Levicové obrození v době temna?

Milan Valach

Marek Řezanka
16.5.2015 Altpress


Dne osmnáctého května si můžeme připomínat různá výročí. Od těch nadějnějších v podobě otevření budovy Národního muzea, přes založení Českého výboru pro hry olympijské či zahájení pravidelného vysílání Československého rozhlasu, po ty méně radostné, až tragické, jako například spuštění prvního kola kupónové privatizace či odpálení atomové pumy v Indii v rámci projektu s přiléhavým názvem „Usmívající se Buddha“.
Dne 18. května odešel v roce 2013 ve věku 57 let filosof, etik, pedagog a mluvčí Hnutí za Přímou Demokracii v jedné osobě – Milan Valach. Valach patřil k významným postavám českého aktivismu. Usiloval o profilaci této tváře, přičemž důraz kladl na nutnost její levicové podstaty. Uvědomoval si, že pojmy „levice“ a „pravice“ jsou v naší společnosti silně zprofanované, zvláště poté, co se sociální demokracie vybarvila jako systémová opora, která pomalu ale jistě vyškrtla sociální stát ze svého programu. Valach ale trval na tom, že ony pojmy mají svou náplň – a že je nutné levici jako takovou vzkřísit.

Ne pouze nástroj – systém je třeba…

Přímá demokracie ve Valachově pojetí neznamenala toliko možnost referenda. Vnímal ji jako systém, ne jen pouhý nástroj. Každý nástroj totiž může plnit dvojí funkci. Lze ho využít k něčemu prospěšnému, stejně tak ale hrozí jeho zneužití. Milanovi Valachovi šlo o to, aby se přímá demokracie nestala oním zneužitým nástrojem. Rozpracovával model, kde by na principu přímé demokracie fungovala jak politika, tak ekonomická sféra. Docházelo mu, že jak v politice, tak v ekonomice by měly fungovat takové principy, které posílí pravomoci občanů. V politice by tak odpadl mechanismus různých lobby, které si jednoduše vítěze po volbách ochočí a je jim zcela jedno, kdo se tím vítězem stane. Hrozilo-li by, že může zvítězit někdo, kdo by těmto lobby nepodlehl, byl by vyšachován a znectěn ještě před volbami.

Ekonomická sféra je prozatím řízena principem maximalizace zisku, což vyhovuje nadnárodním korporacím a dalším finančním a jiným mocenským kruhům, zároveň je to ale v rozporu se zájmem většiny občanů. Maximalizace zisku je neslučitelná s právy zaměstnaneckými, univerzálně lidskými, a vlastně s demokratickými principy jako takovými. Ekonomika nedokáže chránit životní prostředí, neumí řešit zbídačení ani hlad, nemá recept na trvalý mír, protože jedním z nejlukrativnějších artiklů je vývoz zbraní – jinými slovy export zabíjení.

Zrodí se u nás levice?

Přečtěme si, co psal Valach před zhruba sedmi lety ve stati „Znovuzrození levice II.“ (Britské listy, 21. 2. 2008): 

