Radek Buben
27. 5. 2015 A2larm
Současná politická, sociální a ekonomická situace ve Venezuele se dá těžko označit jiným slovem než katastrofální.
Jaké problémy ve Venezuele jsou nejvíce aktuální? Stále autoritářštější, paranoidní a verbálně zcela hysterická vláda zde zatýká opoziční politiky již nikoli na základě korupčních aktivit, ale na základě nikdy nedoložených obvinění z konspirace, jež spočívají například v tom, že ji vyzvali k odstoupení. Jindy jsou opozičním politikům dáváni za vinu mrtví během protivládních demonstrací, přičemž za úmrtí prý může agresivní slovník jejich svolavatelů. Ačkoli radikální složky venezuelské opozice po léta doufají v úspěch strategie svržení vlády zdola a mnohé jejich výroky jsou plné hrozeb, patrně nikde na světě dnes nenajdeme tolik hrozící a slovně útočnou vládu, jakou je ta, již vede Nicolás Maduro.
Závislost na dovozu potravin
Policejní násilí – bohužel běžný rys Latinské Ameriky, především v periferních zónách jejích států a v chudinských čtvrtích – se již běžně uplatňuje i proti zatčeným z politických důvodů v centrech měst. Případy mučení nejsou výmyslem „mezinárodních konspirátorů“. Ozbrojené složky získaly povolení používat střelné zbraně proti demonstrantům v zájmu udržení pořádku. Ačkoli o zákonu má ještě rozhodnout Nejvyšší soud, je vidět, že vláda čeká v letošním volebním roce konfrontaci. Režim tím ostatně popírá jeden ze svých „zakladatelských mýtů“, totiž, že jeho silové struktury nikdy nepůjdou proti lidu. Samozřejmě, stále zůstává otázkou, zda by dané struktury poslechly: vládní rozkaz k masové politické represi by mohl být příkazem posledním.
Běžná kriminalita v zemi přitom vedla jenom v roce 2014 k více než 24 tisícům zavražděných, aniž by jí stát dokázal čelit. Korupce a rozkrádání dosahuje těžko uvěřitelných rozměrů. Současně se prohlubuje katastrofální nedostatek prakticky čehokoli, v poslední době i léků. Pro prodej základního zboží se zavádí digitální odebírání otisků prstů, aby člověk nenakupoval vybrané produkty nad limit. Hospodářství je v rozvratu. Ekonomika byla celý rok 2014 v recesi. Produkce státních podniků rapidně klesá. V případě ocelářského průmyslu, kdysi vlajkové lodi venezuelské industrializace a ekonomické diverzifikace, jde jenom za loňský rok o propad o 33,5 procenta. Výroba je zde na úrovni roku 1980. Kapacitu na zpracování železné rudy má země zhruba 25 milionů tun. Státní Ferrominera neprodukuje ani polovinu tohoto množství. Venezuela tak žije více než kdy ve svých dějinách z vývozu ropy. Z každých 100 dolarů, jež do země přitečou, pochází zhruba 96 dolarů z této suroviny. Její ceny však padly, a to v momentě, kdy se snižuje i naftová produkce.
Život v zemi komplikují výpadky elektřiny. Vláda energetického exportéra nařizuje, kolik energie a kdy se smí spotřebovat. Velmi vysoká inflace, sled devalvací a rozpad veřejných služeb zasahují negativně především nejchudší společenské sektory. Nedostatek deviz je v rámci regulovaného směnného systému chronický a třeba venezuelští stipendisté v zahraničí jsou odkázáni i na charitu. Venezuela nemá z čeho platit své dluhy či odškodnění za uskutečněná zestátňování. Dolary však chybí hlavně na dovozy a na těch je neprodukující karibská ekonomika založena. Dnes už země občas importuje dokonce i naftu! V Jižní Americe jde navíc o jedinou zemi zcela závislou na dovozu zemědělských produktů a potravin. Zatímco jinde se tyto produkty vyváží, ve Venezuele se dováží až devadesátinásobek toho, co země exportuje. Dovážejí se i potraviny, jež země dříve vyvážela (káva, hovězí maso, rýže). V roce 1998 se dovezlo jídlo za 1,2 miliardy dolarů, v posledních letech narostla tato částka skoro i sedminásobně.
