Bára Adlerová
15. 4. 2015 A2larm
Je úterý deset hodin dopoledne a na facebookové stránce spotřebního družstva univerzity v britském Warwicku se objevil naléhavý příspěvek: „Kdo mi může pomoct převzít objednávku? Je tam i deset kilo rýže a ovesných vloček, a to sama neutáhnu!“ A je to výzva urgentní, protože tohle malé studentské spotřební družstvo otevírá svůj stánek – tak jako každý týden – už za dvě hodiny. Ve Velké Británii jsou dnes podobné projekty čím dál rozšířenější. Mohli bychom se od nich inspirovat?
Principy poctivého družstva
Potravinové družstvo se objevilo v lednu 2013 na kampusu univerzity ve Warwicku, která se nachází nedaleko Birminghamu. Projekt byl podpořený dvěma malými granty pro začínající sociální podniky. „Možnosti, jak a kde nakupovat, tady byly dost omezené,“ odpovídá studentka Joey na otázku, proč stála u zrodu družstva. „Studenti mohli jít buď do předražených kantýn, anebo do Costcutteru [řetězec malých obchodů, podobně jako třeba česká Žabka – pozn. J. A.] či do půl hodiny vzdáleného Tesca. A to nemluvím o biopotravinách, které tu byly buď drahé, anebo úplně nedostupné.“
Hlavní cílem tohoto převážně studentského družstva je nejen poskytovat potraviny z biologického zemědělství za dostupné ceny, ale hlavně rozvířit zájem a debatu o odpovědné spotřebě či původu potravin. „Je to politický čin,“ říká o družstvu Chris, další z jeho zakladatelů. „Stále víc lidí se dnes zajímá o alternativní potravinový systém, který nemá takové dopady na životní prostředí a není postavený na shromažďování bohatství v rukou menšiny.“
Družstevnictví jako politická a ekonomická alternativa tu má velkou tradici. Je postaveno na tzv. Rochdalských principech. Ty propagují solidaritu a společenskou odpovědnost po vzoru družstva poctivých pionýrů, založeného v roce 1884 v severoanglickém Rochdalu. Nebylo to sice úplně první britské družstvo, ovšem stanovilo si několik důležitých pravidel, která dodnes tvoří základ Mezinárodní družstevnické aliance. Tyto zásady praví, že členství v družstvu má být dobrovolné a otevřené pro všechny bez rozdílu pohlaví, etnika či náboženství. Družstvo musí být demokraticky řízené všemi členy, kteří jej kontrolují a podílí se na jeho chodu ekonomicky (například v něm nakupují). Pokud by družstvo mělo vstoupit do vztahu s jinými subjekty (třeba vládou), musí si zachovat své nezávislé vedení. Družstvo také poskytuje svým členům příležitosti ke vzdělávání a přispívá k rozvoji komunity, kde působí.
Potravinová bezpečnost
A jak tyto principy fungují v praxi? Ve warwickém družstvu se všichni zákazníci mohou stát majiteli a zapojit se do jeho rozhodování a vedení, ať už na internetu či během pravidelných setkání. To, že se družstvo může každý týden na pět hodin otevřít, je zásluhou více než deseti lidí – tzv. komise, kterou volí členové družstva. Někdo se stará o objednávky z velkoobchodu a někdo jiný o zeleninové bedýnky nebo med z blízkého Coventry a chleba z místní pekárny. Další mají na starosti účetnictví, marketing nebo svolávání schůzek a plánování přednášek. A samozřejmě je potřeba každý týden zhruba deset dobrovolníků, kteří prodávají přímo na stánku, protože otevírací doba je rozdělena na pět úseků – tak, aby vyhovovaly studentským potřebám.
