České zmrtvýchvstání Brežněvovy doktríny omezené suverenity

Avatar
Původní autoři


Jana Maříková
10. 4. 2015
V dobách ČSSR na sjezdech parlamentních stran Národní fronty (jiné nebyly povolené) vždy pronášeli zdravice velvyslanci a stranické delegace ze spojeneckých států. Nejen na sjezdu KSČ, ale i u lidovců a socialistů tak delegáti hostili vepřovým s knedlíkem a zelím, pivem a vodkou nejen sovětského velvyslance, ale i delegace Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské demokratické republiky atd. Žádná z tehdejších stran si nedovolila spřátelené soudruhy nepozvat a nevyslechnout si jejich poselství. Stejně tak ale bylo nemyslitelné, aby prezident republiky Gustáv Husák řečnil jen na sjezdu KSČ. Samozřejmě byl vítaným hostem i u „koaličních partnerů“. Co se změnilo? 


Vládní strany nepovažují za neslušné nepozvat na svůj sjezd prezidenta republiky Miloše Zemana. A to včetně strany, které býval Zeman dříve předseda. Neopomenou však pozvat amerického velvyslance. Kromě prezidenta pak už chybí jen stranické a státní delegace ostatních spřátelených zemí NATO. Asi aby se ušetřilo za řízky.

V poslední době mám pocit, že Brežněvova doktrína omezené suverenity u nás v modifikované podobě vstává z mrtvých. Pro mladší ročníky vysvětlím, co byla Brežněvova doktrína.

Po okupaci Československa spojeneckými vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 formuloval nejvyšší sovětský představitel Leonid Iljič Brežněv novou strategii „společné zahraniční a bezpečnostní politiky“ států Varšavské smlouvy. Její podstatou bylo, že věc zachování socialismu v každé ze zemí východního bloku není jen otázkou jejího vnitřního směřování, ale jde o strategický zájem všech členů bloku. Brežněv tuto filosofii tzv. „ometené suverenity“ členských států představil na zasedání vedoucích představitelů Varšavské smlouvy v Moskvě v listopadu 1968. Na základě schváleného komuniké pak byla postupně vložena do spojeneckých smluv mezi Sovětským svazem a spojenci. V našem případě např. do Smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR. V některých případech byl tento princip včleněn i do ústav spojeneckých zemí.

Pokud tento princip někomu připomíná články 10a a 10b současné Ústavy ČR o superioritě práva EU a spojeneckých mezinárodních smluv nad českým vnitrostátním právem, tak jde o podobnost nikoliv čistě náhodnou.

Brežněv tímto způsobem dodatečně legalizoval agresi proti Československu. Podle litery Charty OSN byla samozřejmě srpnová invaze spojeneckých armád do Československa válečným zločinem agrese. Na žádost Československé delegace byla vzápětí svolána Rada bezpečnosti OSN, kde byl postup sovětů a jejich spojenců takto diskutován. Návrh rezoluce pak byl samozřejmě vetován sovětským zástupcem. De iure tedy sovětský vpád do Prahy nebyl jako zločin agrese odsouzen. Z právního hlediska vzniklo jakési „hluché místo“. Brežněvovi se jej podařilo zaplnit právě příslušnými ustanoveními spojeneckých smluv, která vycházela z doktríny omezené suverenity. A která dávala SSSR a ostatním státům legální právo k vojenské intervenci do země, která by se chtěla odchýlit od cesty socialismu, nebo chtěla odejít z Varšavské smlouvy.

Historik by mohl oprávněně namítnout, že Brežněv vlastně nic nového nevymyslel. Že jeho doktrína byla vlastně plagiátem. Že převzal princip obsažený již v tzv. Monroeově doktríně. Tuto dodnes zčásti platnou koncepci zahraniční politiky USA vyhlásil již v roce 1823 prezident James Monroe. Podle ní USA „vzaly pod ochranu“ země střední a jižní Ameriky, které se snažily vymanit z koloniálního područí evropských mocností. Monroe v poselství předneseném v Kongresu vyhlásil, že území tzv. latinské Ameriky již nadále nemá podléhat kolonizaci žádného evropského státu. Pokusy evropských států o vměšování do této tehdy nově vyhlášené sféry zájmů USA by Washington považoval za ohrožení zájmů vlastní bezpečnosti. A vyhradil si tak právo vojenského zásahu. Na „oplátku“ tehdy Monroe deklaroval závazek USA nevměšovat se vojensky do záležitostí na evropském kontinentě. Druhá část Monroeovy doktríny vzala za své zapojením se USA do I. světové války po boku Velké Británie a Francie.

První část o americké sféře vlivu na západní polokouli pak platí až dodnes. Z původně „ochranné“ funkce se však časem změnila v kolonizační. V jejím duchu USA svrhly za pomoci vojenských poradců nebo agenturní sítě zpravodajských služeb v ozbrojených silách jihoamerických zemí vojenským pučem několik legálně zvolených vlád, které nebyly dostatečně povolné zájmům USA a firem z USA. V některých případech jako Panama, Haiti – nebo na Grenadě dokonce USA provedly stejnou vojenskou agresi jako SSSR v Československu v roce 1968.

Brežněv však pouze neopisoval. Principy Monroeovy doktríny sice asi převzal, ale na rozdíl od USA je cizeloval a kodifikoval do spojeneckých smluv. Lze říci, že v tom spočívá jeho novátorství.

