Babišovo zmatené historické přirovnání

Avatar
Původní autoři
 
6.3.2015  Alpress


Dokud budou Českou republiku reprezentovat lidé, jimž příroda nenadělila schopnost formulovat myšlenky v souladu s fakty, bude nejrozumnější koncepcí české zahraniční politiky patrně hluboké truchlivé mlčení.

 

 

Už staří Římané říkávali: „Kdybys byl býval mlčel, mohls být považován za moudrého.“ Užitečnost tohoto starobylého výroku je aktuálně doložitelná na příkladu Andreje Babiše a jeho přirovnání případu současné Ukrajiny k rozbití Československa v důsledku Mnichovské dohody. Historie je sice „učitelkou života“, ovšem pouze pro toho, kdo ji zná a dokáže její příklady analyzovat bez aktuální politické angažovanosti. Pro kvazihistoriky, anti-historiky a rádoby historiky jsou dějiny košem plným haraburdí, ze kterého si každý tahá libovolně, co momentálně chce nebo o čem si myslí, že za to bude pochválen.

Himmler u ukrajinské Divize SS Galicie (květen 1944)
Karel Marx soudil, že se dějiny opakují dvakrát. Jednou jako drama či tragédie a podruhé jako fraška. Jestliže Napoleon Bonaparte představoval dramatické období francouzských dějin, pak Napoleon III. (Napoleon le Petit – jak o něm píše Victor Hugo) jeho příkladu následoval způsobem poněkud fraškovitým. V tomto případě Marxův postřeh patrně platí. Přirovnat případné rozdělení Ukrajiny, které zemi hrozí v důsledku neochoty USA připustit, že její expanzivní militaristická doktrína by snad mohla mít ve světě jistá rozumná a bezpečná omezení, k Hitlerovu využití německy mluvícího obyvatelstva československého pohraničí pro vytvoření páté kolony, je příkladem převracejícím pozice hlavních aktérů dramatu. A to hned ve více ohledech.  
Tak nejprve, fašismus (či nacismus), který Babišovo nemoudré stanovisko jaksi mezi řádky přisuzuje Rusku, je ve skutečnosti ukryt v té části ukrajinské společnosti, která se těší oblibě významné části české politické reprezentace a hlavního proudu médií – což jsou ovšem dvě části společnosti absolutně odtržené od českého obyvatelstva. Dále, zatímco Hitlerova snaha využít třímiliónové německé menšiny v Československu k rozbití státu, který Němci dlouhodobě považovali za součást Říše římské národa německého, je Ukrajina zemí ve svém historickém vývoji rozdělenou hned několika faktory mezi několik soupeřících evropských mocností, které si toto území přisvojovaly a trhaly jeho celistvost po celá staletí.

Není zde místa na vylíčení celých dějin Kyjevské Rusi od pozvání Varjagů ze Skandinávie, přes vytváření a opětné rozpadávání se kmenových svazů slovanských knížectví, boje s krymskými Tatary a později polskými králi, kteří území Ukrajiny označovali za „Okrajinu“, tedy okrajové území obývané nepolským ruskojazyčným obyvatelstvem. Není zde místa na důkladnější zmínku o kozáckých atamanech, o Bohdanu Chmelnickém (když polský kníže Jeremiáš Wisniowieckij kozáky porazil, Chmelnický požádal o ochranu před polsko-litevským státem ruského cara Alexeje) či o pověstném Tarasu Bulbovi a jeho synech (à propos, autor této novely, Nikolaj Vasiljevič Gogol, byl ukrajinského, dokonce snad i kozáckého původu, narozený v Soročinci u města  Mirhorod).

Současná nostalgie…
Byly to boje, které dále prohlubovaly rozkol mezi pravoslavím a katolickou vírou v té části východoslovanského území. Jejich průběh v polovině 17. století popsal koncem 19. století mimo jiné i polský spisovatel Henryk Sienkiewicz (trilogie Ohněm a mečem, Potopa, Pan Wołodyowkij). Dějiny této oblasti jsou natolik složité, že politici ani novináři se jimi nezabývají. Přesto vyslovují soudy, které pouze odrážejí současné snahy oblepit Kreml co největším množstvím co nejurážlivějších nálepek, mezi nimiž ta „fašistická“ a „hitlerovská“ musí působit v Rusku skutečné zděšení. Už jen při pouhé vzpomínce na více než dvacet miliónů obětí hitlerovského nacismu. Nacistické běsnění se dotklo téměř každé ruské rodiny, takže nemůže být divu, že v této části světa má srovnávání s hitlerismem obzvláště brutální příchuť, čehož jsou si výrobci nálepek velmi dobře vědomi, a proto tak i činí.

