Vysvětlíme, podpoříte

Avatar
Původní autoři

Marek Řezanka
21.2.2015  Altpress
Kam se poděl duch 21. dubna 2012, kdy lidé zaplavili Václavské náměstí, aby dali tehdejší vládě najevo, že s jejími kroky nejenom nesouhlasí, ale považují je za skandální?

Vláda „rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci“ (nebo snad po jejím boku?), jak se pyšně Nečasova trojkoalice nazývala, připouštěla jedinou malou kosmetickou vadu na svém jinak bezchybném – a samozřejmě zodpovědném – výkonu. Sypala si popel na hlavu, že neumí své geniální recepty veřejnosti prodat (a nemyslela tím poplatky ve zdravotnictví), neumí komunikovat s veřejností – a dušovala se, že vše zkusí lépe lidem vysvětlit.

Chtělo by se zvolat: Trojkoalice je mrtva, ať žije trojkoalice! Tentokrát již nejsou vládními hity „šetření“ ani „zodpovědnost“. Nahradila je „profesionalita“ těch, kdo to „prostě zařídí“. Vlasta Burian by v roli nezapomenutelného Ducháčka měl žně – a nevěděl by, kam dřív skočit.

U nás doma klid

Jako jsme dřív zjišťovali, že šetření podle Nečasova kabinetu znamená oholit podpalubí, aby se o to více mohlo hýřit a mrhat na palubě, dnes poznáváme, co vlastně zahrnuje slovo „zařídit“. Zařídí se prolomení limitů (abychom ze země vytěžili, co se dá – a dočasně zaměstnané vyhodili až poté, kdy již nebude, kam a do čeho kutnout). Pokud se nějaký ministr nehodí současné vládě do krámu, prostě je odejit – dobrovolně nedobrovolně – jako princezna Koloběžka. V médiích to nevře a neklokotá, opozice je bezzubá – už jen proto, že máslo, které má její část z minulého období na hlavě, zdaleka nestačilo roztát – a nikdo se nebouří. Žádné demonstrace podpory jako v době Pospíšilově. A to Válková nemá za sebou Jurečku ani podezřelý nákup budovy pro vězeňskou službu, kde se spekulovalo o předražení.

Kde je Sobotkův hněv, když protestoval proti „působení ABL ve vládě“? O současnou justici obavu nemá?

Do „zařizovací“ agendy pak v tichosti přibylo schvalování transatlantických smluv. Na západ od nás můžeme v Evropě proti těmto smlouvám pozorovat vcelku viditelný i slyšitelný odpor. U nás je klid. Proč by nás vzrušovalo, jaké dopady budou smlouvy mít na naše zdraví, pracovně právní podmínky či životní prostředí? Máme mnohem důležitější problémy.

Jan Vitula (TOP09) s ohledem na dění na Ukrajině navrhuje zrušit sto tisícovou dotaci Jihomoravského kraje pro festival převážně klasické hudby Ruské jaro na Moravě a aby do ČR nebyli vůbec zváni ruští umělci. Asi právě poslouchal Krylova Krále a klauna – a „inter arma silent musae“ mu učarovalo. Budou mlčet, múzy jedny – rozhodl se. Nejenom vývozem zbraní – ale i odmítnutím ruských umělců „zákeřného“ Rusa porazíme. A neporazí-li ho ani jedno ani druhé, věčný lidská hloupost to zaručeně napraví.Nelze se divit, že na debaty o transatlantických smlouvách není čas.

 

Andrej Babiš před časem tyto smlouvy posvětil – a tím zřejmě považuje dialog s veřejností na toto téma za uzavřený. Není nad „klid na práci“, kde není na nějaké řeči prostor ani nálada. „EU a USA společně vytvářejí téměř polovinu světového HDP a skoro třetinu objemu celkového světového obchodu. Přestože jsme si vzájemně největšími obchodními partnery, potenciál naší obchodní spolupráce není zdaleka vyčerpán… Uvědomujeme si, že jde o dohodu mimořádného významu, která usnadní přístup malých a středních firem z České republiky na americký trh, kde v současnosti naráží na překážky nejen celní, ale i regulatorní a byrokratické. Netarifní překážky jsou komplikací například pro automobilový průmysl, který je pilířem naší ekonomiky. Proto jsem pana Bercera ujistil o maximální součinnosti Ministerstva financí ČR“, shrnul v listopadu 2014 ministr financí svůj postoj.

Babiš od října 2013, kdy si ulevil, že: „Malé a střední podniky – to jsou klišé a kecy. My potřebujeme podporovat velký průmysl, který tu má tradici. Že pomáháte zakládat inovátorské firmy, to je super, ale je to na prd“ – urazil dlouhou cestu. Najednou hodlá těm samým firmám ušlapávat cestičku v USA.

Neméně „roztomilí“ jsou ovšem též čelní představitelé ČSSD. Místo toho, aby tato strana varovala, že již dnes existuje pro české firmy řada omezení, která se mohou ještě znásobit, rozhlašuje, že tu nyní nějaká omezení jsou – ta ale pominou právě podpisem „zázračných“ smluv.

