Martin Hekrdla
3. 3. 2015 Altpress
Začněme tím, co by mělo být nepopiratelné: Euroskupina dosáhla toho, že řecká vláda byla v otázce dluhu v pátek [20. února 2015] přinucena ke zbrklému ústupu. Režim Memoranda spěje k rozšíření; dohoda týkající se půjčky a celková výše dluhu byly uznány; „supervize“, další slovo pocházející z období vlády Trojky, bude pokračovat pod jiným názvem; a právě tady se v současné době ukrývá drobná šance k uplatnění Syrizy. Tato šance nemůže být využita na základě jakéhokoliv pochybení nebo nepřesně vypracovaného taktického manévru. Ústup řecké strany představuje porážku specifické politické linie, kterou podtrhuje současné vládní nadbíhání.
V duchu lidového mandátu, podporujícího rozchod s režimem Memoranda a osvobození od dluhů, zahájila řecká strana jednání odmítající rozšíření současného „programu“, který odsouhlasila Samarasova vláda, a to včetně 7 miliard eur. Bez souhlasu s jakýmkoliv dozorem nebo s hodnotícími procedurami řecká strana požadovala přechodný čtyřměsíční „překlenovací program“ (bridge program), bez úsporných opatření za účelem zabezpečení likvidity a implementace části programu vyrovnaných rozpočtů. Bylo rovněž požadováno, aby lídři uznali nerentabilitu dluhu a potřebu okamžitého nového kola všeobecných jednání.
Ale závěrečná dohoda bod po bodu odmítla všechny tyto požadavky. Nadto s sebou přinesla celý soubor dalších požadavků, jejichž cílem je svázat ruce vládě a zmařit především ta opatření, která by mohla usnadnit rozchod s politikou Memoranda.
V pátečním prohlášení Euroskupiny je existující program označen jako „příprava“, přičemž tyto změny nejsou považovány vůbec za podstatné. „Rozšíření“, které řecká strana požaduje (v rámci Master Financial Assistance Facility Agreement), se mají odehrát „v rámci existující úpravy“ a mají směřovat k „úspěšnému dovršení přehledu týkajícího se základních podmínek právě probíhajících opatření“.
Je také jasně stanoveno, že:
Pouze souhlas závěrů posudku rozšířených opatření ze strany institucí… umožní některé výplaty mimořádného podílu běžného programu EFSF a přesun zisků ze SMP 2014 (to je těch 1,9 miliard euro zisku pocházejícího z řeckých cenných papírů, které jsou Řecku určeny. Oboje je opět předmětem souhlasu Euroskupiny.
Tak bude Řecko přijímat část podílů, které původně odmítlo, ale za podmínek, které odsouhlasila předchozí vláda.
To, co nám nyní zbývá, je pouze znovu potvrdit typický německý způsob vnucování, a to konkrétně předběžné podmínky pro jakoukoliv dohodu a budoucí nakládání s fondy; dovršení „hodnotící“ procedury mechanismem tripartity (ať už jde o „Trojku“ nebo „instituce“) pro dohled nad každou předchozí nebo budoucí smlouvou.
Nadto, aby bylo dostatečně jasné, že užití termínu „instituce“ namísto názvu „Trojka“ je mystifikací, text zvláště znovu definuje tripartitní složení dohlížecího mechanismu, zdůrazňuje, že „instituce“ včetně ECB („v souvislosti s tím připomínáme nezávislost Evropské centrální banky“) a Mezinárodního měnového fondu („taktéž souhlasíme s tím, aby MMF pokračoval v této roli“).
Pokud se jedná o dluh, jsou zde další zmínky, jako například, že „řecké úřady znovu připomínají svůj neodvolatelný souhlas s uznáním svých finančních povinností vůči všem věřitelům, a to v plné míře a v příslušném čase“. Jinými slovy, je třeba zapomenout na jakékoliv diskuze o „přistřižení“, o „redukci dluhu“, i o ponechání pouhého „odepsání větší části dluhu“, jak stojí v programovém vyjádření Syrizy.