Polsko-litevská unie 1569

Sprostota je základním principem současné hysterie v obnovené studenoválečnické mentalitě a hloupé či „jen“ neuvážené výroky na její podporu působí dvojnásob odpudivě. Ale pokračujme ve srovnávání nesrovnatelného. Současná Ukrajina je jedním z těch území ve východní části Evropy, která patří k nejvíce postiženým svým postavením mezi jinými státy. V některých ohledech připomíná bývalou Jugoslávii, jejímž územím vedla starobylá hranice mezi Západořímskou a Východořímskou říši. K reliktům tohoto rozdělení mezi „latinskou“ a „řeckou“ část přibilo dělení na římskokatolickou víru a víru pravoslavnou a v písmu mezi „latinku“ a písmo cyrilometodějské tradice. Vpád Turků na toto území permanentní a zoufalé škubání jihoslovanského obyvatelstva i jiných etnických minorit ze strany silných magnetů sousedních mocností učinil ještě nepřehlednějším. Nehledě na to, že konverze k islámu (za dlouhého tureckého panství strategicky výhodná – viz beletristické texty chorvatského klasika Iva Andriće) změnila i jazykovou a národnostní mapu Jugoslávie. Ale zpět k Ukrajině…  

Ukrajina je v tomto ohledu dlouhodobou obětí sporů polsko-ruských a katolicko-pravoslavných. Zůstává málem tabu jakákoliv aktuální připomínka tohoto sporu, ve skutečnosti byl v obnoveném souboji mezi USA a Ruskem právě tento kostlivec ze skříně vytažen. A to velmi promyšleně a důmyslně. Polská pozice v EU zůstává ve stínu. Nepozorováno, Polsko opírající se o své nadstandardní vztahy s USA a stižené historickou nenávistí vůči Rusku (jejíž příčiny můžeme chápat, ale jen těžko budeme souhlasit s důsledky), brání s maximálním nasazením všem možným dohodám mezi EU a Ruskem. Přesto, při bližším pohledu je polskou iniciativu velmi dobře znát vždy, jedná-li se o některé území nacházející se ve sféře polského (polsko-litevského) historického vlivu. Zejména, pokud jde o oblast, kterou za svou sféru vlivu považuje Rusko (Ukrajina, Bělorusko).

Pokud by chtěl Babiš použít nějakého srovnání s obětováním Československa, pak se mu nabízí úplně jiný případ, ve kterém je ono srovnání z velké části opravdu na místě. Jednalo se o obětování Kosova využitím programově podpořené nespokojenosti albánské minority, která na kosovském území získala početní majoritu. Podobnou, jakou měli Němci v některých okresech českého pohraničí. Tady, v tomto případě, by byl příměr s pomnichovským Československem namístě. Jenže z albánské nespokojenosti v srbském Kosovu profitovaly některé členské státy NATO (Německo obecně z rozbití Jugoslávie vytěžilo symbolický konec versaillského uspořádání Evropy, usnadněný přístup k Jaderskému moři, zmařilo naději Bělehradu na lokální vliv na Balkáně, a vůbec se mu pomstilo za až příliš tuhý, dokonce k osvobození vedoucí partyzánský oboj v průběhu 2. světové války; a USA si jako skalp přivázaly na opasek další kousíček kdysi „sovětského východu“), tudíž se česká politická reprezentace (zapomínaje na „svůj vlastní“ Mnichov 1938) pod amputaci Kosova od Srbska dodatečně podepsala. (Opět ono Marxovo „druhé opakování dějin“ coby fraška?)

 
Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) v akci (1943)
Současné trhání Ukrajiny na dvě (nebo vícero částí) není v dějinách této východoslovanské země ničím novým. Rozbíjení země, její rozlučování, manipulace s obyvatelstvem a geografickým, kulturním či náboženským směřováním, intervence politické, ideologické, finanční i vojenské jsou pokračováním staletého zneužívání tohoto regionu v rámci „vyšší“ politické hry. V době nacistického útoku na bývalý Sovětský svaz (Unternehmen Barbarossa), využívala německá propaganda nálad mezi tou částí ukrajinského obyvatelstva, která se cítila nacistickým vpádem „osvobozována“ z moci tehdejšího „moskevského cara“ Stalina. Důsledkem této podpory byl (mimo jiné) poměrně snadný průchod Němců Ukrajinou, obklíčení obrovských sovětských armádních svazků u Charkova v květnu 1942, patrně v důsledku informací ze strany některých Ukrajinců o pohybech Rudé armády (170 tisíc sovětských vojáků skončilo v německém zajetí) a další katastrofy Rudé armády, jejíž velení předtím Stalin zdecimoval díky paranoie tušící zradu ve všem, co bylo vzděláno ještě na carských vojenských akademiích.

Ukrajinský chlapec na Památníku Osvobození 9. května 2012  
Omlouvám se čtenářům za zkratky a určitá zjednodušení této nesmírně složité historické látky, ale snad i tento drobný a velmi neúplný exkurs do tématu umožní alespoň trochu ilustrovat nesmyslnost srovnávání nesrovnatelných historických okolností, jak se jich dopouští nejenom český politik Andrej Babiš, ale i mnozí jiní, vcelku bez ohledu na politickou příslušnost. Tato srovnání nejenom, že „stojí na vodě“, ale zaměňují příčinu za následek a zcela směšují pozice aktérů. Dokonce tak, že jejich vzájemné role prohazují. V takových případech, je-li řeč o vážných mezinárodních otázkách, je vskutku lépe mlčet.