Ta naše levice česká

Ministr průmyslu a obchodu, Jan Mládek, chce nejspíš vstoupit do historie jako člověk, na němž se bude demonstrovat nemožnost rozlišení pravo-levé ideologie. „Jaké jsou tedy naše priority v TTIP: byť je americký trh již dnes velmi otevřený, stále zde existuje řada omezení pro české firmy: cla jsou vysoká pro některé produkty ze sektorů strojírenství, automobilového průmyslu nebo skla. Větším problémem jsou ale netarifní překážky (například neuznávání evropských certifikátů, laboratorních testů), které náš export zdražují v některých případech až o jednu třetinu a zamezují vývozu menších a středních firem do USA. Zcela zásadní je pro nás nalezení řešení přístupu evropských firem na trh s veřejnými zakázkami. Současná omezení postihují mimo jiné naše výrobce dopravní techniky… Jak tedy Transatlantické obchodní a investiční partnerství komunikujeme: víme, že bez podpory veřejnosti nemá tato dohoda šanci na schválení. Proto se Evropská komise i česká vláda snaží o TTIP informovat veřejnost a hlavně co nejvíce do procesu vyjednávání zapojit zástupce odborů i nevládního sektoru.“

Bez podpory veřejnosti údajně dohoda nemá šanci na schválení, píše ministr. Jak ovšem má veřejnost podporovat něco, co nemá možnost prostudovat. Má snad kupovat zajíce v pytli s tím, že zjistí, že z pytle nevyskočí zajíc, ale obušek? Jiří Schmied navíc upozornil na fakt, jak je s veřejným míněním manipulováno: ZDE

 

Je to jako ze špatného vtipu. Ozve-li se někdo, že se u smluv, k nimž nemá přístup, obává toho a toho, je mu odpovězeno, že může být v klidu, neboť šťastlivci, kteří je měli tu čest studovat, na nic závadného nenarazili. Proč ovšem nejsou smlouvy veřejně dostupné, se nedozví. Podle všeho proto, aby si je někdo nevykládal „špatným“ způsobem – a nevyvolával ve společnosti nepatřičnou – a samozřejmě neopodstatněnou – paniku. Jakákoli argumentace a debata potom není možná – neboť všechny pochybnosti jsou okamžitě smeteny ze stolu.

„Cílem TTIP není usnadnit arbitráže, ale naopak vytvořit transparentní investiční prostředí, kde jsou arbitráže omezeny na ty nejkrajnější okolnosti. Někdy vzniká mylný dojem, že systém řešení sporů investor—stát přichází teprve s TTIP. Již dnes mají ale členské státy EU podepsáno na 1400 dohod o ochraně investic, které obsahují mechanismus arbitráží. Jen Česko má takových dohod na osm desítek, především ze začátku 90. let. TTIP vidíme jako příležitost tento nástroj modernizovat a omezit jeho zneužívání. Pokud budete sledovat naše stránky k obchodní dohodě EU a USA, po zveřejnění výsledků konzultace EK na toto téma se objeví více informací o tom, kam bude vyjednávání směřovat.“

Nenechme se tedy znepokojovat, že například farmaceutický koncern Eli Lilly požaduje po kanadském státu 500 milionů dolarů, protože vrchní soud anuloval dva jeho patenty na léky, které byly prokazatelně neúčinné. Když český ministr tvrdí, že bude transparentněji – tak přece nemáme důvod k pochybnostem – nebo snad ano?

Aby byl Mládkův „banjo band“ kompletní, přispěchal mu na pomoc L. Rouček: „Víte, že se hodně píše o takzvané obchodní dohodě mezi Evropou a Spojenými státy. Ta dohoda poskytuje velké možnosti také například pro české výrobce. Zatím je to tak, že když nějaká česká firma vyveze například tramvaje nebo trolejbusy do Spojených států, jednapadesát procent toho výrobku musí být vyrobeno za oceánem. Ta dohoda by právě toto měla odstranit. Měla by také umožnit českým firmám, pokud se to podaří dobře vyjednat, aby se mohly ucházet i o veřejné zakázky. Tato dohoda tedy nabízí velké možnosti, ale zároveň je potřeba, aby se zde nesnížily standardy sociální, pracovní, pokud jde o ochranu potravin, životního prostředí a podobně.“

„Ono je potřeba“ je krásné spojení. A znovu se nám na scéně objevuje princezna Koloběžka, tentokrát jako ani nahá ani oblečená. Na jednu stranu máme podepsat něco, co z logiky věci sociální a pracovní standardy ovlivňuje – a to k obrazu nadnárodních společností – na stranu druhou je třeba ohlídat, aby se tyto standardy nesnížily. Nechtěl by sociálně demokratický mág Copperfield prozradit, jak toho hodlá docílit? Anebo šlo jen o takový bonmot, aby aspoň něco zdánlivě sociálně demokratického v jeho vyjádření zaznělo?

