Marek Řezanka
13.5.2015 Altpress
Náš příběh bychom mohli začít konstatováním, že žil byl jednou jeden člověk. Byl spokojený. Obklopen přírodou vdechoval na jaře aroma šeříků a naslouchal ptačí symfonii. V létě se opájel pohledem na rubíny lesních jahod, podzim ho zase uchvacoval sítěmi babího léta a mozaikou padajícího listí. V zimě hladíval neposkvrněnou peřinu, v níž se za svitu slunce třpytily pravé brilianty.
Nic mu nechybělo. Vždy, když se zahleděl do koruny stromů nebo na bílou vlečku modravého nebe, plesal, jak je na světě krásně. Zažíval blaženost a poddával se jí. Nebylo nic, co by mu kalilo radost. Neznal noviny, rozhlas, televizi. Pohyboval se ve svém zahradami a lesem olemovaném světě – a den za dnem se ubezpečoval, jak je tento svět báječný.
Neměl ani tušení, že kdesi za velkou louží znovu plápolají ty nejhorší běsy. Že se opět formují bílé kápě s otvory prVálka seje nenávist, z níž další válka vzejdeo oči a „hněv černého muže“ vyvěrá jako láva Vesuvu. Že je to nezměrný sociální problém země, kde se na někoho pohlíží jako na „podlidi“, jako na králíky hodné odstřelu. Nedolehlo k němu, že kdesi – a ne vůbec daleko, se oprášily hákové kříže a upalování se považuje za vhodnou metodu k naplnění demokracie. Že se plive na padlé, protože chceme, aby padali noví – a ve velkém. Že se odsuzuje připojení jednoho poloostrova, ale vůbec se nemluví o nestabilitě, která předcházela – a kdy hrozilo, že se z tohoto poloostrova stane základna k výboji proti sousednímu státu. Že jedna politička byla odposlouchávána Uchem – a vzdává se svého spojence. Uráží ho.
Nepronikl k němu ryk z Jemenu, ani nářek Kurdů. Neviděl lidské trosky v zemi Tigridu a Eufratu. Nenasál pach krve a slz Tripolisu. Necítil zoufalství lidí, nad nimiž se uzavírá hladina – a jejichž volání o pomoc na břehu nikoho nezajímá.
Nepřipouštěl si, že Evropa, k níž se hlásí kalouskové a němcové, je před poločasem rozpadu. Že sice hrozbu pro ni představují různí le penové a orbánové – ti ale nejsou příčinou. Ti jsou pouze reakcí na dobu, kdy rušíme vše sociální, bouráme dlouho a pracně budovaný sociální stát, klaníme se fiskálním paktům a hodláme podepisovat smlouvy, které nahrají nadnárodním koncernům, aby akcie našich občanských práv poklesly na minimum. Není to přitom Farage, kdo posiluje. Je to konzervativní Cameron, kdo nahodil udičku v podobě zrušení evropského Zákona o lidských právech – a referenda k vystoupení z Unie. Z Unie, která nenabízí blahobyt ani mír – a tím popírá smysl své existence. Má sice plná ústa demokracie, ale to jí nebrání v posilování represivní politiky (ve Španělsku, ve Francii) a v bagatelizaci černohnědého šílenství na Ukrajině, kde je D. Jaroš pevnou oporou politického vedení země, v jehož čele je jistý Jaceňuk, kterému není možné věřit ani jeho výklady dějin minulých, kdy měl Stalin napadnout Hitlera, ani dějin přítomných, kdy měl Putin napadnout Porošenka. Labourista Miliband umí tak leda podpořit samostatné Kosovo. Řešení britské otázky sociální šlo ale zcela mimo něj.
 |
| Válka seje nenávist, z níž další válka vzejde |
Náš člověk nevěnoval pozornost nějakým bojům kdesi v Africe či Asii. Co na tom, že tam někdo páchá nějaké krutosti? Je to přeci tak daleko… Přitom pouze povstává setba kolonialismu, studené války a takzvaného boje proti terorismu. Zaseli jsme do mnoha koutů světa zášť – a ta vyrazila výhonky. Toliko k otázce: Proč nás tolik nenávidí?
Nevzrušovalo ho, že se opět píšou nějaké seznamy „agentů“, že je zločinem uctít památku vojáků i civilistů ze země, kde jich padlo nejvíce.
Nezaobíral se skutečností, že „nejlepší země na světě“ přišla o svůj pověstný sen, že to, proti čemu bojovala, špiclování a omezování svobody slova, se stalo její normou – a že její vojáci rozsévají po světě smrt – rozhodně ne v zájmu demokracie či na její ochranu.
Ten slušný dobrý člověk byl spokojený. Zněl v něm mír a klid. Vše kolem něho bylo správné a v pořádku. O to větší pro něho bude šok, až okolní les začne hořet, až mu pokácejí šeřík a místo záhonů zůstane jen zdupaná hlína. Nebude chápat, jak je to možné. Vždyť ještě včera zpívali ptáci a zlatý déšť voněl jarem.