 „Levice je dnes v krizi. Po delší dobu, v období rozkvětu sociálního státu, ztráceli zaměstnanci zájem o radikální politiku i radikální myšlenky. Zkušenost s vládou komunistických stran na dlouhou dobu zdiskreditovala samotný pojem levice. Lidé práce, lidé žijící jen ze své mzdy, se tak ocitají bezmocní tváří v tvář sílícímu globálnímu kapitalismu. Krize sociálního státu, vyhrocující se sociální rozpory, začínají zvolna generovat společenskou nespokojenost. Je jen otázkou času, kdy se plně projeví potřeba artikulace a společného prosazování zájmů této neprivilegované většiny společnosti. Je jen otázkou času, kdy se obnoví volání po vzniku autentické levice. Levice ovšem nemůže být obrozena bez dlouhodobého programu a cíle. Bez splnění těchto podmínek se z ní stane jen jedna z tuctových parlamentních stran jdoucí slepě za vývojem kapitalistické společnosti a utápějící se v politických čachrech o koryta pro své funkcionáře. Bez tohoto cíle není schopna ukazovat za kapitalismus k humánnější a spravedlivější společnosti, ale jen slibovat voličům jeho lidštější tvář. To je v podmínkách klesající ochoty velkých investorů a firem přispívat svými daněmi do solidárních fondů společnosti naprostá iluze, či přímo podvod na voličích. A co více. Před lidskou společností stojí výzvy, jejichž řešení je neslučitelné se základními principy fungování kapitalistické společnosti. Ve vztahu ke globálnímu oteplování, rostoucím cenám energetických surovin a hrozbě válečných konfliktů, je naprosto nepodstatné, kdo bude předseda vlády či strany. Ukájení osobních ambicí tzv. levicových politiků či intelektuálů je zcela bezvýznamné z hlediska přežití lidstva. Vedle nutnosti kvalitativního skoku, jenž musí globálně učinit lidská společnost, má-li nalézt řešení těchto problémů, jsou osobní spory a intriky politiků nicotné. Je nutné znovu vytvořit vizi nového společenského systému, který nebude již založen na konkurenci a kořistnictví, ale na solidaritě a spolupráci svobodných lidí.“

Milan Valach diskutující

Od května 2013 se toho poměrně dost událo. Česká sociální demokracie úspěšně přesvědčuje většinu svých voličů, že není ani stranou míru, ani sociálna. To by totiž jinak nemohla trvat ne nesmyslných a z hlediska dění na Ukrajině neúčinných jednostranných sankcích proti Rusku, nesměla by podporovat Jaceňuka – a už vůbec by nemohla podporovat něco tak hrubě asociálního, jako jsou fiskální pakt či podpis TTIP. Nemohla by se podílet na oligarchizaci společnosti a posilování restrikcí ve veřejném prostoru (Jak dlouho bude trvat, než přijmeme podobně omezující opatření, jaká se objevují ve Španělsku či ve Francii s tím, že se ale stále hrdě hlásíme k nositelům svobody a ochráncům „západních hodnot“?).

Jaká Evropa (ne)má šanci?

Jestli může jednotná Evropa přežít, pak jedině Evropa sociální a mírová. Evropa asociální, zmítající se v rasové a náboženské nenávisti, má potenciál leda štěpný. Cameron vítězí, neboť slibuje referendum k vystoupení z Unie. Jakou alternativu ale nabízí? Uškrcení posledního slabého sociálního vzdechu? To má být cesta Británie k blahobytu?

Točíme se v kruhu, a tento pohyb nemá v rámci stávajícího systému řešení – tedy jiné než válku či sociální nepokoje. Čím hlasitěji se k demokracii hlásíme, tím více ji odřezáváme – kus po kuse.
Místo hrdého integračního procesu Evropě reálně hrozí, že se rozštěpí na řadu fragmentů. Evropa totiž nepečuje o své slabé a bezmocné. V minulých letech již hořela pařížská i londýnská předměstí – ale řešení situace se nenalezlo. Pouze se čeká, co přijde příště – a v mnohem intenzivnější podobě.

K jakým hodnotám se (ne)hlásíme…

Mlčíme k vražedné zahraniční politice USA, která za sebou nechává zhroucené země a rozložené společnosti. Na jednu stranu lkáme nad osudem uprchlíků, který je nadnárodnímu zisku zcela ukradený – a na stranu druhou mlčíme k bombardováním civilistů, k němuž již tento zisk vztah má, a to velmi jasný – zbrojení rozkvétá, kapsy se plní.