Jakékoliv budoucí „zmírnění dluhu“ je možné jen na základě toho, co navrhla v listopadu 2012 Euroskupina ve svém rozhodnutí. Takzvané snížení úrokové míry a nové ustanovení, které, jak je velmi dobře známo, činí drobný rozdíl vůči dluhovému břemenu, se týkají pouze těch úroků, které jsou již tak velmi nízké.
Ale to ještě není všechno, protože pro obnovení plateb dluhu, řecká strana nyní plně akceptuje týž rámec rozhodnutí Euriskupiny z listopadu 2012, z doby vlády troujkoalice Antonise Samarase. Zahrnovala souhlas v následujících oblastech: 4,5 procenta primárních přebytků z roku 2016, urychlené privatizace a ustavení speciálního účtu pro obsluhu dluhu – ke kterému by řecký veřejný sektor směřoval všechny příjmy pocházející z privatizací, prvotních přebytků a 30 procent z každého dalšího dosaženého přebytku.
Z tohoto důvodu také páteční text zmiňoval nejenom přebytky ale také „finanční operace“. V každém případě jádro Memoranda – jmenovitě dovršení ostudných primárních přebytků a výprodej veřejného vlastnictví za exkluzivním účelem vyztužení kapes těch, kteří půjčují peníze – to vše zůstává nedotčeno. Jediným náznakem uvolnění tlaku je vágní ujištění, že „instituce“ vezmou pro určení letošních primárních přebytků v úvahu ekonomické podmínky z roku 2015.
Ale nebylo dost na tom, kdyby Evropané odmítli všechny řecké požadavky. Oni všemi způsoby svázali vládě Syrizy ruce i nohy, aby tak v praxi demonstrovali, že cokoliv by volební výsledek a politický profil vlády mohly zplodit, nakonec stejně žádný zvrat v úsporných opatřeních není v současném evropském rámci uskutečnitelný. Jak řekl předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker: „Nemůže být demokratické volby proti evropským smlouvám.“
A recept na to se projevuje dvojím způsobem. Především to, co vyplývá z textu: „Řecké úřady souhlasí, že upustí od každého stažení přijatých opatření a jednostranných změn týkajících se politických a strukturálních reforem, které by mohly mít negativní dopad na fiskální cíle, ekonomické krytí nákladů nebo na finanční stabilitu, jak byly vyměřeny institucemi.“
Takže, žádné odložení režimu Memoranda ani „stažení opatření“, a rovněž žádné „jednostranné změny“, a to pochopitelně nejenom pokud se jedná o opatření týkající se rozpočtových nákladů (jako jsou osvobození od daní, nárůst komodit osvobozených od daně, růst důchodů a „humanitární“ pomoci), jak bylo stanoveno původně, ale v míře mnohem větší, včetně všeho, co by mohlo mít „negativní dopad“ na „ekonomické krytí nákladů nebo na finanční stabilitu“, vždy ve shodě se směrodatným posouzením ze strany „institucí“.
Je asi zbytečné říkat, že toto se dotýká nejenom znovuzavedení minimální mzdy a obnovy pracovního práva, které byly v uplynulých letech odstraněny, ale dotýká se to rovněž změn v bankovním systému, který měl mít silnější kontrolu ze strany veřejnosti (pochopitelně zde není ani slovo o „veřejném vlastnictví“, jak stojí v zakládací deklaraci Syrizy).
Vedle toho dohoda specifikuje, že:
Fondy v Hellenic Financial Stability Fund (HFSF – Řecký finanční a stabilizační fond) by měly být v držení European Financial Stability Facility (EFSF – Evropské finanční a stabilizační zařízení (EFSF), osvobozené od práv třetí strany z důvodu trvání rozšíření MFFA. Fondy pokračují, aby byly dostupné pro rozšíření MFFA a mohou být použity výhradně pro bankovní rekapitalizaci a rozhodnutí týkající se nákladů. Mohou být uvolněny pouze na základě požadavku ECB/SSM (Single Supervisory Mechanism)
Tato klauzule ukazuje, nakolik neuniklo pozornosti Evropanů, že Soluňský program Syrizy ustavuje, že „peníze určené pro financování veřejného sektoru a zprostředkovatelských účtů a peníze na speciální bankovní účely, dosahující celkové výše v řádu 3 miliard euro, budou k dispozici prostřednictvím HFSF a jejího tzv. „polštáře“ ve výši přibližně 11 miliard eur určených pro banky“.
