Vzpamatujme se a ztopořme se!

Luděk Prokop
10. 2. 2015


Proč tolik kejhání o tom, zda Rusko pomáhá nebo nepomáhá Ukrajinským separatistům? Vždyť pomáhat těm, co brání lidi stejné národnosti, ukrajinskou propagandou nazývané „nelidi“ – které je nutné vyhladit, pomáhat jejich účinné obraně před oním vyhlazením, je pro Rusko přímo morální povinností. 

Nepochybuji tedy o tom, že Rusko pomáhá domobrancům, jejichž domovina je napadena agresorem – ukrajinskou armádou promísenou s vojenskými fašistickými nacionalistickými útvary, které, jak už je u fašistů historickou zvyklostí, s gustem vyhlazují civilní obyvatelstvo, když se nebrání. 
Rusko nemůže nepomáhat, i když zatím pomáhá pouze dodávkami, nejspíš všeho druhu. Buďme rádi za to, že vpádem mohutné ruské armády, nedává záminku válkychtivým hovadům k rozpoutání války, která by zasáhla určitě nás a naše bratry Slováky a možná celou Evropu. Že Putin zatím dokázal čelit domácím výzvám typu, „ruské tanky už měly být dávno v Kyjevě“. Ale ani silný Putin nedokáže věčně odolávat domácím výzvám, sílícím neustávajícími stupňovanými provokacemi a sankcemi krvežíznivého pseudodemokratického západního společenství – EU, vedeného a poručníkovaného permanentním válečným agresorem, Spojenými státy. 
 Politici stojící včele EU i politici stojící včele našeho státu, mající k dispozici veřejné, hromadné sdělovací prostředky, které se neštítí těch nejhnusnějších manipulací a lží. A neštítí se ani fašismu, nacionalismu, ani jeho zvěrstev. Nejenže se neštítí, ale v tom nejhlubším morálním úpadku se propůjčují k jejich slovní podpoře, u nás ve spolupráci s poslanci počínajíc, vládou končíc, jež se na pokyn „nad nimi postavených cizáků“ snižuji i k podpoře materiální. Vyvstává trpký paradox, kdy jedněm je povoleno cokoli a druhým má být to samé zapovězeno. 
Rusko nesmí pomáhat domobrancům bránícím své domovy proti jasné, neomluvitelné a kruté fašistické agresi zvenčí, čili nesmí pomáhat ani sužovanému lidu ruské národnosti. Nesmí, přestože neposkytnutí této pomoci, by bylo vysoce amorálním počinem a zároveň i počinem sebezáhubným, kterým by vydávalo všanc vlastní existenci – viz nebetyčně drzou, bezostyšnou a věrolomnou rozpínavost armád NATO. Na druhé straně, nehledě na historické tragické zkušenosti s nacionálním fašismem, morálně zvrhlé západní společenství, v příkrém rozporu s tím, co léta letoucí po 2. světové válce halasně vytrubuje a hlásá do světa, smí nacionální fašismus na Ukrajině nejen popírat – ale dokonce mu vehementně napomáhat.

Nebojme se tedy Rusku přiznat právo na obranu před rozpínavostí západních agresorů a přiznat mu morální povinnost pomáhat domobrancům a lidem ruské národnosti, žijícím na východě Ukrajiny. Nebojme se skutečné agresory nazvat agresory. Nebojme se nacionální fašisty nazývat nacionalisty a fašisty. A nebojme se hromadně, příkře a veřejně, odsoudit jakoukoli pomoc nebo výpomoc nacionálním fašistům, včetně každého, kdo se za takovou pomoc angažuje.