Zdroje poskytne Bůh
Letošní deficit rozpočtu může překročit i více než deset procent HDP. Řada ekonomických údajů již není zveřejňována. Státní moc je tak rozložená, že úřady, a mnohdy i ministerstva, někdy vznikají dříve, než se jim vymezí působnost, a zanikají rychleji, než se pro ně vyrobí razítka a hlavičkový papír. Za možného poradce v krizi je nyní považován bolivijský ministr financí, jehož země – byť se verbálně hlásí do stejného tábora jako Venezuela – si vede hospodářsky mnohem lépe. V dějinách Bolívie je fakt, že její exekutiva bude někomu radit s řízením ekonomiky, dosti nečekanou změnou.
To vše se děje navzdory faktu, že žádná vláda ve venezuelských dějinách neměla k dispozici tolik prostředků jako vlády Huga Cháveze a Nicoláse Madura za poslední léta. Odhadem šlo o více než 800 miliard dolarů. Nikdo zde také nekoncentroval ve svých rukou tolik demokraticky delegované moci. I tak musel Maduro v lednu prakticky obletět planetu, aby získal půjčky, přičemž doufal zejména v pomoc čínskou. Nešlo mu o investice, ale čistě o hotovost na běžný provoz. Racionalita pekingského vedení se však zdá příliš velká a ani čínským „komunistům“ Madurova maniodepresivní zahraničněpolitická rétorika nevyhovuje, natož aby měli důvěru v solventnost jeho vlády. Arabské státy jsou ve snaze držet ceny ropy dole zatím zjevně neoblomné. Po návratu z cesty mohl prezident pouze konstatovat, že zdroje „poskytne Bůh“. Prvky religiózní rétoriky jsou ostatně u caracaského vedení stále častější. Jak však tvrdí letité a v dané souvislosti opakované konstatování: Bůh již zdroje dodal, mimo jiné zásoby vody, nerostné bohatství, úrodnou půdu, nádhernou přírodu, plyn a naftu, a když to bylo málo, navýšil – za pomoci válek G. W. Bushe – cenu poslední suroviny na více než sto dolarů za barel.
Potíže nicméně nezačaly s Madurem, i když je možné, že jiný prezident by situaci zvládal lépe. Zemi k nim jasně nasměrovalo přinejmenším několik posledních let Chávezova vládnutí. Pochopit aktuální venezuelské problémy a neupadnout do snadno se nabízejících stereotypů vyžaduje podívat se na vybrané aspekty charakteru politické reprezentace ve Venezuele a na strukturu tamní ropné ekonomiky a zasadit obojí do širšího regionálního kontextu. Stejně tak je třeba brát do úvahy postoje venezuelské opozice a skupin, jimž režim zejména před rokem 2004 s řadou obtíží čelil.
 |
| Ozbrojené složky získaly povolení používat střelné zbraně proti demonstrantům v zájmu udržení pořádku |
Latinskoamerické populismy
Chávezovy a Madurovy vlády představují specifickou ukázku latinskoamerického populismu, která v sobě nese určité rysy předchozích populistických vln – totiž vlny populismu klasického z let třicátých až padesátých a tzv. nového či neoliberálního populismu let devadesátých (v literatuře často označovaného jako „neopopulismus“). Obě vlny pomáhaly radikálně rekonfigurovat ekonomickou sféru – i když každá zcela jinak – a měly podobné pojetí politické reprezentace. Lišily se však jak v dopadech na státní instituce a na podobu širší reprezentace zájmů, tak v otázce inkorporace nových a vyloučených společenských skupin.
Klasický latinskoamerický populismus sloužil jako nástroj radikální, relativně dlouhodobé a udržitelné proměny společnosti a ekonomiky, a to ve dvou směrech. Nahradil existující politické loajality, sloužící oligarchickým zájmům a vybudoval nové politické identity, založené na vazbě „lidu“ a lídra (někde hnutí). Tento vztah, postavený na „řízení“ shora, byl ve sféře politické podpory a mobilizace velmi nízko institucionalizovaný a prezentoval se jako vztah přímý. Současně však v otázkách fungování veřejné moci a ekonomiky postupovali klasičtí populisté jako svého druhu budovatelé relativně stabilních institucí. Rekonstituovali a posílili stát, odbory, národní identitu a prováděli industrializaci a státem řízenou a formalizovanou redistribuci. Jejich vlády zapojovaly nově urbanizované masy do formálních zaměstnání, především v nových průmyslových odvětvích či ve státním sektoru. A tento ekonomický styl si získal a udržel převahu až do osmdesátých let. Výhodou klasických populistů bylo, že jejich ekonomická doktrína se blížila tehdy převládajícímu etatistickému a industrializačnímu paradigmatu, a byla tak vlastně mainstreamová. Realizovaly ji i vlády jiného typu.
