Marek Řezanka
13.4.2015 Literární noviny
Máme zde dvě zahraniční cesty našich vrcholných politických představitelů, z nichž každá je naprosto jiná. Jedna budí mediální pozornost, je odsuzována jako ostuda, americký velvyslanec ji dotyčnému politikovi „přátelsky“ rozmlouvá a objevují se názory, že by tato cesta neměla být hrazena státem. Jejím účelem je přitom uctění padlých vojáků i civilistů, kteří výrazně přispěli k porážce hitlerovského Německa.
Ta správná cesta…
Cesta druhého českého politika komentována v podstatě není. Dotyčný si ji hradí sám, ač má údajně reprezentovat Českou republiku, a nikoli své soukromé zájmy. Polemiku ovšem tento politik svým jednáním nevyvolává. Americký velvyslanec je s jeho cestou spokojen – a nijak mu ji nerozmlouvá. Co je cílem této cesty, se můžeme pouze dohadovat. Každopádně se ale blíží ratifikace TTIP, smlouvy, která může radikálně omezit práva občanů v zemích EU. Bavíme se především o postavení zaměstnance na pracovním trhu, který bude zaměstnavateli ještě více než dosud vydán na (ne)milost. Dále pak o posílení postavení nadnárodních korporací, které budou hrozit arbitrážemi – a tím si diktovat podmínky hry. Ještě o něco více vzroste vliv farmaceutické lobby. Podpora maximalizace zisku nadnárodních korporací pak příliš neprospívá ani ochraně životního prostředí.
Celkově lze TTIP označit za krok k eliminaci demokratických principů ve prospěch nadnárodních koncernů.
První místopředseda vlády pro ekonomiku a ministr financí, Andrej Babiš, se v listopadu 2014 v Praze setkal s Ignaciem Garciou Bercerem, hlavním vyjednavačem dohody TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství) a ředitelem Generálního ředitelství pro obchod při Evropské komisi.
„Uvědomujeme si, že jde o dohodu mimořádného významu, která usnadní přístup malých a středních firem z České republiky na americký trh, kde v současnosti naráží na překážky nejen celní, ale i regulatorní a byrokratické. Netarifní překážky jsou komplikací například pro automobilový průmysl, který je pilířem naší ekonomiky. Proto jsem pana Bercera ujistil o maximální součinnosti Ministerstva financí ČR“, zaujal tehdy Babiš ke smlouvě TTIP naprosto kladný vztah. Jakoby zde snad ani žádná negativa a rizika nebyla.
Bohuslava Sobotku, který odsoudil Zemana za „unáhlenou a přemrštěnou“ reakci na „radu přítele“ Schapira, nijak nezaráží, že si ministr financí hradí oficiální zahraniční cestu: „Je to krok správným směrem. Jako ministr financí by se Andrej Babiš měl aktivněji zapojovat do ekonomické diplomacie a získávání investic.“ Holt není nad to vědět, který krok je „chybný“ – a který je činěn tím „správným směrem“.
Jenom by možná mohl Sobotka mnohým sociálně demokratickým voličům objasnit, jak může sociální demokracie (až na pár světlých výjimek, které jsou ovšem označeny za černé ovce) podpis smlouvy TTIP podporovat. Co je sociálně demokratického na podpoře drahých léků a nákladných léčebných metod s tím, že pro řadu lidí zejména ve třetím světě adekvátní zdravotní péče dostupná nebude, protože by to bylo „nerentabilní“? Raději necháme někde lidi umírat, protože je to v zájmu byznysu?
Zastánci nadnárodních smluv argumentují, že odpůrci nemohou vědět, co přesně smlouvy umožňují, protože jejich obsah je držen v tajnosti. Proč ho mají ale znát pouze vyvolení? Není to právě proto, aby nemohl být připomínkován – a aby v něm byla místa, jež lze vykládat velmi pružně – ve prospěch nadnárodních korporací?