Pro lidovce Bělobrádka jsou pak transatlantické smlouvy něčím, o čem se rozhoduje v Evropě – a o nichž on nic neví.

Kde nic není…

Pusto a prázdno v českých luzích a hájích. Jedinou znatelnější politickou silou, která proti těmto smlouvám vystupuje, jsou komunisté. Ti jsou ovšem okamžitě jako zločinci a populisté okřiknuti jak z vlády, tak ze strany TOP09 a ODS. Český občan je následně masírován, že pokud jsou proti něčemu komunisté, je zapotřebí to zodpovědně přijmout.

Prozřetelně – na způsob kněžny Libuše – to vidí J. Štětina (jak jinak než senátor za TOP09): „Přátelé, všechno, co se dnes v Evropě odehrává, je postupné znovunastolení komunismu. Jen lstivě pod jinými názvy. Ukrajinci to pochopili a povstali. Komunisti a kryptokomunisti všech mastí to pochopili také, a proto podporují Putina.“

Konečně nám to tedy někdo pořádně objasnil. Netuším sice, jakou dedukční či indukční metodou zmíněný senátor odhalil ono plíživé strašidlo, které nejenže Evropou obchází – ale podle pana senátora ji osedlává – ale povedlo se mu to. Merkelová, Hollnade, ba, jistě i ten Cameron budou komunisty. A že Orbán tíhne ke krajní pravici? Štětina o tom ví své. Komunista to je – a basta. Nemá snad ani cenu dodávat, že nejhorší formu komunismu pro Štětinu zosobňuje hnutí Syriza – a nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že řečtí komunisté by z EU již dávno vystoupili a se Syrizou nechtějí mít nic společného. Ano, Štětina je další učební pomůckou pro názornou výuku ve stylu Komenského. Štětina je klasickým případem toho, jak raději zavřeme oči nad fašistickými azovy a pravými sektory, nad lžemi Jaceňukova střihu – jen abychom vymýtili vše rudé. Ne, R. Luxemburgová by opět neměla šanci – a štětinové by byli první, kteří by zmáčkli spoušť, aby později umetali cestičku Hitlerovi.

 

Okamurův Úsvit snad ani nemá cenu zmiňovat. Přímou demokracii tak leda zdiskreditoval svým anticiganismem a zarputilým bojem proti muslimům – a jeho hlas nemá váhu. Vybudoval si image nesnášenlivého Japonce, kterého na smetiště dějin odsouvá Černoch. A to proto, aby Úsvit přímé demokracie konečně nabral kurs k Le Penovu soumraku (v pojetí pana Štětiny bezpochyby skrz naskrz komunistickému).

O smlouvách trochu jinak

Politolog P. Robejšek, jehož rozhodně z levicovosti podezírat nemůžeme, „světlé zítřky“ v podobě TPP či TTIP nespatřuje: „EU by smlouvu přijmout neměla, protože přinese pouze zanedbatelné růstové impulsy a zatíží evropské vlády závislostí na amerických nadnárodních firmách; heslo: smírčí řízení. EU by se měla rozhodnout k radikální konsolidaci eurozóny, s tím související restrukturalizací jihoevropských ekonomik a rozvíjet spíše spolupráci s Čínou a Ruskem, které na tom již také nejsou skvěle, ale pořád ještě (v Číně dosud reálně, v Rusku dnes spíše potenciálně) lépe než zbývající země BRICS, jejichž hvězda výrazně vybledla. Brazílie je pro to nejmarkantnější příklad.“ Robejšek si už ovšem neklade otázku, proč hvězda „BRICS“ vybledla – a zda náhodou nevyhasíná zcela jiná hvězda – a to stávající fáze kapitalismu.

O dopadech na zdraví lidí (a zejména na fatální důsledky pro lidi v zemích „třetího světa“) v souladu s postřehy profesora Stiglitze nemluví v našich zeměpisných šířkách a délkách takřka nikdo. Sice budeme schopni produkovat levné a přitom účinné léky – ale k potřebným se nedostanou. Zase náš svět o kousek vylepšíme. Už nepůjde pouze o pálení přebytečného obilí, když není na chleba (jak zmiňovali v písni Voskovec s Werichem), ale o umožnění lidem svobodně „chcípnout“, třebaže bychom na jejich záchranu měli. Trváme-li na tom, že žijeme v době neohumanismu – pak je vhodné tento neohumanismus definovat jako humanitu zabíjející.

Občan před oltářem

Jakmile se totiž někdo zaštítí formulí, že změna podmínek, jež by vedla k finanční újmě nadnárodních kolosů, by byla protiprávním aktem, má v ruce velice ohebný bič, kterým zapráská vždy, když by mu někdo sahal na jeho zisky (a ani pověstného cukru již nebude třeba). V takovém případě se stává zcela lhostejným jakýkoli výsledek voleb, které si mohou z piety ponechat přídomek „demokratické“. Všem aspoň bude vše jasné, nebude třeba nic vysvětlovat – a podpora občanů nebude nutná. Aby jim to nebylo líto, budou ubezpečeni, že z valné části přece řekli své ANO.