Marek Řezanka
18.4.2015 Disidenti
Zatímco u nás zapálení pravověrní ideologové vymýšlejí, jak cenzurovat názory, které neodpovídají jejich deklarovanému vidění světa, události na Ukrajině ne a ne jim do tohoto schématu zapadnout.
Objevily se názory, že by se šmahem jako lež měla označit jakákoli kritika posilování fašismu na Ukrajině a jeho prorůstání do nejvyšších pater ukrajinské politiky. Co ale člověk nadělá, když vidí, jak se D. Jaroš, čelná tvář fašisticky se profilujícího Pravého sektoru, stává poradcem náčelníka generálního štábu ukrajinské armády Viktora Muženka? (Viz Lídr Pravého sektoru jmenován poradcem ukrajinské armády)
Netrápily nás hákové kříže na uniformách některých ukrajinských praporů. A už vůbec nás neznepokojuje, že v době, kdy by měly být prosazovány Minské mírové dohody, dorazili na základnu Javoriv nedaleko hranice s Polskem příslušníci 173. výsadkové brigády. Aby tam v průběhu příštího půlroku (mír se tedy evidentně nepředpokládá) cvičili tři ukrajinské prapory. Že by i fašistický prapor Azov?
Nahý císař a zaobalená lež
Hlavně se všichni rozčilujme, jak je ten Putin agresivní, že na Ukrajině stále bojuje (třebaže naopak vyvinul tlak na stažení ruských dobrovolníků, kteří pomáhali v boji proti těm Ukrajincům, kteří odmítají stávající vládu (a kteří povstali proti pučem dosazené – a tedy nevolené – vládě předchozí). Na jednu stranu nás trápily údajné ruské invazní jednotky – na stranu druhou schvalujeme, že v době mírových jednání vyzbrojujeme jednu ze stran sporu, kterou tak vůbec k nějakému plnění dohod netlačíme. Co je tedy naším cílem – mír, anebo válka?
Šéf francouzské rozvědky, Ch. Gomart, řekl vcelku srozumitelně, že: „Rusové nevyslali na Ukrajinu své velení, transporty ani polní nemocnice, takže se o invazi nedá mluvit. (…) Nakonec se ukázalo, že jsme měli pravdu, protože pokud se na Ukrajině objevili ruští vojáci, tak ne jako invazní jednotky, ale jako prostředek, jak vyvinout tlak na ukrajinského prezidenta Petra Porošenka.“ Podle některých našich ideologů je toto tvrzení „vyslovená lež“, za niž by naše hlava státu, které ho také vyjádřila, měla rezignovat.
Jak dlouho se ještě budeme tvářit, že císař není nahý, potažmo, že na Rusko není vyvíjen nátlak ze strany amerických „jestřábů“, jakým je například J. McCain? Proti komu chceme vyzbrojovat ukrajinské prapory? Máme snad pocit, že na Ukrajině dosud zemřelo málo civilistů? Jak vůbec můžeme podporovat někoho, jako je D. Jaroš, který otevřeně volá po útoku na Rusko?
Kde jenom ta Evropská unie udělala chybu? Odpověď se přitom nabízí. Nekriticky jsme podpořili Jaceňuka s Porošenkem, zavedli jsme nesmyslné jednostranné sankce na Rusko, aniž obdobné sankce uplatňujeme v případech porušení dohod po ukrajinské straně. Vadí nám protinacistické rezoluce OSN, zato bagatelizujeme tvrdé omezování svobody projevu na Ukrajině – a nezměrná korupce, která v této zemi byla před válkou – z ní jen tak evidentně nevymizí. Máme ústa plná slov o rozvoji ukrajinské demokracie – a ani nejsme schopni důstojně uctít památku padlých v boji proti nacistickému Německu a oslavit konec jednoho z nejděsivějších konfliktů našich dějin.
Matteotti, Samsoněnková, Buzyna…
Vzpomeňme si na Giacoma Matteottiho, jenž byl v roce 1924 unesen a zavražděn. Kritizoval nastupující fašistický režim, poukazoval na volební podvody. Byl režimu nepohodlný. Někteří „naši ideologové“ si jeho jméno vypůjčili, když chtěli poukázat na likvidaci Němcova, za níž okamžitě viděli V. Putina – a jakákoli jiná fakta a nesrovnalosti v celé kauze (například roli jeho nezraněné milenky, jež pospíchala po jeho smrti co nejdříve na Ukrajinu) nevnímali. Stopy ke zklamání „vymýtačů Putina“ k ruskému prezidentovi nevedou.
