Slon pozřít dikobraza jednoduše nemůže

Avatar
Původní autoři

Daniel Veselý 
20. 2. 2015  Altpress

Fascinuje mne snaha politických bankrotářů, jakým je Miroslav Kalousek, či řady českých novinářů řešit ozbrojený spor zasíláním dalších letálních zbraní, zejména amerických. Zaráží mne, že informovaní lidé nejsou schopni dohlédnout na blízkou vzdálenost. 

Ukrajinští vojáci 17. ledna: odjezd na frontu.

NATO v čele s Bílým domem na základě falešných informací o tom, že Kaddáfí chystá genocidu ve městě Benghází, právě před čtyřmi lety zaútočilo na Libyi, zároveň mohutně vyzbrojilo protivládní rebely, aby se země v následujících letech stala infernem a vydatným kompostem pro džihádisty z Islámského státu.

Tato skutečnost je vedle ukrajinského konfliktu asi nejzásadnějším současným rizikem pro západní svět. Chceme z Ukrajiny vědomě vytvořit další selhavší stát a hrůzu přísunem západních zbraní pro jednu z válčících stran, když disponujeme do očí bijícími hororovými předobrazy?

Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najd
e

Samotná geneze celého případu je taktéž osvětlující: Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, což v případě Ukrajiny platí dvojnásob. Pokud sami nedostojíme svým slibům a jednáme proti dobré vůli nepřítele či regionálního konkurenta, můžeme se tomutéž bez uzardění sami udivovat?

Byl skutečně Gorbačov tak naivní, když mu jeho americký protějšek George Bush I. v prosinci 1989 při jednání na Maltě slíbil, že se NATO nepohne „ani o píď“ na východ? Asi ano; nešlo přece o oficiální dohodu, nicméně se pak nemůžeme divit, že Rusko nevěří Západu a jeho báchorkám o tom, že NATO u jeho hranic nepředstavuje žádné riziko, nehledě na jeho drastické dějinné zkušenosti se západními agresemi počínaje Napoleonem a konče Hitlerem.

Proruská větev současné kremlologie?

Komentátor Jiří Pehe představuje ono základní nepochopení tohoto pravidla, když vulgarizuje odpůrce širšího konfliktu na Ukrajině coby „proruskou větev současné kremlologie“. Pehe a další pozorovatelé nechápou jednu klíčovou věc, a to, že veškeré velmoci porušují mezinárodní právo, rozšiřují či si hájí své sféry vlivu, zabíjejí a páchají přitom destrukci. Obětem a pozůstalým je ale srdečně ukradeno, že jedna velmoc je nominálně demokratická a druhá nikoliv.

Demokratické bomby dnes navíc kropí hlavy nevinných mnohem více a častěji než bomby států takzvaně nedemokratických. Stačí si jen připomenout letní masakr více než 2100 Palestinců, většinou civilistů v nelidsky obléhané Gaze.

Dokáže slon spolknout dikobraza?

Trochu jako závan svěžího vzduchu v nevětraném veřejnoprávním prostoru zapůsobilo vystoupení analytika Jana Eichlera z Ústavu mezinárodních vztahů v Událostech, komentářích z 19. února. Ten argumentoval, že Rusko nemá zájem ani možnosti, aby mohlo pohltit celou Ukrajinu, a vypíchl hledisko amerického politologa Johna Mearsheimera, který před čtyřmi měsíci napsal, že kdyby Rusko mělo skutečný zájem zabrat celou Ukrajinu, bylo by to totéž, jako kdyby slon spolkl dikobraza. Jinými slovy na to Rusko po žádné stránce nemá.

Eichler osvětluje okolnosti týkající se chování Putinova kabinetu při anexi pro Rusko strategického Krymu, byť tato byla nelegální. Uvádí, že ještě předtím do oblasti Černého moře začala pronikat americká flotila. Spojené státy měly svou základnu v Rumunsku, konkrétně v Konstanci, a dokonce prý existovaly přípravy na vytvoření základny amerického vojenského námořnictva přímo v Sevastopolu. „Proto se Putin rozhodl, že učiní preemptivní krok, tedy anexi Krymu“, míní Eichler.

dokončení článku zde