Bartuškovi běsi: Upálit, zabít a zahrabat

Avatar
Původní autoři

Ondřej Mrázek
29.4.2015 Altpress

Dostojevského běsi prolétli (jako to plánují rozšklebení Noční vlci) z Rusi až do samého srdce Evropy, kde se usídlili v zakletém Černínském paláci – neslavně proslulém sídle československých a později už jen českých ministrů zahraničí. Dnes tam zatím sice ještě nikdo nikoho z okna nevyhazuje, nicméně výroky, které odtamtud míří na východ coby reprezentativní poselství Čechů světu, srší nenávistí a smrdí sírou nacistických pekel. 

Oděsa 2.5.2014 vraždění organizované kyjevskou juntou

Ne, nechci teď lamentovat nad chronickou neschopností šéfů Černína prosadit smysluplnou strategii české diplomacie, guatemalským dobrodružstvím ministra Zielence počínaje, pentagonskou euforií ministra Vondry gradujíce, a nemastnou, neslanou a především vazalskou diplomacií jejich současného nástupce, přezdívaného občas Zadolárkem, prozatím konče.

Dnes bude řeč o okřídleném výroku prominentního diplomata a zmocněnce pro energetickou bezpečnost Václava Bartuška, jehož ozvěna bude ještě dlouho doznívat v analýzách světových médií a divoce rezonovat ve skladech informační munice plánovačů kremelské propagandy. Krátkozraké oko pilného čtenáře internetového zpravodajství i občasného diváka veřejnoprávních Událostí (překypujících protiruskou paranoiou jako předlouho nevyvezený septik) už jen tak něco nepřekvapí, ani nevyvede z míry. Václavu Bartuškovi se to ovšem povedlo. A sice jeho vyjádřením balancujícím na hranici trestného činu podněcování k nenávisti vůči národu nebo etnické skupině obyvatel. A pokud o něm ruská média budou pohoršeně psát jako o výroku, evokujícím obludnou nacistickou ideologii, nebudou tentokrát bohužel daleko od pravdy.

Boj za mír

Pokud by se měl zmocněnec pro energetickou bezpečnost pokoušet přispívat k vytváření nějaké mezinárodně politické atmosféry, měla by být právě opačná než ta, kterou tak neohrabaně rozvířil, když v rozhovoru pro novopečený zpravodajský server Sabiny Slonkové prakticky vyzval k „upalování, zabíjení a zahrabávání“ etnických Rusů, kteří jsou podle něj předvojem Putinových válečných operací mimo ruské hranice.

Václav Bartuška ve válce proti Rusku obhajuje masakry civilistů

Bartuška se v rozhovoru pro zpravodajský webový portál Neovlivní.cz v souladu se svou profesionální pozicí původně vyjadřoval především k energetické politice a strategii ČR. Jelikož všechno souvisí se vším, brzy se dostal tam, kam musí politici jeho ražení častěji než na záchod: totiž k ruské „Říši Zla“ jako akutnímu nebezpečí pro nás, Evropu i celý demokratický svět. Na dotaz, jak se ubránit proti ruské rozpínavosti a „provokatérům“, kteří jí v jeho podání vytvářejí předpolí pro invazi, odpověděl zmocněnec vlády doslova:

„Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid. Když to neuděláte, tak máte válku. To je celé.”

Co dodat? Snad tolik, že styl Bartuškova svérázného pojetí „boje za mír“ pamětníkům neodbytně evokuje rétoriku politruků burcujících proti agresivním choutkám imperialistů harašících zbraněmi před rokem 1989. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ale nohu si namočíš pokaždé stejně.

Odkopaná černínská peřina

Není se čemu divit, že se Bartuškův výrok stal terčem kritiky ode všech, kdo nemají tak hluboce vrozeny násilnické sklony jako pan zmocněnec. Ba co víc, světě div se, už to bylo příliš i na ministra zahraničí Zaorálka, který je jinak k protiruské propagandě příkladně vstřícný a horlivě ji podporuje. Tentokrát ale málem dostal infarkt. Dělat z Ruska Říši zla – v pořádku. Dodávat zbraně na Ukrajinu – taky v pořádku. Dělat ze skupiny několika ruských motorkářů teroristickou hrozbu – ale ano, co vás nemá, zařídíme. Ale otevřeně podporovat masakry neozbrojených civilistů na etnickém základě? To už je silná káva i na takového protřelého diplomatického harcovníka ošlehaného severoatlantickými větry, jako je Zaorálek.

„Je naprosto nepřípustné, aby zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí mluvil o upalování a zabíjení lidí jako o prostých metodách řešení konfliktů,“ zahřímal proto na Bartuškovu adresu šéf české diplomacie a po právu označil jeho výroky za cynické.

Možná ještě více než zlověstně rezonující výroky o masakru v Oděse jej rozezlila skutečnost, že Bartuška tak říkajíc zabil dvě spřátelené mouchy jednou ranou. Přihlášením se k nacionální ideologii masakrů v Dněpropetrovsku a Oděse totiž nešťastný zmocněnec mimoděk odkopal jednu z peřin černínských diplomatických dogmat, když nastolil takové verze obou tragických střetů, jaké v českém mainstreamu mediálním ani politickém nikdy nebyly přijaty. Oficiální Praha se – na rozdíl od německé nebo francouzské diplomacie – stále ještě jako spojenecké klíště NATO tradičně držela ukrajinské oficiální verze o tom, že oběti si za svou smrt mohou vlastně samy, protože se v pomajdanské euforii nepřidaly na správnou (rozuměj ukrajinskou) stranu.