A co nového nám přináší Bohuslav Sobotka? Navazuje na tradice obou nekoloniálních doktrín. Jako slouha samozřejmě. Na území, na němž dříve platila Brežněvova doktrína – ale přesně v duchu tradic loutkových premiérů podřízených zemí ve sféře zájmů Monroeovy doktríny – slouží zájmům americké administrativy a amerických firem. Ani při tom nemusí být svázán složitými ustanoveními spojeneckých smluv, nebo aniž by musel dělat novelu Ústavy. Pevně kráčí ve stopách československého premiéra Lubomíra Štrougala. Jeho vláda stojí vždy a neochvějně při USA, jako stála Štrougalova vláda pevně po boku SSSR.

Naposledy jsme to mohli vidět na záznamu z hlasování ČR na půdě OSN o rezoluci odsuzující fašismus a nacismus. Také v případě přístupu k Asijské bance pro investice do infrastruktury.

Dlužno dodat, že v tom není nijak unikátní. Před tím se podobně chovala i Kalouskova vláda premiéra Nečase v případě jednání o zákazu kazetové munice. Jako slouha koloniálního pána se chovala již Topolánkova vláda, která dělala možné i nemožné proto, aby u nás byl umístěn radar americké protiraketové obrany.

Čím je tedy Sobotka nový? Vlastně ničím. Na rozdíl od Štrougala není vázán žádným psaným ustanovením spojenecké smlouvy s USA. Stejně jako jeho předchůdci v křeslech premiérů českých vlád poslouchá buď ze zvyku. Nebo proto, že se bojí, že bude svržen státním převratem. Na rozdíl od zemí latinské Ameriky asi ne vojenským, protože na to Armáda ČR nemá kapacity již od doby, kdy byl na ministerstvu obrany ekonomickým náměstkem Miroslav Kalousek. Funkci armády jako pučisty však u nás umí převzít státní zastupitelství a celorepublikové útvary policie. Jako jsme to mohli vidět v případě svržení vlády Petra Nečase.

Ještě na jednu podobnost bychom neměli v případě Sobotky zapomínat. Sobotka vděčí za svůj vstup do politiky dnešnímu prezidentu Zemanovi. V době Zemanova úspěšného předsednictví v ČSSD se Sobotka jako čerstvý absolvent právnické fakulty Masarykovy university v roce 1996 vyšvihl do Sněmovny. Pod patronací Zemanova přítele a pozdějšího ministra vnitra Václava Grulicha získal rovnou členství v nejvlivnějším rozpočtovém výboru. Což je u neekonoma a nováčka výjimečná věc. Odtud pak vedla Sobotkova cesta rovnou do křesla ministra financí Špidlovy vlády. Tedy na fakticky nejvlivnější ministerstvo. Už zde Sobotka prokázal normalizační kvality.

Pro srovnání – Lubomír Štrougal byl typickým kariéristickým komunistou. „Protekční synek“ zakládajícího člena KSČ a popraveného hrdiny komunistického protinacistického odboje. Již v mládí získal funkce v KSČ a záhy i vládě. Od roku 1959 byl členem vlády jako ministr zemědělství. Od roku 1961 do roku 1965 zastával funkci ministra vnitra, která v tehdejší zemi patřila mezi klíčové. Osobně se podílel na zatýkání svého dřívějšího kolegy ministra vnitra Rudolfa Baráka. Zde můžeme vidět určitou paralelu s chováním Bohuslava Sobotky při volbě prezidenta republiky v roce 2003, z níž odešel poražen zradou vlastních spolustraníků Miloš Zeman.

Štrougal později sekundoval Gustávu Husákovi při sesazení armádního generála Ludvíka Svobody z funkce prezidenta republiky v roce 1975. Svoboda byl zvolen prezidentem v roce 1968 na návrh Svazu protifašistických bojovníků. V době pražského jara po abdikaci prezidenta Novotného nastoupil Svoboda jako v podstatě první a jediný svobodně zvolený prezident komunistické éry. Byť jeho aureola válečného veterána od Dukly hrdiny SSSR hrála svoji úlohu, nebyl dosazen do funkce na pokyn Moskvy. Jako prezident zaštítil obrodný proces v roce 1968. Po invazi spřátelených armád 21. srpna 1968 podržel legální vládu premiéra Černíka (v níž byl Štrougal ministrem) a odmítl jmenování „pučistické“ dělnicko rolnické vlády Aloise Indry. Osobně letěl do Moskvy a vahou svojí autority dokázal vyjednat propuštění internovaných členů vlády a vedení KSČ. Včetně Františka Kriegela, který měl být za odmítnutí podpisu Moskevských protokolů zastřelen. Traduje se, že Svoboda vyhrožoval Brežněvovi, že pokud mu nebudou vráceni všichni internovaní, tak se zastřelí přímo v Kremlu a postará se, aby o tom věděl mezinárodní tisk.

V roce 1973 byl Ludvík Svoboda znovuzvolen prezidentem ČSSR. V roce 1975 však byl na nátlak Brežněva sesazen. Po Svobodově mozkové mrtvici generální tajemník KSČ Gustáv Husák společně se Štrougalovou vládou prosadili v Parlamentě zvláštní ústavní zákon o jednorázovém zkrácení funčního období prezidenta, jímž byl Svoboda fakticky sesazen. Komentáře Bohuslava Sobotky k slovnímu souboji mezi americkým velvyslancem a českým prezidentem kolem Zemanovy návštěvy Moskvy dávají tušit, že Sobotka by rád navázal na normalizační politiku poslušného slouhy i v případě amerického tažení proti Pražskému hradu.