deficitem EU nejsou dluhy, ale spravedlnost.

Boj o míru škrcení

Řecký státní rozpočet je v tuto chvíli mírně přebytkový – ovšem jen před započtením nákladů na úroky a refinancování dluhu. Mluvíme tak o primárním rozpočtovém přebytku. To dává Řecku teoretickou volnost v rozhodování, jak přistupovat ke splácení dluhů. Pokud by je omezili a znemožnili si tak přístup na finanční trhy, moc se neděje, stát lze financovat z daní. Jenže do hry může vstoupit i panika, kdy se lidé rozběhnou do bank pro své vklady. A když se zhroutí bankovní sektor, moc daní už se nevybere. Tempo vybírání hotovosti z řeckých bank dosáhlo úrovně 800 milionů euro denně.

V evropských „záchranných“ programech pro Řecko se určuje, jak velký má být primární přebytek, aby zbylo dost na splátky. Ovšem přebytek v tuto chvíli vznikne jen tak, že peníze naškrtím jinde, lze tedy mluvit o míře škrcení. V původním programu byl pro letošek požadován primární přebytek ve výši 3 % HDP, zatímco řecká vláda požadovala, aby to bylo jen 1,5 procenta HDP, a zbylo tak víc na investice. To může být dobré pro věřitele (dosavadní škrcení způsobovalo, že ve zdecimované ekonomice podíl dluhu na HDP prudce narůstal) i pro řešení řeckého „humanitárního problému“, zejména obrovské nezaměstnanosti a nárůstu chudoby.

O míře škrcení se prý dá mluvit, ale s dalšími návrhy už řecký ministr financí Yanis Varoufakis neuspěl. Ani se snížením dluhu, ani se zavedením motivačního prvku, který by výnos dlužních papírů vázal na tempo hospodářského růstu. Z průběhu vyjednávání přitom bylo zřejmé, že nevadí ani tak samotné řecké návrhy, jako řecká vláda strany Syriza. Jako by nezáleželo na tom, co se věřitelům může vrátit, ale hlavně aby se z programu Syrizy nedalo nic splnit a nespokojení řečtí občané ty zpropadené levičáky co nejrychleji smetli.

Dá se to vyčíst z toho, že ekonomická stránka řeckých návrhů nejprve našla jistý ohlas u Evropské komise a Mezinárodního měnového fondu, ale narazila u nesmiřitelných ministrů eurozóny. A skálu, u které všechno končilo, představoval německý ministr Wolfgang Schäuble (72).

V čtenářských diskusích na stránkách Financial Times jsem našel poznámky, že už na funkci nemá a utíkají mu složitosti jednání. Avšak příliš osobní pohled na problém může být zkreslující. Schäuble vyjadřoval nejvýrazněji to, co sdílí i mnoho jeho kolegů, a sice zklamání, že Řecko přišlo o krotkou vládu. Ryze levicová orientace Syrizy může způsobit nákazu a drsnou volební konkurenci středovým stranám. Vyjednávání o dluhu proto dostávalo charakter účtování s politickým nepřítelem.

Mají se čeho bát, program Syriza představuje sadu spravedlivých požadavků, které se mohou ujmout i mimo úrodnou půdu řecké bídy.