1. 3. 2015 Svobodné novinyNásledující ukázky jsou z rozhovoru mezi Garretem a Dennisem Trainorem ze serveru Saloon.com.
Garret popisuje jeho zkušenost s prvním zabitím:
„Podstoupil jsem tříletý trénink, abych to mohl dělat, a dělal jsem to. Cítil jsem opravdu extatický pocit. Vzpomínám si, jak jsem se díval na ostatní kluky, zda to viděli, protože jsem chtěl, aby to viděl ještě někdo další. Vzpomínám si, jak jsem se podívat nazpět, a on ležel uprostřed silnice s prohnutým tělem a s křikem se kroutíc na zádech tahal za jeho břicho, jako by ho někdo zasáhl šípem a on jej chtěl vytáhnout. Veškeré pocity spokojenosti se odplavily a zůstala jen hrůza, smutek, vztek a frustrace. Byl jsem na něj naštvaný, že prostě nezemřel. Nakonec jsem vystřelil ještě tři dávky a on se konečně přestal hýbat. Bylo to poprvé, kdy jsem vzal někomu život. Vypadal, jako by byl můj otec. Kdo ví, proč tam bojuje. Mnozí lidi proti nám bojovali, protože nechtěli být okupováni, nebo proto, že byli jejich rodinní příslušníci zraněni, nebo usmrceni a chtěli se nám za to pomstít. Na konci mého působení v zemi, bylo opravdu těžké ospravedlnit zabíjení. V první řadě bychom tam vůbec neměli být.“
Garret hovořil o svých pocitech, ke kterým byl školen, a jak se cítí teď:
„Máte pocit, že je to dluh, který roste z každým životem, který vezmete. Cítíte se, jako byste světu něco dlužili, protože jste jej zbavili této osoby, která mohla v životě udělat něco úžasného. Přemýšlím o všech těch vojácích, kteří odcházejí z americké armády a pomáhám jim najít práci a získat vzdělání, a poslouchám, co touží dělat a čím chtějí být pro svět. A přemýšlím o všech Iráčanech, Syřanech a dalších, které jsme v té zemi zabili, a čím asi oni chtěli být oni.“
Když jsem se jej zeptal na počet jeho potvrzených obětí, Garret, rozrušen otázkou, začal vysvětlovat:
„Nepočítal jsem to a často neexistovalo ani potvrzení o zdařeném útoku. Cítil jsem, že mě to neučiní lepším vojákem, a rozhodně mě to neučiní lepším člověkem. Pokud měl Chris Kyle 160 potvrzených zabití, tak si dělám legraci a říkám, že jsem 160 krát minul. Přál bych si, aby to byla pravda. Mluvíme tady o lidských bytostech a nenávidím to kvantifikovat. Každý život je vzácný. A to my pokaždé zničíme. Je jisté, že tato pravda je nevyslovitelná.“
Poté, co se Garret dostal domů, začal vystupovat proti válce na středních a vysokých školách
„Pořádám protiválečné přednášky na středních a vysokých školách. Přestal jsem vyprávět válečné historky na těchto akcích, protože bez ohledu na to, jak špatně to zní, stále můžete vidět výrazy v očích děti, které říkají: „ To je ceremoniál o tom, jak jsem se stal chlapem. Musím tam jít a prožít tento strašný hnus abych věděl, že jsem dospělý.“
V souvislosti s obrovským množstvím viny, kterou Garret cítil v Iráku, mu armádní kaplan řekl, že by víra v Boha mohla zmírnit jeho pocity. Zřejmě, byl Bůh na straně Ameriky, a Garret bojoval za jeho Boha a za jeho zemi. V podstatě mu bylo řečeno: „dostaň se přes to, vojáku.“
Po návratu na americkou půdu, Garret vyhledal pomoc od Spolku amerických veteránů a bylo mu v podstatě řečeno totéž, co dříve, ale jiným způsobem
„Byl jsem ve spolku brán stranou více než jednou (během skupinové terapie), a bylo mi řečeno, že Spolek amerických veteránů není platformou k vyjadřování politických názorů. Moje zotavení záviselo na tom, že jsem cítil pocit viny a studu za spáchání zločinů proti okupované zemi. Vpadli jsme tam a brutálně je utlačovali, a to je část mé duševní a mravní daně. Když o tom nemohu mluvit ve Spolku amerických veteránů, tak mi tato organizace ani nemůže pomoci.“
Co můžeme udělat?
Je důležité, aby byly řečeny obě strany příběhu; každý má právo, být informován o tom, co se opravdu děje ve válce. Získejte v této věci vzdělání, a pokud můžete, informujte ostatní. Musíme se zbavit těchto oslavných předsudků, že američtí vojáci jsou hrdinové. Jsou chybné a jen pomáhají udržovat vojenskou službu, což podporuje samotné války. Co by se stalo, kdyby každý voják na světě řekl : „Ne?“. Přemýšlejte o tom.
