Parlamentní dav na Ukrajině a strana války v Česku

Avatar
Původní autoři

Oskar Krejčí

22. 3. 2015   První zprávy ,rozhovor
Na Ukrajině dochází k „zamrzlému konfliktu“, kterých je v Evropě několik. To znamená nevyřešeného velmi nebezpečného sporu, který může přerůst v násilí.
PZ: Na Ukrajině začal platit zákon o zvláštním statusu povstaleckých regionů. Nezaznamenal jsem, že by mainstreamová média o této skutečnosti informovala. Proč tomu tak podle vás je?

Vámi zmíněný zákon je v rozporu s minskými úmluvami. Jenže základem propagandy usilující o udržení či dokonce rozšíření sankcí proti Rusku je obviňování Moskvy z porušování minských dohod. Tatáž obvinění slouží jako argument, proč by se měly ze Západu dodávat zbraně Kyjevu. V takovéto situaci nelze přiznat, že minské dohody porušuje druhá strana.

PZ: Co by mělo následovat poté, když se ukáže, že Kyjev porušil minské dohody?

Kyjev je spojencem, proto nelze očekávat sankce. Měla by následovat jednání v normandském formátu, která by diplomatickým tlakem přivedla Kyjev zpět do koridoru minských dohod. Mluví se o možné schůzce představitelů Francie, Německa, Ukrajiny a Ruska v Paříži.

PZ: A když se nedohodnou?

Stažení těžkých zbraní z frontové linie povětšině proběhlo, proto by návrat k předcházejícím bojům neměl být automatický. Zdá se, že situace spěje ke vzniku „zamrzlého konfliktu“, kterých je v Evropě několik. To znamená nevyřešeného velmi nebezpečného sporu, který může přerůst v násilí.

PZ: Máte na mysli takové situace, jako je Podněstří v Moldavsku?

Ano, ale nejen. Nejstarší „zamrzlý konflikt“ je na Kypru. Od začátku 60. let minulého století probíhal na tomto ostrově ostrý konflikt mezi Řeky a Turky, který v roce 1974 vyústil v převrat v řecké části a turecké intervenci v severní části. Spor mezi dvěma členskými státy NATO kolem Kypru, člena Evropské unie, se dodnes nepodařil vyřešit.

Přeměnit spor na Ukrajině v „zamrzlý konflikt“ by asi vyhovovalo některým politikům v Kyjevě a ve Washingtonu. Zachovali by si tak nástroje na vydírání Ruska a Evropské unie, především Německa.

PZ: Vraťme se ale zpět k zákonu o zvláštním statusu povstaleckých regionů. V Prvních zprávách jsme již informovali, že obsahuje taková ustanovení, jako je teze, že vstoupí v platnost pouze „po předčasných volbách konaných v souladu s ukrajinskými právními předpisy, po stažení všech nelegálních ozbrojených skupin a vojenské techniky“. To je zřejmě v rozporu s minskými dohodami. Proč se takové myšlenky v onom zákoně objevily?

Důvody jsou dva. Tím, který bezprostředně souvisí s porušováním minských dohod, je skutečnost, že nezačala přímá jednání mezi kyjevskou vládou a povstalci. Ten druhý, obecnější, souvisí s povahou režimu, který je na Ukrajině. Pseudorevolučního režimu.

PZ: Obecně se ale soudí, že se jedná o legitimní vládu. Ta by měla jako suverénní moc mít právo přijímat jakékoliv zákony. Představa, že se čtyři mocní v Minsku dohodnou a nadiktují politická rozhodnutí zvolenému parlamentu, je v rozporu s demokracií.

Myslím, že jste otevřel mimořádně zajímavé téma. Tím je velmi sporná legitimita moci v Kyjevě. Pro demokraty je samozřejmě zvolený parlament ideální institucí pro přijímání zásadních rozhodnutí. Jenže jsou tu dva problémy.

DLR a LLR: Porošenko a Nejvyšší rada zničili křehký mír!

Prvním je charakter voleb, který vedl k zformování současného kyjevského parlamentu. Je to tak trochu afghánský model demokracie, který se aplikuje v zemi zmítané násilím. Volby proběhly na pozadí občanské války, při tzv. lidových lustracích politiků někomu nevyhovujících, tedy při použití násilí vůči faktickým či údajným představitelům nebo podporovatelům Janukovyčova vládnutí, při obrovské mediální masáži, při rozbití struktur, které reprezentovaly skupiny prohlášené za nepřátelské – mám na mysli například Stranu regionů a Komunistickou stranu Ukrajiny. Prohlásit takto vzniklý parlament za dítě demokracie, to vyžaduje hodně shovívavosti. Legitimitu takového složení parlamentu budou muset potvrdit opravdu svobodné volby, které jsou možné jen bez válečné psychózy a při dodržování alespoň základních demokratických pravidel předvolebního klání.

