Zbyněk Fiala
12.3.2015 Vaše věc
Mzdy konečně trochu rostou, a ty nižší dokonce o trochu víc než průměr, který odděluje horní třetinu mzdových statistik. Dokud je ovšem nezačneme přepočítávat na dolary.
Reálné mzdy rostou slušným tempem kolem dvou procent ročně, což zhruba odpovídá i přírůstku produkce. V posledním čtvrtletí loňského roku se střední mzda (medián) přiblížila 23 tisícům korun (22 847) a vyšvihla se tak dva tisíce korun nad první čtvrtletí – kde byla prakticky na stejné úrovni jako v posledním čtvrtletí roku 2008. Máme tedy za sebou dlouhé období mzdové mizérie.
Závěrečný mzdový skok je opravdu pozoruhodný, nyní máme mediánovou mzdu 11 procent nad úrovní konce konjunktury před sedmi lety. Když však započteme ztráty z let 2009 a 2010, kdy mzdy výrazně klesaly, většina mírného růstu v navazujících letech pouze pokrývala minulé ztráty. Teprve v loňském roce dostali lidé s běžnými příjmy něco málo navíc. Je tedy sedm hubených let definitivně za námi?
Doma ano, venku ne. Jakmile začnete uvažovat o dovolené v severní Africe nebo jiné atraktivnější destinaci, musíte počítat v dolarech. Pak ale počítejte i s tím, že se pořádně orosíte. Ani nejhlubší finanční krize nezacloumala s vašimi úsporami jako opatření ČNB, kterým se spustila prudká devalvace koruny (jako by nestačilo to, kam nás tlačí slábnoucí euro). Dolar dnes (25,80 Kč/USD) je o polovinu dražší než dolar roku 2008 (průměrný kurz byl 17,04 Kč/USD). Mediánová mzda z posledního čtvrtletí roku 2008, což bylo 20 635 Kč, tak činila v přepočtu na zelenou měnu 1 137 dolarů. Současná mzda (medián z konce roku 2014) při současném kurzu (z 11. března 2015) činí 886 dolarů. Jsou to tedy smutné počty. Mysleli jsme, že jsme si za sedm let o 11 procent pomohli, ale místo toho jsme 15 procent ztratili.
Naše jásavé domácí statistiky tak vyzní v zahraničí o poznání smutněji. Nejnázornější ilustrací, která by mohla doprovodit výklad tohoto národohospodářského manévru, jsou nepochybně holé zadky. (Samozřejmě ne všech, lze jmenovat osoby, které si devalvací pomohly.)
Mezinárodní statistiky někdy utíkají před podobně pochmurnou realitou a drží se přepočtů na paritu kupní síly, kdy se mzda vyjadřuje (v přeneseném slova smyslu) spíše v počtu košil nebo kýblech guláše, které se za ni dají pořídit. Pokud se však bavíme o státním zadlužení, což je v době příprav „dluhové brzdy“ hodně atraktivní téma, musíme se podřídit faktu, že budeme poměřováni skutečnými penězi. A nastane pláč a skřípění zubů.
Přitom není tak dávno, kdy bylo čím se prsit. V letech české konjunktury jsme v přepočtu na dolary rostli rychleji než Čína. Zdá se vám to divné? Počítejte se mnou. V roce 2000 činil český HDP 2,4 bilionu korun, což byly necelé 62 miliardy dolarů. Dolar však byly tenkrát pěkně drahý, za jeden jste zacvakali 38,59 koruny. Byl to festival výprodeje českého národního bohatství. Naštěstí se blížil ke svému závěru. Roku 2008, kdy byl dolar za zmíněných 17,04 Kč, vzrostla dolarová hodnota českého HDP přímo astronomicky, neboť jeho 4 bilion korun bylo možné vyjádřit 235 miliardami dolarů. Za osm let tedy vzrostl na čtyřnásobek. Kam se hrabe Čína! Tehdejší hospodářský růst provázelo upevňování mezinárodního postavení republiky. Přitom právě vrcholná tempa růstu HDP probíhala s takto pevnou korunou. Z jiného pohledu to ovšem kazilo kšefty, už se nedalo tak snadno v Česku zneužívat páky zahraniční měny a rabovat. Tento problém byl tedy odstraněn. Loňský HDP ČR byl v dolarovém vyjádření o 13 procent níže než roku 2008. V euro je to lepší, propadli jsme se jen o 4 procenta. Ale kdo hledá výhody znehodnocování české měny, ten je jistě najde. Přinejhorším v projevech představitelů Bankovní rady ČNB