Jeden za osmnáct…
V „Babiš-pressu“ se o protestu proti TTIP dne 18. dubna v Praze na Náměstí 14. října, před bazilikou sv. Václava (od 14 hodin) asi příliš nedozvíme. A pokud ano, tak jen, že nějaká „lůza“ brojí proti krásnému a dojemnému americko-evropskému přátelství. Přitom půjde o součást celoevropského protestu v rámciMezinárodního dne odporu proti TTIP. „Rusko dnes vyváží svůj vliv hlavně skrze šíření mafiánského, korupčního, národoveckého státu, skrze neprůhledné zakázky a všudypřítomný racketeering. V takovém prostředí se zvlášť někteří ruští politici, ruští mafiáni a podnikatelé cítí jako doma,“ pochopil Babiš, na jakou strunu zabrnkat. Není náhoda, že jeho dvorní „hlídací pes“ Macháček píše o Rusech, kteří „lžou, kudy chodí“. To je tak krásně paušalizující až urážlivé, že to se prostě musí – na té správné straně barikády — líbit.
„Pracovitý“ americký velvyslanec Andrew Schapiro neváhal navštívit českého ministra financí na jeho usedlosti Čapí hnízdo a nenechal si ujít ani jeden z dosavadních sjezdů vládních stran. Problém má pouze s prezidentem Zemanem, jinak musí mít Českou republiku vyloženě rád.
Je vskutku k slzám dojemné, když Babiš kritizuje způsob podnikání v Rusku.
Na jednu stranu se tváříme, jak nám vadí sprostota, na stranu druhou necháváme bez většího povšimnutí nechutné názorové výměny čelných politických představitelů ČR, kde padají přirovnání ke Goebblesovi.
„Má to jediný smysl. Nakrmit nenažranou bestii jménem Agrofert, která si ten zákon sama napsala, což je arménský, nikoli demokratický model,“ řekl k zákonu, jenž má prodloužit podporu biopaliv, Miroslav Kalousek.
„Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Tím se řídil Goebbels a teď se tím řídí Kalousek. Je demagogický lhář. Biopaliva Kalousek prosadil v roce 2009 a je to závazek České republiky vůči Evropské unii pod hrozbou penále. Preol, firma Agrofertu, jako výrobce nedostává žádné dotace. Sleva na spotřební dani je určena pro dopravce a distributory a pro konečné zákazníky, to znamená pro občany, kteří tankují na stanicích biopaliva,“ ohradil se vůči Kalouskovým výhradám Babiš.
Je smutné, když oligarchu kritizuje člověk spojený s kauzou nefunkčních padáků, či když napojení Babiše na Argofert komentuje někdo s velmi přátelskou vazbou na zbrojaře Hávu, jenž svého času přesedlal na fotovoltaiku. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet, dalo by se říci. Oba se dnes předhánějí, kdo bude proameričtější, a oba hájí smlouvy TTIP. Tragické je, že premiér Sobotka jim v tomto jednání přizvukuje.
Čím jí bude méně, tím více ji vzývejme…
Vraťme se však chvíli k té druhé zahraniční cestě, k cestě Zemanově, kdy jsme mohli slyšet argument, že by bylo ostudné žehnat zbraním invazní armády na Ukrajině.
„Skutečně jsme zjistili, že Rusové nerozmístili žádná velitelská stanoviště ani týlové orgány včetně polních nemocnic, které by umožnily vojenskou invazi, přitom jednotky druhého sledu se ani jednou nepohnuly z místa,“ nechal se slyšet generál šéf francouzské rozvědky Christopher Gomar. Nejspíš bude označen za „Putinova agenta“. My si přece svou brát nenecháme – a budeme ji mlet, kdyby na sůl nebylo.
Je ale aspoň dobré si uvědomit, jaké cestě nyní tleskáme – a jakou odsuzujeme. Porážka nacismu nás rozhodně nepálí tolik, jako snaha omezit zbytky svobod „volného trhu“. Chybí už jenom jediné – aby z každého okna vesele vlála vlaječka s nápisem: Demokracie.