Nový a neoliberální populismus je spojen s koncem tohoto uspořádání. Otevírání ekonomik, deindustrializace, boj proti zadlužení a inflaci a omezování státu, doplněné o populační přírůstky a mechanizaci velkostatkářského exportního zemědělství, vytvořily v Latinské Americe masy pracujících v neformálních sektorech. Ty postrádaly jak odborovou ochranu, tak klasickou dělnickou identitu. Zároveň se objevila podnikatelská třída nenavázaná na stát. Obě tyto skupiny mohly mít společného nepřítele: lidi ve formálních zaměstnáních, veřejný sektor a na stát napojené ekonomické skupiny. Neoliberální populisté si získali jejich podporu.
Stát – dříve nástroj boje proti oligarchii – byl nově líčen jako opora oligarchických skupin. Podobně jako jejich klasičtí předchůdci, i neoliberální populisté se vymezovali vůči dosavadním politickým loajalitám a preferovali přímý a nezprostředkovaný vztah. Televize a průzkumy veřejného mínění se staly ideálním spojencem. Lídr však již neztělesňoval a netvořil nové kolektivní či přímo národní identity, ale představoval efektivního a technokratického správce. Jemu nakloněným podnikatelským skupinám sloužila privatizace. Lidem v podřadných zaměstnáních a v situaci faktické nezaměstnanosti pak měla pomoci liberalizace pracovního trhu a přímé vládní sociální programy, ad hoc ustanovované a řízené přímo z prezidentského úřadu či ze speciálně založených center. Takto se oslabil vliv dosavadních zprostředkovatelských složek, třeba státu a odborů, ostatně velmi zkorumpovaných.
Neoliberální populisté tedy také provedli rozsáhlou rekonfiguraci fungování státu a společnosti. Výsledkem jejich díla se však nestala nová a stabilní institucionalizace, nýbrž společnost, v níž pevnější kolektivní identity a organizace byly nahrazeny identitami individuálními a sdruženími ad hoc vytvářenými (třeba orgány občanské společnosti, organizovanými vždy kolem konkrétních problémů a nesloužícími politické mobilizaci). Opět: neoliberální populisté realizovali ekonomické politiky, jež byly v daný moment hegemonní a které se uplatňovaly i v jiných typech vládnutí.
Co je chavismus?
Chávezův režim se v ekonomických politikách blížil – kombinací etatismu a redistribuce – klasickým populistům. Podobný byl i jeho diskurz, byť v něm zaznívalo až moc marxizujících prvků. Spojoval je verbální (!) důraz na domácí produkci a soběstačnou ekonomiku. Na rovině vztahu lídra a jím tvořeného lidu byl preferován volnější a vždy shora jdoucí vztah. V „přímém“ televizním kontaktu s občany, skrze svůj známý program, strávil Chávez celkem 1656 hodin, tedy 69 dní. Oba prezidenti také vlastně rozhodovali o tom, kdo ještě je členem jejich hnutí, a kdo už ne.
Ale od klasických populistů se Chávez lišil tím, že nebudoval pevné a stabilní státní struktury a že nezískával podporu od dříve existujících organizovaných zájmů (kromě armády). Tím se blížil populistům novým, těm z let devadesátých. Venezuelské oficiální odbory ho ostatně vždy odmítaly. Jádrem Chávezovy podpory se stali Venezuelci z neformálních ekonomických sektorů, chudé městské obyvatelstvo a lidé na venkově. Nijak nechceme snižovat význam autonomních sociálních hnutí, která se postavila na Chávezovu stranu. Ale tato hnutí chavismus buď předcházela, nebo byla založena paralelně, vedle jeho „struktur“. Chavismus je pak různým způsobem buď kooptoval, nebo s nimi jeho složky spolupracovaly. Jádro režimního diskurzu však zůstává jasné: vůdce a lid. Chávezova ekonomická politika nicméně rozhodně nekoreluje s žádným dominantním paradigmatem. Už jenom z důvodu specifického charakteru ropného státu to není možné.
Autor působí na FF UK a Queen Mary University of London.