Vyhubovaný zmocněnec Bartuška si brzy uvědomil, že se svou přespříliš přičinlivou protiruskou horlivostí tentokrát přestřelil, a tak hned prudce zabrzdil a hbitě zařadil zpátečku. „Nikdy jsem neschvaloval a schvalovat nebudu takovéto hrůzy, které se tam dějí na obou stranách. Proboha!“ zarouhal se dramaticky na dotaz novinářů, investigativně zkoumajících, jestli mu něco jen tak ulétlo z pusy nebo jestli si něco tak zhovadilého nedejbože doopravdy myslí. Vyšlo najevo, že po ministrových výtkách už si to nemyslí.

Co se stalo v Oděse?

Celá záležitost je o to trapnější, že k ní došlo skoro přesně po roce ode dne, kdy v oděském sídle odborů, obklíčeném bojůvkami Pravého sektoru, kteří bránili hasičům v hašení požáru, uhořelo nebo se otrávilo jedovatými zplodinami několik desítek lidí.

Celkem si tragický 2. květen v Oděse vyžádal 48 obětí. Mezi útočníky byli zradikalizovaní chuligáni fotbalových klubů Černomorec Oděsa a Metalist Dněpropetrovsk, příslušníci speciálních sil praporu Dněpr 1, členové Pravého sektoru a kyjevských jednotek takzvané Sebeobrany Majdanu, vyzbrojení holemi, baseballovými pálkami a štíty. Na organizaci pogromu se aktivně podílel nově jmenovaný gubernátor Dněpropetrovské oblasti Igor Kolomojskyj, který jen o pět týdnů dříve svými působivými projevy rozdmýchal nenávist k etnickým Rusům i v Dněpropetrovsku. Právě o pouličních štvanicích ukrajinských nacionalistů na Rusy, jejichž oběti byly „zabity a zahrabány“ se tak neprozřetelně zmínil Václav Bartuška. Černín do té doby opakovaně tvrdil, že jde o lži a výmysly ruské propagandy. Nebyly to boží mlýny, ale zmocněncova přehnaně otevřená ústa, která semlela toto tabu pomalu, ale jistě. Nebo přesněji pozdě, ale přece.

Zmocněnec pro (ne)dostavbu

Kariéra diplomata, politika a publicisty Václava Bartuška začala raketově již v jeho 22 letech, kdy se jako student stal členem vyšetřovací komise policejních zákroků v listopadu 1989. O výsledcích práce této komise poté napsal knihu Polojasno, která se stala bestsellerem. Vydělané peníze stačily autorovi na cestu kolem světa. Když se vrátil, už měl místo v redakci MF DNES, kde pak několik let pracoval. V roce 2000 získal funkci generálního komisaře české účasti na světové výstavě Expo v Hannoveru, později si založil firmu zabývající se pořádáním výstav a vypracováváním marketingových studií.

Pak nastoupil do funkce ministra zahraničí jeho názorový souputník Alexandr Vondra a jmenoval jej zvláštním velvyslancem České republiky pro otázky energetické bezpečnosti, kterým je Bartuška dosud. V roce 2010 navíc získal funkci zvláštního vládního zmocněnce pro dostavbu Temelína, i když se nakonec pod různými tlaky (shodou okolností opět protiruskými) pod jeho dohledem Temelín „úspěšně“ nedostavěl.

Václav Bartuška se ostatně v rozhovoru pro webový portál Neovlivní.cz vyjadřoval i k jiným pozoruhodným skutečnostem, které zůstaly ve stínu jeho nacisticky mobilizačních excesů. Je obdivovatelem zahraničněpolitických aktivit Člověka v tísni, zastáncem odvodů do armády i co nejpřísnějších sankcí proti Rusku.

„V prosinci loňského roku ruská vláda sama uvedla, že sankce, i když zahrnují pokles ceny ropy, ji stály loni přes dvě stě miliard dolarů. Dělají dobře, že tam zahrnují i cenu ropy, protože ten pokles ceny ropy o víc než padesát dolarů během půl roku asi nebyl úplně náhodný,“ řekl dále v rozhovoru Bartuška a výmluvně dodal: „Tímto bych rád poděkoval našim přátelům v Saudské Arábii za pomoc.“

Ať už měl nebo neměl na mysli přímo bombardování Jemenu, které si vyžádalo stovky mrtvých a zpustošilo beztak jednu z nejchudších (a zároveň nejkrásnějších) zemí světa, bůh suď. Nejspíše ano, ale kdyby se ho na to někdo přímo zeptal, pro jistotu by řekl, že to tak – proboha! – nemyslel. Z toho plyne, že jestli by se někdo měl jít zahrabat, je to v první řadě bojovně nadržený kozel zahradníkem ve funkci zmocněnce pro energetickou bezpečnost.