Martin Hekrdla
5.3.2015 Altpress
Ve středu 4. března, právě v den, kdy v Bruselu evropští Přátelé Země (Friends of the Earth Europe) uspořádali před budovami evropských institucí protest (viz foto) proti Transatlantickému obchodnímu a investičnímu partnerství (TTIP) mezi USA a EU, dostalo se jim nepřímé, leč arogantní odpovědi od německé kancléřky Angely Merkelové. „Chci být velmi jasná, co se Německa týče: Chceme TTIP,“ prohlásila. Já chci, my chceme. Kdo je to my?
Nejsou to Němci, jejichž podpora jednoho z nejkontroverznějších bodů TTIP, zvláštních arbitrážních soudů pro spory korporací (pro spory se státy o náhrady za „neochráněné investice“), klesla od konce loňského roku o 10 procent (z 50 na 40 procent). A 97 procent Evropanů, jak doložil loňský průzkum mezi 150 tisíci respondenty, tyto arbitráže výslovně odmítá. „My“ jsou tedy korporace, americké i evropské. Je to německá vláda. Je to nejen vládní Berlín, ale i Paříž, tedy hlavní „osa“ EU. Minulý týden vyšlo najevo, že Matignon tajně instruoval francouzské vyjednavače, aby nebyli tak striktně odmítaví k arbitrážnímu mechanismu (ISDS) požadovanému Američany, přestože tento mechanismus ve své analýze z dobrých důvodů zpochybnil i evropský Výbor pro mezinárodní obchod; evropské procesní právo a celá kontinentální právní kultura není totiž v nijak samozřejmém souladu s americkými obyčeji. „Chce François Hollande poslat dáreček Baracku Obamovi?“ ptal se francouzský tisk.
 |
| David Ricardo |
Kdyby jen François Hollande! Již 23. února prohlásila Cecilia Malmströmová, evropská komisařka pro obchod: „Američané velmi stojí o to, aby byla dohoda uzavřena ještě za Obamovy vlády. Kdyby se to skutečně podařilo ještě za Obamy, bylo by to fantastické.“ Ale proč? Co tato radostná úslužnost politicky livrejovaných celebrit znamená? Jde rozhodně o víc, než o realizaci dogmatu klasického ekonoma Davida Ricarda (1772-1823) o komparativních výhodách volného obchodu, které podle jeho teorie obohacují vždycky všechny zúčastněné (což tento anglický myslitel před více než dvěma stoletími demonstroval na anglickému suknu a portugalském víně). Především jde o to, že transatlantické korporace a evropští aranžéři davů se prostě rozhodli podpis TTIP urychlit do konce tohoto roku. Snaží se nasadit tempo. A dosáhnout cíle dřív, než se evropské národy vzpamatují. I v tomto kontextu je třeba vnímat nekompromisnost, s jakou Brusel potopil naděje Řeků na jinou politiku v jiné Evropě – i v jejich vlastní zemi.
Někdejší mlčení zodpovědných činitelů, které se všude rozhostilo od července 2013, kdy tajná jednání o TTIP začala, nyní vystřídala záplava frází, polopravd a lží o různých ožehavých místech dohody. „Soustředíme se na vzájemné uznání standardů tam, kde se na nich shodneme. Kde se na nich neshodujeme, tam vůbec nediskutujeme o jejich možném sjednocení,“ řekla například Malmströmová na adresu „technických“, ekologických, potravinářských a zdravotních norem, na obou stranách Atlantiku často výrazně odlišných. Kancléřka Merkelová řeční o tom, že Berlínu jde především o jasné nastavení pravidel. „Je to otázka nalezení té správné rovnováhy,“ dodává předstírajíc, že tentokrát asi nemyslí rovnováhu tržní. Snad vrchol představují slova předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, že komise a její vyjednávači prý k rozhovorům přistupují střízlivě a objektivně. A proč nejsou opilí a subjektivní? „Není rolí Evropské komise vyprodávat evropské hodnoty,“ prohlásil k tomu Juncker. Před nedávnem Řekům vysvětlil, že důležitější jsou dohody na špici společenské pyramidy nežli demokratická volba zdola. Hlavní evropskou hodnotou jsou tedy vlastně smlouvy – třeba utajené, zamlžené a ve svých humanitárních důsledcích škodlivé jako TTIP – a evropská vládnoucí elita je nehodlá „vyprodat“ ani svým občanům. To je povznášející.