Jinými slovy, sbohem každé myšlence na užití fondů HFSF orientovaných směrem k růstu. Jakékoliv iluze doposud existující vzhledem k možnostem využití evropských fondů za účelem, který stojí mimo svěrací kazajku účelu, kvůli kterému byly vyčleněny – a navíc že by mohly být umístěny pod pravomoc řeckých vládních orgánů – byly takto rozptýleny.
Porážka strategie „dobrého eura“
Může snad řecká strana věřit, že dosáhla něčeho nad rámec důvtipně a výmluvně sestaveného textu? Teoreticky vzato ano, ovšem pouze tehdy, pokud se v textu zmíněné přesné odkazy k úsporným opatřením a ke „strukturálním změnám“ (administrativní reformy a drastická omezení vyhýbání se daním) netýkají této kategorie. Úpravy, které samozřejmě tvrdě narážejí na seznam opatření, jaké se dají očekávat v horizontu následujících dní.
Je ovšem evidentní, že směřování nehorázných rozpočtových přebytků zůstalo zachováno, včetně celkové mašinérie Trojky spočívající v dohledu a hodnocení, takže veškeré zdání, podle kterého by se mohlo jednat o uvolnění úsporných opatření, se jeví být mimo realitu. Nová opatření a samozřejmě upevnění stávajícího „memorandum acquis“ zůstávají, dokud současný režim bude úspěšný, jednosměrnou ulicí. Nesou nové jméno a zůstávají v platnosti.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že během „jednání“ s revolverem ECB u spánku a s výslednou panikou v bankách, zaznamenala řecká pozice téměř naprostý kolaps. To pomáhá vysvětlit slovní inovace („instituce“ namísto Trojka“, „běžné úpravy“ namísto „běžného programu“, „Master Financial Assistance Facility Agreement namísto „Memorandum“, atd.). Symbolické uklidnění nebo další triky, záleží na tom, jak se na to díváte.
Otázka, která se tak objevuje, samozřejmě zní, jak se v této svízelné situaci orientovat? Jak je možné, že pouhých několik týdnů po historickém výsledku 25. ledna máme takovéto odvolání lidového mandátu původně určeného ke svržení Memoranda?
Odpověď je prostá: co v posledních dvou týdnech zkolabovalo, je specifická strategická volba, která vyplňovala veškerý přístup Syrizy, zejména po roce 2012: strategie, která vylučovala „jednostranné postupy“, jako jsou například pozastavení plateb a nadto i odchod z eurozóny, a argumentovala takto:
1. Pokud jde o dluh, výhodným řešením pro dlužníka může být, že v konkurzu věřitelů bude postupováno podle modelu Londýnských dohod z roku 1953 a uplatněných vůči německému dluhu – bez ohledu na skutečnost, že postupy Spojenců vůči Německu nemohou být v žádném případě aplikovány na současné Evropany, a to ani vzhledem k dluhu Řecka, a v obecnější míře toto nemůže být uplatněno na veřejné dluhy řady zadlužených států současné EU.
2. Svržení Memoranda, vypuzení Trojky a odlišný model hospodářské politiky (jinými slovy, implementace Soluňského programu) mohou být uplatněny bez ohledu na výsledek jednání o dluhu, a nadto bez spuštění nějaké skutečné reakce ze strany Evropské unie, nad a vedle původních hrozeb, které se ukázaly být blufováním. Jistě, polovina fondů určených pro Soluňský program byla chápána jako přicházející z evropských zdrojů. Jinými slovy, Evropané by nejenom nemohli reagovat, ale museli by velkoryse financovat opačnou politiku, než kterou uplatňovali v uplynulých pěti letech.
3. A konečně, scénář „dobrého eura“ předpokládal existenci významných spojenců na úrovni vlád a/nebo institucí (tato poznámka neodkazuje k podpoře ze strany sociálních hnutí nebo levicových sil). Byly zmiňovány vlády Francie a Itálie, němečtí sociální demokraté a konečně ve skutečném záchvatu fantazie byl čas od času vzýván coby potenciální spojenec sám Mario Draghi.
