Daniel VeselýPřestože podle mnohých pozorovatelů a komentátorů, většinou těch, kteří do písmene plní roli strážců (jakéhokoliv) establishmentu, žijeme z historického hlediska v nejdokonalejší době, vynořují se silně znepokojivé hlasy, jež s tímto hodnocením příkře nesouhlasí. Naopak nabízejí otřesný vhled do světa globální chudoby, který by měl zarazit, či přímo zahanbit každého soudného člověka.
Jistě, v uplynulých staletích byla chudoba rovnoměrně rozložena po celých kontinentech a bohatství a moc byly výsadou zanedbatelné hrstky; jinými slovy – drtivá většina lidí žila v chudobě, což ostatně i křesťanská věrchuška na starém kontinentě vytyčila jako nevyhnutelnou pouť „slzavým údolím“ do náruče božího spasení a věčného života v „království nebeském“ (mimo zatracence propadlé peklu), a pomyslné nůžky mezi hordami nuzáků a drobty movitých v podstatě stagnovaly. Život v bídě byl alespoň v Evropě jaksi dán shůry, a proto byl normou. Chudoba tehdy cti netratila.
Dnes se ale chronická chudoba nachází v neustálém pohybu; nůžky se rozevírají čím dál více, a počet lidských bytostí vpletených do děsivé spirály chudoby, z níž není návratu, stále stoupá. Tento holý fakt nezmění ani pozitivní (a u nás ostudně přehlížený) trend, že na druhé straně se z tenat nuzoty vymanily dky, ba stovky milionů lidí, především v Číně nebo Latinské Americe.
Německý filosof Thomas Pogge, který působí na Yaleské univerzitě, vypracoval v roce 2002 pozoruhodný text s názvem World Poverty and Human Rights, jenž je považován za jednu z nejzasvěcenějších prací politické filosofie na téma chudoby ve světě. Pogge ve své analýze uvádí naprosto děsivá fakta: Kvůli globálně rozšířené chudobě umírá každý rok zbytečně 18 milionů lidí (jedná se o třetinu všech úmrtí) s tím, že celkový počet těchto úmrtí od konce studené války dosahuje závratných 270 milionů! Autor vycházel z údajů Světové zdravotnické organizace, tedy nikoliv z pochybných výmyslů ledajaké „zájmové organizace“, či všemožných think-tanků, ale respektované a dle mého soudu konzervativní instituce.
Globální chudobu lze vymýtit. Chybí snaha
Ačkoliv se v případě chronicky rozptýlené globální chudoby jedná o spletitý problém, Pogge poukazuje na skutečnost, že stačí vynaložit pouhé jedno procento globálního produktu na to, aby byla světová bída eradikována, a dodává, že vyspělé západní země by tento gordický uzel mohly rozetnout, a že tak mohly učinit už před několika desetiletími. Lidé žijící na relativně bohatém Západě se z části na základě tvrzení konzervativních ekonomů mylně domnívají, že za krutou chudobu na globálním Jihu mohou především lokální příčiny. Externí faktory jako by neexistovaly.
To je však podle Poggeho zažitý a přetrvávající mýtus, neboť na vině jsou globální faktory; jinak řečeno, vinni jsme my, žijící v bohatých zemích na globálním Severu, a to velice aktivním způsobem. Ba co více, hrozivé rozměry této lidské tragédie, potažmo tuto tragédii samu o sobě, filosof považuje za „největší zločin, jaký kdy lidstvo zažilo“. Dokonce ani v průběhu druhé světové války, nacistické tábory smrti a sovětské gulagy v to počítaje, neumíralo každý rok tolik lidí jako nyní, konkrétně rok co rok od ukončení studené války!
Pogge z tohoto dramaticky neutěšeného stavu viní aktivity koloniálních velmoci na dnešním globálním Jihu, které zde „prodávaly lidi jako dobytek, ničily místní politické instituce a kultury, kradly cizí půdu a nerostné bohatství a vnucovaly domorodcům své produkty a zvyklosti“. Kolonialismus, ve své podstatě příšerný systém, připravil půdu pro vznik rozsáhlé mizérie v bývalém třetím světě, jíž jsme už po několik dekád němými a ohlupovanými svědky.
Dalším faktor způsobující a udržující globální bídu v neoblomném klusu představují, jak Pogge píše, finanční instituce, ba přímo stávající ekonomický systém, jenž generuje 18 milionů mrtvol ročně jak na běžícím pásu. „Existuje sdílený institucionální řád, který je vytvářen bohatými a vnucován chudým,“ konstatuje filosof a dodává, že „tento institucionální řád je prosazován tak, že reprodukuje radikální nerovnost, přičemž tu je realizovatelná alternativa, jejíž implementací by drastická a neúnosná chudoba přestala existovat“.
Ať se viníci činí
„Globální chudina“ má morální nárok na část bohatství, jež generuje bohatá menšina, nicméně my tím, že jí toto právo upíráme, aktivně přispíváme k její deprivaci. Pogge tedy neskrblí kritikou ani na adresu vlád bohatých zemí a obyvatelstva, jemuž vládnou a v jehož jméně mechanicky udržují v chodu naprosto nespravedlivý globální systém.
Svou pravdu ale mají i ti, kdo tvrdí, že se na nerovnosti, opresi a chudobě na globálním Jihu podílejí i lokální vůdci, často krutí autokratičtí vládci či diktátoři. Ano, jejich díl zodpovědnosti za neutěšený stav v chudých krajinách je neoddiskutovatelný, což tvrdí i Pogge. Nicméně nesmíme přehlédnout jeden očividný fakt: Tito lídři získávají od bohatých zemí finanční, vojenskou i diplomatickou pomoc, díky čemuž jsou pevní v kramflecích a dokážou efektivně využívat svou moc. Lokální „satrapové“ jsou rovněž využívání k tomu, aby v té které oblasti zajišťovali klid a pořádek a hájili obchodní a strategické zájmy vlád bohatých zemí; hovoříme tedy o zločinecké symbióze zahrnující opresi těch v „podzámčí“, provádění pučů, vedení civilních válek, zadlužování obyvatelstva na úkor satrapů a bohatých vlád atd. – nemůžeme proto jednostranně mluvit jen o „lokálních příčinách“.
Téma globální chudoby, její příčiny, dopady atd. je výlučně explozívní. Obyvatelstvo ekonomicky vyspělých zemí by si bez propagandistického filtru mělo uvědomit, že se na ní samo podílí, a to mnohdy svou vlastní činností, ale primárně prostřednictvím svých vlád. Mocenské aparáty tento hororový trend samy o sobě přirozeně nezvrátí; jde jim o udržování tohoto zločinného systému, neboť z něj vrchovatou měrou tyjí.
Celý text Thomase Poggeho v originále: http://www.carnegiecouncil.org/publications/journal/19_1/symposium/5109.html