Potíž je v tom, že kdyby eurolídři doopravdy chtěli uchovat stávající evropské standardy, nebylo by o čem vyjednávat. V současné době Evropská unie zatěžuje celními sazbami americké dovozy jen 3,3 procenta. Jde tedy už jen o prolomení „netarifních bariér“, potravinářských, ekologických, zdravotních, které se v Evropě historicky vyhouply na vyšší laťku. Střízlivě a objektivně (Juncker) lze tedy nalézt tu správnou rovnováhu (Merkelová) jedině tak, že EU umožní Spojeným státům jednoduše přesunout své výrobní standardy do Evropy, například při těžbě břidlicového plynu, ve využití chlóru v drůbežářské produkci anebo v rozsahu geneticky modifikovaných organismů.
 |
| Cecilia Malmströmová |
Eurokomisařka Malmströmová tvrdí, že ve smlouvě není nic, co by nutilo vlády k otevírání veřejného sektoru, například oblasti zdravotnictví. Ale tak rozsáhlá liberalizace obchodu si jednoduše vyžádá „doprovodnou logistiku“ a americké privátní společnosti v roli „týlového zabezpečení“ zaměstnanců korporací vstoupí de facto do konkurence se sférou veřejné zdravotní péče a vzdělávacího procesu v Evropě. Ostatně od loňského června víme díky informátorům WikiLeaks, že na australském velvyslanectví v Ženevě se rozjela tajná jednání mezi padesáti zeměmi nad smlouvou o volném obchodu v oblasti služeb (TISA), která definuje „mezinárodní normy“ ve zdravotnictví, školství, dopravě… A kancléřka Merkelová se tím už ani netají; ve středu v Bruselu se rovněž takřka sadisticky vyslovila pro uzavření dojednávané dohody „o volném obchodu se Singapurem i dalšími partnery“. Podobné smlouvy jsou podle ní „velmi významné“ pro tvorbu pracovních míst v Evropské unii. Masová podpora odborových svazů je jistě zaručena…
Proč především chce vrchnost smlouvy jako TTIP & spol., smlouvy tak vysoce toxické pro občanskou společnost, pracující lidi a daňové poplatníky? Za vším je – kromě výdělkářského kalkulu – také politika, lépe řečeno: geopolitika. Transatlantický trh je od samého začátku koncipován jako nový západní ekonomický blok, jako protiváha jiných mocností, zejména Číny a Ruska. Peking a Moskva jsou ze samotné geostrategické logiky nyní rovněž tlačeny ke zformování bloku vlastního, vlastní osy (tím spíš, že jsou obkličovány pavučinami podobných „euroatlantických“ smluv i v Pacifiku). Pokud TTIP nabude platnosti a účinnosti, zahrne téměř 55 procent světového HDP. Ve hře je odstranění evropské závislosti na ruském plynu, které by zároveň Spojeným státům mohlo otevřít nový trh břidlicového plynu v Evropě. Neústupnost Evropy vůči Řecku, faktické odstavování demokracie technokracií a hlavně ukrajinská krize jsou počátkem nové konfrontace mezi novými bloky.
Bude to pokračovat. Trh bez přívlastků přináší s sebou politiku bez skrupulí. A pokračováním takové politiky byla vždycky – za jinak stejných podmínek – už jenom válka.
 |
| Angela Merkelová |