Toto všechno se zřítilo v průběhu několika málo dnů. ECB 4. února oznámila uzavření hlavního zdroje likvidity řeckých bank. Vypukl finanční odliv, který už začal rapidně dosahovat nekontrolovatelných rozměrů, zatímco řecké úřady v obavách, že taková reakce by mohla poznamenat začátek Grexitu, nepřijaly ani nejjednodušší „jednostranné“ opatření (zavedení kapitálových kontrol).
Slova jako „odepisování dluhu” a stejně tak „přistřižení“ byla zapuzena tím nejostřejším možným způsobem poskytovateli půjček, které popadala zuřivost, jen co je zaslechli (s tím výsledkem, že byla téměř okamžitě stažena z oběhu). Namísto jejich překonání se ukázalo, že k Memorandu a dohledu ze strany Trojky se vztahovaly jenom elementy „neurčené k jednání“. Ani jediná země nepodpořila řecké pozice, nešla nad pouhou diplomatickou zdvořilost.
Bylo více strachu před Grexitem než obav před protistranou jednání. Řecká strana byla zcela nepřipravena na předvídatelné okolnosti bankovní destabilizace (klasické systémové zbraně po téměř celé století užívané v mezinárodním měřítku proti levicovým vládám). Zůstala bez jakýchkoliv a kdekoliv uplatnitelných vyjednávacích nástrojů. Ocitla se zády u zdi a jen s minimální možností volby. Páteční porážka byla nevyhnutelná a vyznačila konec strategie „pozitivního řešení uvnitř eura“, nebo, což je přesnější, „pozitivního řešení plateb uvnitř eura“.
Jak předejít totální porážce?
Jen ve vzácných případech byla strategie znehodnocena tak neodvolatelně a rychle. Manolis Glezos ze Syrizy měl proto právo mluvit o „iluzi“ a využívaje přitom příležitosti omlouval se lidem za to, že ji pomáhal rozvíjet. Přesně z téhož důvodu, ale opačným způsobem, a s podporou některých místních médií, se vláda pokusila představit tento devastující výsledek jako „úspěch v jednání“, s tvrzením, že „Evropa je arénou pro vyjednávání“ – mělo to být tedy „překonání Trojky a Memoranda“ a byla po ruce i další podobná ujištění.
Ze strachu udělat to, co se Glezos udělat odvážil – například uznání chyby celé strategie – snaží se vedení země všechno zakrýt, „přecházeje od masa k rybě“, jak praví řecká lidová moudrost.
Ale prezentovat porážku jako úspěch je snad ještě horší než porážka samotná. Na jedné straně, vrací vládní diskurs do pokryteckých frází, ke klišé otřepaných slov, které se snaží legimitovat se zpětnou platností každé rozhodnutí, obracejíce černé v bílé; a na straně druhé, protože si chystá půdu, nevyhnutelně, pro příští ještě důkladnější porážku, neboť rozmělňuje kritéria, jimiž se úspěch odlišuje od neúspěchu.
Pokud bychom hledali historický precedens velmi dobře na levici známý, byl by jím Brestlitevský mír, díky kterému si sovětské Rusko zajistilo mír s Německem za cenu ohromných územních ztrát. Kdyby ale byl prohlášen za „vítězství“, není pochyb o tom, že by Říjnová revoluce byla poražena.
Jelikož si přejeme odvrátit druhou, a v této době definitivní porážku – která by ukončila řecký levicový experiment s nepředvídatelnými dopady na společnost a na samotnou levici uvnitř země i mimo ni – musíme se podívat skutečnosti do tváře a mluvit poctivým jazykem. Diskuze o strategii musí začít konečně znovu, bez tabu a na základě výsledků kongresu Syrizy.
Pokud má Syriza ještě důvod k existenci jako politický subjekty, sílu pro tvorbu nezávislé politiky a chce přispět k boji ovládaných tříd, musí část svých sil věnovat hloubkové analýze současné situace a hledání prostředků, jak ji překonat.
„Pravda je revoluční“, citujeme slova populárního lídra, který věděl, o čem mluví. A jenom pravda je revoluční, můžeme dodat nyní na základě historické zkušenosti, ke které jsme dospěli.