Nějak se nám ale rozhostilo mlčení ohledně paralely mezi Mattettiho vraždou a vraždou nepohodlného opozičního novináře Olese Buzyny, jenž byl zastřelen. Počkejme si ještě na prošetření okolností smrti šéfredaktorky Neteshinská gazeta, Olgy Moroz. Pokud by se prokázalo, že byla zavražděna, byl by to jen další impuls, aby se Evropa již probrala ze své „ukrajinské letargie“.
 |
| Oles Buzynov |
Zastřelen byl též Oleg Kalašnikov, někdejší poslanec za Stranu regionů sesazeného ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče. Podporoval hnutí Antimajdan.
BBC uvedla, že za poslední tři měsíce zemřelo již osm spolupracovníků bývalého prezidenta Viktora Janukovyče. Policie většinu těchto kauz označila jako sebevraždy. V některých případech ale připustila, že mohli být k sebevraždě donuceni nebo zavražděni. Nikdy však nebyly nastíněny možné motivy a nikdo nebyl zatčen, podotkl zpravodaj BBC, David Stern.
Deset malých černoušků?
Každopádně zde máme zastřeleného bývalého gubernátora Záporožské oblasti, Olexandera Peklušenka, oběšeného bývalého šéfa regionální charkovské vlády, Aleksija Kolesnika, úmrtí bývalého člena Strany regionů, Stanislava Melnika, oběšeného starostu Melitopole, Sergyje Valtera či smrt člena Strany regionů Michaila Čečetova, který údajně vyskočil z okna v 17. patře.
Poněkud mnoho sebevražd bývalých čelných politiků v relativně krátkém časovém úseku. To nevypadá jako náhoda. Nezapomínejme, že zpočátku i vražda V. Samsonenkové (mj. bývalé šéfky Fondu národního majetku Ukrajiny) byla vyšetřována jako sebevražda.
Copak nikdo nepostrádá nějaký signifikantní hlas z Unie či USA? Tady není, co prošetřovat? Tak, jako jsme měli zájem na odhalení pachatelů vražd například A. Politkovské či N. Estěmirové, mělo by nás zajímat prošetření těchto případů. Nebo se spokojíme s tvrzením, že je všechny nechal zavraždit Putin (aniž je mi tedy jasné, co by mu to přineslo za zisk)?
Hledáme cokoli, čím bychom poukázali na Putinovu „zrůdnost“ – ale nehledáme důkazy. Nemáme důkaz, že by stál za vraždou Politkovské či Estěmirové, nemáme důkaz, že nechal zabít Litviněnka. Přesto to tvrdíme jako hotovou věc. Je pak ale zvláštní, že objeví-li se informace o podezření, že M. Monroe či Lady Di byly zavražděny, označíme tyto zprávy za bohapusté konspirace. Co se týče okolností smrti M. Monroe, možná již slovo konspirace nebude tím adekvátním (Více viz: http://worldnewsdailyreport.com/retired-cia-agent-confesses-on-deathbed-i-killed-marilyn-monroe/). Pokud by tato informace byla pravdivá, jak budeme nadále odlišovat demokratické představitele od těch nedemokratických?
Doma bída, válka přidá…
Ukrajinská vláda má vážné problémy. Část země ji neuznává vůbec – a část části, která ji uznává, je s ní hrubě nespokojena. Sledujeme souboj různých oligarchů o moc, korupce rozkvétá, ukrajinská armáda je v rozkladu, svoboda slova a pluralita názorů se potlačuje, sociální problémy se vyostřují.
Od 1. ledna 2015 se ukrajinská vláda rozhodla pro novou daňovou legislativu, jejíž významnou složkou budou senioři a další zranitelné skupiny obyvatel (Více viz Ukrajinská vláda zavedla „daň z chudoby“). Někdo za tento stav přece musí nést zodpovědnost – tak proč ne třeba Putin.
I. Šebestík výstižně a vtipně popisuje, jak často obsah pojmů vyslovovaných politiky a médii nekoresponduje s obsahem, jenž se naplňuje ve skutečnosti: Malý aforistický slovníček pojmů.
V následující stati potom varuji před regresí, pokud se budeme držet mýtů, a nikoli reality: Cesta do pravěku?.
Je na čase, aby se aspoň v Evropské unii vzedmul odpor proti překrucování historie, a to jak té již minulé, tak té, kterou právě píšeme. Přiznejme si stav věcí na Ukrajině – a odmítněme její vyzbrojování. Ukrajina nepotřebuje zbraně a další zavražděné a zmrzačené. Zato potřebuje pomoc – jak ze Západu, tak z Východu. Potřebuje, aby Rusko, Čína a USA spolu jednali. Ukrajinští občané by potřebovali vědět, že nebudou dále umírat v nesmyslných bojích a že nebudou zbídačeni až do morku kostí. Dosud jim však ze Západu nikdo nic kromě zbraní proti sobě samým či proti Rusku nenabídl.
