Sergej Lavrov: Partnerství v zatěžkávací zkoušce

Avatar
Původní autoři

 10. 2. 2015    Střípky ze světa
V Mnichově proti mnichovanské politice.
Na západ od Aše se ze všeho, co zaznělo na mnichovské bezpečnostní konferenci, hojně cituje i šéf ruské diplomacie. V Hujerově rodišti se dočkal cenzurních cedníků – a jarmarečních bubáků. My nabízíme plné znění – a nosné pasáže i česky: 

„Architekturu stability, založenou na Chartě OSN a helsinských principech, podlomily už dávno kroky USA a jejich spojenců v Jugoslávii, kterou rozbombardovali, v Iráku a Libyi, rozšiřování NATO na východ a nové demarkační čáry. Projekt ´společného evropského domu´ se neuskutečnil právě proto, že se naši partneři na Západě řídili ne zájmy otevřené bezpečnostní architektury na bázi vzájemného respektování zájmů, ale mrákotami ´vítězů studené války´. Závazky, slavnostně přijaté v rámci OBSE a Rady Rusko – NATO, že se vlastní bezpečnost nebude budovat na úkor bezpečnosti ostatních, zůstaly na papíře a v praxi se ignorovaly.“

Krajně destruktivní dopad, odporující legitimním zájmům jiných států, mají jednostranné kroky USA a NATO při budování protiraketové obrany. Reakcí na ruské nabídky štítu, konstruovaného společně, byly pozvánky do komparsu americké PRO. Ta by však ruský jaderný deterent vystavila vážnému riziku.

„Jakýkoli krok, podkopávající strategickou stabilitu, vyvolává nutně i odvetná opatření. To ovšem dlouhodobě poškozuje celý sytém mezinárodních ujednání o kontroly zbrojení, jejichž životaschopnost je na faktoru PRO přímo závislá.“ Tím ostřeji to staví na pořad i logické otázky: „Z čeho ta americká posedlost globální PRO pramení? Ze snahy o kategorickou vojenskou převahu? Z víry v technologické řešení problémů, jejichž podstata je politické povahy?“

„Raketová hrozba není o nic menší.“ V „Euroatlantiku vznikl silný impuls, jejž se hned tak nezbavíme.“ Umocňuje ho i to, že USA a další země NATO odmítly ratifikovat dohodu o adaptaci konvenčních ozbrojených sil a výzbroje v Evropě. Stejně jako manévry kolem otázky raket středního a krátkého doletu. Falešná obvinění, že platnou mezinárodní smlouvu porušuje Rusko, provází intenzivní rozmísťování amerických raket o „parametrech, analogických či blízkých pozemním balistickým raketám, jež příslušná smlouva zakazuje“. A také „široce uplatňovaných úderných bezpilotníků USA, spadajících pod smluvní definici křídlatých raket středního doletu“. „Odpalovací zařízení antiraket, jež budou brzy dislokovány v Rumunsku a v Polsku“, dohoda „přímo zakazuje, protože z nich lze odpalovat i křídlaté rakety středního doletu“. „Američtí kolegové, odmítající tato fakta uznat, hovoří ve vztahu k raketám středního a krátkého doletu o jakýchsi ´odůvodněných´ výhradách vůči Rusku, konkrétním faktům se však úzkostlivě vyhýbají.“

Vyvozovat krizi, gradující ve vztazích mezi USA a jejich spojenci – a  Ruskou federací – až z dění v loňském roce by byl „nebezpečný sebeklam“. V reálu jde o „kulminaci postupu našich západních kolegů, prosazovaného už čtvrt století s cílem zachovat si stůj co stůj dominanci ve světovém dění, ovládnout geopolitický prostor v Evropě. Od zemí SNS, našich nejbližších sousedů, kteří jsou s námi po staletí spjati v ekonomickém, humanitárním, historickém i kulturním směru a dokonce i příbuzensky, se žádalo, aby si vybrali – ´buď se Západem, nebo proti Západu´. To je logika her s nulovým součtem, nad níž se přece měla zavřít voda.“