Součástí družstva se může stát kdokoli zakoupením doživotního členství, které stojí pět liber. Zároveň je ale družstvo otevřené i pro nečleny, kteří si veškeré zboží – od čokolády, kávy až po prací prášek nebo čočku na váhu – mohou koupit s desetiprocentním příplatkem k velkoobchodní ceně (na pokrytí provozních nákladů), za kterou je zboží nakupováno a prodáváno družstevníkům. Vše se ve velkém objednává dvakrát měsíčně z Infinity Foods, dalšího družstva, jež je vlastněno a provozováno zaměstnanci. Zboží je pak skladováno v prostorech poskytnutých zdarma studentskou unií. Zákazníci jsou také povzbuzováni k recyklování a používání vlastních obalů, podobně jako je tomu v Bezobalovém obchodě v Praze. V rámci vzdělávání družstevníci organizují různé debaty a rovněž jsou častými hosty na studentských panelech o sociálním podnikání.
Ve Velké Británii se spotřební družstva znovu dostala na výsluní po potravinové krizi v roce 2007. Zvýšení ceny ropy a uvolnění zákonů vztahujících se na burzovní obchodování s potravinami jako komoditami vedlo ke zdražování a mnoho ostrovanů muselo přehodnotit potravinovou bezpečnost své domácnosti. Chápání potravinové bezpečnosti se za desítky let existence tohoto pojmu, označujícího bezpečnou a jistou produkci, částečně přesunulo i do spotřebitelské oblasti. Laicky řečeno, k čemu tuny brambor, když je lidé nemají za co a kde koupit? OSN definuje potravinovou bezpečnost jako právo lidí na jídlo, tedy udržitelný přístup k potravinám, které splňují jejich kulturní, sociální a zdravotní nároky. Poslední část předchozí věty je důležitá. Pokud si totiž můžete dovolit jen nějaké jídlo, třeba hamburger z fast foodu, který poskytuje nejvíce kalorií za nejméně peněz, a tudíž představuje logickou volbu pro lidi s nízkým příjmem, neznamená to, že jste zabezpečeni.
Malinko měníme svět
Potravinová spotřební družstva jsou proto stále častější odpovědí na otázku, jak a kde dobře nakupovat. V Británii jsou populární zejména družstva nabízející zeleninové bedýnky, jež poskytují lidem přístup ke zdravému, sezónnímu jídlu za příznivou cenu. Například družstvo Local Foods v jižním Warwickshiru funguje na principu nakupování ve velkém. Bedýnky za 4,5 libry obsahují sedm různých druhů ovoce a zeleniny a lze si je v určitém časovém limitu předplatit. Dobrovolnice jednou týdně všechny peníze sesbírají a nakoupí za ně na větším trhu ovoce a zeleninu za příznivější ceny. Nakupováním od místních pěstitelů navíc podporují lokální ekonomiku.
Zmíněné družstvo Local Foods vzniklo na popud místní skupiny rodičů a v roce 2010 získalo statut „community interest company“. Pro tento výraz neexistuje překlad, ovšem podle občanského zákoníku se právnická osoba může identifikovat jako ustavená za účelem provozování užitečné činnosti. V britském zákoně se toto označení objevilo už v roce 2005 jako reakce na právní vakuum ohledně necharitativního sociálního podnikání. Dnes je takových podniků ve Velké Británii přes tři a půl tisíce – od malých komunitních družstev až po velké společnosti s několikamilionovým obratem. Jsou to zpravidla firmy s ručením omezeným, které dbají také na svou společenskou prospěšnost. Tu prokazují například pomocí „community interest test“, jímž musí všichni žadatelé o registraci projít, a dokázat tak svou sociální misi – tedy že hodlají provozovat podnik, který bude opravdu užitečný pro lidi v dané lokalitě.
Vracím se zpátky do Warwicku, kde digitální obrazovka propagující studentské akce ukazuje pět hodin. To znamená, že Chris spolu s dalšími dobrovolníky zavírá. Všechno vyskládané jídlo musí dát zpátky na vozík a odvézt do skladu. „Bylo by nejlepší, kdybychom tu mohli mít sami pro sebe malý obchod,“ posteskne si. „Ale všechno má svůj čas. Už teď ale malinko měníme svět – jednou mrkví za druhou.“
Autorka studuje sociologii.
