Cesta do pravěku?

Avatar
Původní autoři

Marek Řezanka  

Za co půjdeme chcípnout?
18.4.2015  Altpress  
 
Bohatá mocná církev, která káže nějaké hodnoty – a  nějak jinak se chová. Tvrdá práce bez sociálních práv a benefitů, různé formy nevolnictví. Naprostá oddanost králi a císaři, poslušnost církvi, poddanost před šlechtou. Pronásledování kacířů a hájení jediné pravdy svaté. Odvody chlapců na vojnu s tím, že je potřeba rodit další. Ve válkách se totiž umírá.


 
Přijde mi, že cestuji v čase zpět, jenom letopočet jaksi kráčí kupředu.
Je to podivné. Osekáváme všechny sociální jistoty, za něž naši předci umírali na barikádách. Ale aspoň věděli, za jaké hodnoty umírají. Poté, co se rozpadla železná opona, odpadl i tmel držící pohromadě sociální stát – a systém, který volně rozmáchl křídly, vycenil zuby. Názorně nám následně předvedl, s čím vším není slučitelný. O to více si ovšem slovo demokracie bere do úst. Abychom náhodou nezapochybovali, v čem to vlastně žijeme.

Lidem, kteří byli okradeni, vnucujeme splácet dluhy za ty, jež je ožebračili v podobě vznešeně znějícího fiskálního paktu. Zájmy mocných nadnárodních kruhů chceme posílit dohodami, kde jako bič na demokratické svobodné rozhodování poslouží hrozba nepředstavitelně vysokých arbitráží. Zisky těchto kruhů povyšujeme nad lidské zdraví, ochranu životního prostředí a poslední zbytečky práv, za něž se kdysi tak urputně bojovalo.

O co méně máme být ochotni bít se za svá práva, o to více máme být lační nechat se odpravit ve válkách, které nejsou našimi válkami. Zato se máme považovat za hrdiny, když padneme. K tomuto bohulibému údělu nám požehná macecha církev, která se opět stává (aspoň u nás) výraznější politickou silou, jejíž hlas nelze přeslechnout. Chybí jediné – aby se někdo z jejích řad stal naší hlavou státu. Důležité je, aby měl ty správné názory – jinak to může být klidně nevěřící Tomáš. Zpochybňovat způsob, jakým si církev nárokuje něco, na co v řadě případů nemá právní nárok, je nežádoucí. Podobně nežádoucí je stavět se proti oficiální verzi pohádky „O ruské sani a ukrajinské princezně“. Nemáme prý být zbytečně hysteričtí a bouřit se proti očividné militarizaci naší společnosti, kdy v první fázi potřebujeme vědět, koho všechno můžeme odvést na frontu a koho tam dostaneme pomocí osvědčených klystýrů. Hlavní je složit věrnost římskému císaři nebo někomu na ten způsob. Najdou se sice hlasy, že přece v jedné organizaci jsme již od roku 1999, tak proč se teď bouřit – ale odpověď by měla být nasnadě. Právě proto, že od roku 1999 jsme členy – a podobné „divadélko“ potřebné nebylo. Něco je tedy zřejmě jinak.

Sice budou mít asi všichni žáci tablety a budou vysoce digitální, ale někteří skončí na práškách z výchovy, jak správně zacházet se zbraněmi. Mladí lidé jsou však dnes uvědomělí – a proti verbování se nebrání. Co mladý Čech, to patrně Josef Švejk, který se chce ve vozejčku po  dědečkovi nechat odvézt na vojnu. Nakonec, co se studenty, kteří stejně nejsou vedeni ke kritickému myšlení – a práce pro ně beztak není? Stejně by je čekalo jen zadlužování v hypotékách a obcházení pracáků. Takto mohou být aspoň užitečnými. Užitečnými inteligenty.

Nezaměstnaní se pak budou muset pokorně sehnout před institutem veřejné služby a být rádi za nějaký ten drobek se stolu. Sluší se pochopitelně, aby v předklonu ze sebe vypravili své uctivé „ruku líbám“.
Demokracii si představuji jinak. Armáda ani církev v ní hlavní roli nehrají. Důraz se klade na vzdělanost a na individualitu člověka a jeho potřeby. Proces rozhodování se přenáší z jednotlivců na občany. Místo sociálních bouří a válek vládne sociální blahobyt a mír. Pochopitelně, že nějaké nadnárodní kruhy pak nekumulují co nejvyšší zisk.

Matky je rodí, v rakvích vrací je válka, jíž škodí demokracie
Matky je rodí, v rakvích vrací je válka, jíž škodí demokracie
Prý se píše rok 2015 po narození Krista (přibližně). Nemohu si pomoci, ale mám pocit, že jsme se ocitli v době již dávno minulé, která ale může velice výrazně ovlivnit naši budoucnost. Podle mě již by to cestování v čase stačilo – a cestu do pravěku bychom si snad mohli odpustit