„Strategické partnerství Ruska a Evropské unie ve zkoušce pevnosti neobstálo.“ Brusel „dal přednost konfrontaci.“ A „zmařil tak i šanci uskutečnit iniciativu, navrženou kancléřkou A. Merkelovou v roce 2010 v Mesebergu“ – „zřídit na úrovni ministrů zahraničí výbor Ruska a EU pro otázky zahraniční politiky a bezpečnosti“. „Rusko tuto myšlenku podpořilo, Evropská unie se k ní postavila zády.“ Právě „podobný mechanismus trvalého dialogu (být vytvořen) by však umožnil řešit problémy operativně a efektivně“ – a „včas rozptylovat i vzájemné obavy“.

„Pokud jde konkrétně o Ukrajinu, naši američtí kolegové“- „ a pod jejich vlivem i Evropská unie“ – „podnikali kroky, vedoucí k eskalaci, v každé etapě vývoje krize“. Počínaje fází, kdy „EU odmítla za účasti Ruska posoudit důsledky asociace s Ukrajinou za ruské účasti“. Přes moment, „kdy přímo podpořila státní převrat i předcházející protivládní nepokoje“. Až po  „situaci, kdy západní partneři myli znovu a znovu ruce kyjevskému vedení, jež místo slibu, že rozvine celonárodní dialog, spustilo masivní vojenskou operaci“. A „své vlastní spoluobčany, nesouhlasící s protiústavní mocenskou změnou a explozí ultranacionalismu, prohlásilo za ´teroristy´“.

Z „optiky, jíž mnoho našich kolegů hledí na Ukrajinu, se vytratily univerzální principy urovnání vnitřních konfliktů“. Ty totiž „předpokládají především inkluzivní politický dialog mezi protagonisty“. Klade to na pořad velice urgentní otázky: „Proč naši partneři například v případě Afghánistánu, Libye, Iráku, Jemenu, Mali či Jižního Súdánu soustavně jejich vlády vyzývají, aby se dohodly s opozicí, s povstalci a někdy dokonce i s extremisty, kdežto ve vztahu k ukrajinské krizi postupují jinak, silové operaci Kyjeva fakticky přizvukují, a to až po obhajobu či snahy obhájit nasazení kazetové munice.“

„Naši západní kolegové žel s gustem zavírají zavírají oči před vším, co hlásá a dělá jejich kyjevské vedení, včetně rozněcování xenofobních nálad. Dovolím si citovat: ´Ukrajinský sociál-nacionalismus považuje ukrajinský národ za společenství krve a rasy.´ A dále: ´Otázku totální ukrajinizace v budoucím sociálně-nacionalistickém státě vyřeší razantní politika během tří až šesti měsíců.´ Autorem je poslanec Verchovné rady Andrej Bileckij – velitel pluku ´Azov´, který se aktivně účastní bojů v Donbasu. Pro ´etnicky čistou´ Ukrajinou, likvidaci Rusů a Židů se nejednou vyslovili i další ukrajinští činitelé, kteří se prodrali do politiky a k moci, včetně D. Jaroše, O. Ťahnyboka či lídra ve Verchovné radě zastoupené Radikální strany O. Ljaška. Západní metropole však na tyto výroky nijak nereagovaly.“

„Nemám za to, že by si dnešní Evropa mohla dovolit ignorovat nebezpečí, že se neonacistický virus bude šířit dál. Ukrajinská krize se vojenskou silou urovnat nedá. Prokázalo se to už loni v létě, kdy podepsat dohody z Minska donutila až situace na bojišti. Potvrzuje se to i dnes, kdy pokusu o vojenské vítězství dochází znovu dech. V řadě západních zemí však přesto sílí výzvy, že by se kurs kyjevského vedení na militarizaci společnosti a státu měl podpořit.“ Že to chce „Ukrajinu ´nadupat´ smrtonosnými zbraněmi a zavléci ji do NATO“. Tím větší „naděje vzbuzuje opozice, sílící v Evropě proti plánům, jež tragédii ukrajinského lidu jen dál vyhrotí“.