PZ: Mluvil jste o dvou důvodech. Byť už onen první by vyžadoval velkou diskusi…

Onen druhý důvod selhávání minských dohod v Kyjevě je spojen s dělbou moci. Kyjevský parlament byl i v předcházejících obdobích zvláštní. Před loňským převratem odrážel složitou sociální a etnickou strukturu Ukrajiny. Už tehdy byl plný takových akcí, jako je blokování řečnického pultu či přímo rvaček mezi poslanci. Po „revolučních“ volbách ztratil mnohé z toho, co by bylo možné nazvat zmenšenou fotografií sociálního a etnického dělení Ukrajiny. Zůstal ale plný emocí.

Víte, při zbožštění demokracie, které je vlastní propagandě u nás, se zapomíná, že už od konce 19. století lze v odborné literatuře nalézt pravdivější pohled na jednání parlamentu. Mám na mysli knihu Gustava Le Bona Psychologie davu. Poslední kapitola tohoto pozoruhodného spisu je věnována chování poslanců jako davu. Le Bon ukazuje, že „u parlamentních shromáždění nalézáme všechny obecné vlastnosti davů: zjednodušování idejí, sugestibilitu, dráždivost, přehánění citů, převažující vliv vůdců.“

PZ: Le Bon byl Francouz. Velmi dobře věděl, co dokázal parlament a Konvent během Velké francouzské revoluce.

No právě. Dnes to může být ukrajinský parlament, který by mohl sloužit politickým psychologům jako laboratoř pro studium toho, co znamenají emoce, vůdcovská demagogie, ztráty individuality poslance ve vypjatých situacích, usilovné hledání „působivých formulek“…

PZ: Jako „okupovaná území“…

Ano. Formulek, které definují vůdce davu, které nebezpečně zjednodušují problémy, které mobilizují bojovníky. I takový parlament může mít pro některé lidi legitimitu, ale rozhodně to není racionální těleso, které slouží zájmům země. Je to prostě dav.

V podmínkách poslanecké soutěže v radikalismu ve vztahu k povstalcům na jihovýchodě a vůči Rusku nelze porozumět kompromisu, který je obsažen v minských dohodách. I z méně vypjatých období a v jiných zemích vidíme, že povětšině poslanci nediskutují, ale prezentují svá stanoviska. To, že projevy následují po sobě, neznamená, že se poslanci navzájem slyší. Jako děti na pískovišti – hrají si vedle sebe, nikoliv spolu.

Parlament není akademická konference, není to ideální místo k hledání pravdy. Měl by být ideálním místem k reprezentaci sociálních zájmů a přeměny ostrých konfliktů na slovní. Což ale parlament změněný v dav nedokáže. Dav mění racionální stanoviska na radikální a radikální postoje na extremistické. Myslím, že prezident Petro Porošenko je si této skutečnosti vědom. Proto návrh zákona o statusu povstaleckých regionů poslal do parlamentu až na samém konci termínu, dokdy měl být podle minských dohod schválen, a těsně před návštěvou Berlína.

PZ: Hm, každý parlament ale není davem.

To máte pravdu. Už Le Bon mluvil o podmínkách, za kterých se parlament na dav může změnit.

PZ: Před několika dny jste při prezentaci Bílé knihy – Pravda o Ukrajině hovořil o tom, že i v Česku se vytvořila „strana války“. Mohl byste našim čtenářům přiblížit, co jste tím myslel?

Při popisu událostí na Ukrajině se v souvislosti se štěpením nové kyjevské elity hovoří o „straně války“, tedy těch, kteří chtějí dotáhnout krvavý bratrovražedný boj až do konečného vítězství. Ukrajinské spory ovšem přesáhly hranice této země. Přívrženci všech stran sporu mají své zastánce a kritiky ve všech zemích Evropy a v hlavních městech globálních mocností.

V Česku se zformovala „strana války“ z politiků, novinářů a některých osobností díky jejich společnému přesvědčení, že strůjcem všeho zla na Ukrajině je Rusko a že s Ruskem je nutné zacházet silou. Volají po dodávkách zbraní na Ukrajinu, po zvyšování vojenských rozpočtů, po dalších vojenských základnách USA ve středovýchodní Evropě. Charakterizuje je i poněkud iracionální podpora všeho, co přichází z Washingtonu – bez ohledu na to, jak se mění politika Bílého domu. Jsou schopní napsat recenzi Bílé knihy, aniž by ji vzali do ruky. Věří ve vojenské vítězství na Ukrajině bez kompromisní dohody. Věří, že válka je řešením.

Pozoruhodné je, jak se tato „strana války“ v Česku formovala. Jak se k tradičním rusofobním politikům a médiím šířícím nenávist přidávali lidé a sdělovací prostředky, které předtím vystupovali z levicových či levě-liberálních pozic. Dnes někteří z nich i v takových médiích, jako je Právo či Britské listy, koketují s představou jediného možného řešení: s válkou proti Rusku. Vše v biblickém duchu, kdy vidíme třísku v oku bratra svého, ale břevno ve svém nevidíme.