„Rusko bude o nastolení míru usilovat i nadále.“ A důsledně razit kroky, vedoucí k „ukončení bojových operací, odsunu těžké techniky, zahájení přímých rozhovorů Kyjeva s Doněckem a Luhanskem“. A hned nato i k „obnově společného ekonomického sociálního a politického prostoru v rámci teritoriální integrity Ukrajiny“.

„Právě to bylo cílem mnoha iniciativ V. V. Putina v rámci ´normandského formátu´, jež umožnily nastartovat minský proces“. I „následného úsilí jej dál rozvíjet, včetně včerejších rozhovorů vedoucích představitelů Ruska, Německa a Francie v Kremlu. Tato jednání, jak víte, pokračují. Máme za to, že dosáhnout výsledků a odsouhlasit doporučení, jež zúčastněným stranám umožní konfliktní uzel rozvázat, je reálnou šancí.“

Chce to však, „aby si reálné rozměry rizik uvědomili všichni“. „Zbavit se zvyku hledět na každý problém izolovaně“, „pro stromy nevidět les“. „Situace si žádá komplexní přístup. Svět je dnes ve fázi ostrého zlomu, spjatého se změnou historických epoch. ´Porodní bolesti´ nového uspořádání světa os obě dávají znát právě tím, že mezinárodní vztahy jsou rostoucí měrou konfliktní.“ Tím akutnější je, aby „nad strategickou globální optikou“ neměly „navrch konjunkturální kalkulace politiků, ohlížejících se jen na příští volby u sebe doma“. Poněvadž v takovém případě hrozí „nebezpečí, že se běh světa vymkne zpod kontroly“.

Také „na počátku syrského konfliktu volali na Západě mnozí po tom, aby se hrozba extremismu a terorismu nezveličovala“. S tím, že se „pak ´vytratí´ sama“, kdežto „momentálně je prioritou změna režimu v Damašku. Co z toho vzešlo, už se ví. Legitimní moc pozbyla vlády nad obrovskými teritorii na Blízkém východě, v Africe, v afghánsko-pákistánské zóně. Výbušného rázu nabývá blízkovýchodní urovnání i situace v jiných zónách regionálních konfliktů. Adekvátní strategie, jak těmto výzvám čelit, chybí dodnes.“

„Celý komplex problémů by byl řešitelný mnohem snáz, pokud by největší hráči dosáhli dohody o svých vzájemných strategických prioritách. Stálá tajemnice Francouzské akademie Heléne Carrére d´Encosse, jíž se vážím, nedávno řekla, že ´bez Ruska skutečná Evropa není možná´. Rádi bychom věděli, zda toto stanovisko sdílejí i naši partneři, či zda i nadále hodlají prohlubovat rozkol celoevropského prostoru a stavět jeho jednotlivé fragmenty navzájem proti sobě.“ Zda „chtějí bezpečnostní architekturu budovat s Ruskem, bez Ruska nebo proti Rusku. Tuto otázku musí přirozeně zodpovědět i naši američtí partneři.“

Dát zelenou ničím nepřerušovanému „ekonomickému a humanitárnímu prostoru od Lisabonu až po Vladivostok navrhujeme už dávno.“ Tak, aby stál „na principech rovné a nedělitelné bezpečnosti, zahrnující jak členy integračních seskupení, tak země, jež do nich nespadají. Mimořádnou aktuální je vytvořit spolehlivé mechanismy interakce mezi Eurasijským hospodářským svazem a EU. Podporu této myšlence, rýsující se ze strany zodpovědných evropských vrcholných činitelů, vítáme.“

„V roce 40. výročí helsinského Závěrečného aktu a 25. výročí Pařížské charty se Rusko zasazuje o to, aby tyto dokumenty naplnil reálný život.“ Aby se u „principů, které zakotvují, nedopustila dezinterpretace“. A „celému euroatlantickém prostoru se garantovaly stabilita a prosperita na bázi opravdové rovnoprávnosti, vzájemného respektu a vzájemného zohlednění zájmů“.

Také Rusko tyto naděje spojuje i s „´radou moudrých´, ustavenou v rámci OBSE, jež musí svoje doporučení založit na konsensu“.

K „odpovědnosti, ležící na nás všech“, nabádá i rovných „70 let od konce Druhé světové války“.