Rezignujeme na vzdělanost, neboť ta je v systému „jediné pravdy“ nežádoucí. Potřebujeme „tabulu rasu“, znalostmi nezatíženou studentskou duši, která stráví vše, co bude na její pomyslný disk nahráno. Kritizujeme muslimský svět, že znemožňuje lidem vzdělanost, sami se ale staráme, aby tento svět v nevzdělanosti setrval. Požadujeme více dronů, ne více knih a učebnic. Je sice v našich technických schopnostech, aby nebylo zbídačených, ale my svou existenci odvíjíme právě od nutnosti zbídačovat – v zájmu kumulace zisku. Zisku nadřazenému nad lidské zdraví, nad ochranu handicapovaných a starších lidí, nad osudy celých zemí.

Kdy to prostě nejde…

Nelze uvažovat o systému přímé demokracie bez dvou klíčových předpokladů: Bez kvalitního přísunu širokého spektra relevantních informací a bez potřebného vzdělání umožňujícího vlastní názor. Jak máme volit, když nevíme, co volíme (či když nemáme z čeho volit)?

Je poněkud frustrující, uvědomíme-li si stav naší „levice“, ale i stav našeho aktivismu. V rámci ČSSD se sice v posledních dnech formuje „levicová platforma“, ale teprve časem se ukáže, nakolik se jedná o líbivá hesla, která ovládá i stávající předseda strany a premiér v jedné osobě, a nakolik hodlá tato platforma své cíle skutečně naplňovat. Určitým lakmusovým papírkem by měla být důvěryhodnost jednotlivých tváří.

 

Už není proti čemu demonstrovat?

A právě důvěryhodnost je Achillovou patou českého aktivismu. Po promarněném potenciálu demonstrace z 21. 4. 2012 sledujeme různé skupinky, které se tak maximálně shodnou na tom, proti čemu se vymezují. V tom stěžejním, jak si představují řešení, se ale diametrálně rozcházejí.

Co má v takové situaci nebohý občan podporovat? Vidí před sebou guláš esoteriky, hnědnutí, anticiganismu, antiislamismu, antikomunismu, antisemitismu či vzepjatého nacionalismu. V tom občas plave i něco upřímně levicového, ale utápí se to a přebírá barvu okolního prostředí.

Hnutí, které se prezentuje jako levicové, by se mělo umět vymezit vůči všemu, co jeho programu odporuje. Argument, že je třeba se spojovat, aby „nás bylo slyšet“, neobstojí, neboť to, co je slyšet, je diskreditovatelné. I ojedinělý hlas může přehlušit bouři. Je ale potřeba, aby byl autentický – a aby v něm nebyly skryty hlasy zcela protichůdné.

Nenechme se štvát proti sobě…

Milan Valach zkoušel jednat s každým, kdo o jednání projevil zájem. Byl však pevný ve svých zásadách – a odmítal spolupráci s kýmkoli, kdo vykazoval rysy hnědnutí, kdo odváděl pozornost od kolabujícího kapitalistického systému k zástupným problémům a kdo si vybíral „viníky“, jež je třeba eliminovat. Tvrdě vystupoval vůči všem projevům rasismu – a trpělivě rozváděl, kde spočívají příčiny sociálního napětí a válek.

Tisíckrát nám někteří mohou vnucovat rovnítko mezi muslimy obecně a „islámský stát“, tisíckrát ale budou usvědčeni z nepravdy, neboť převážná část muslimů takzvaný islámský stát nenávidí, neboť má s islámem jen pramálo společného. Islámský stát zato vznikl na troskách zhroucené země, kterou někdo předtím napadl. Kdysi vzkvétající civilizace byla ujařmena a vysáta kolonialismem a následně postkolonialismem ve znamení studenoválečných běsů. Kdysi hrdí byli poníženi, vzdělaní zanalfabetizováni, svobodní porobeni a sytí vyhladověni. Nečelíme střetu civilizací. Jsme jednou civilizací, my všichni, a to bychom si měli umět přiznat. Stejně jako fakt, že skutečný střet se neodehrává v rovině náboženské či národnostní, ale jedná se o náraz kapitalismu na jeho vlastní limity. Těch nejbohatších je již jen hrstka – a ty vykořistěné už nikdo ani nepočítá.

Kde začít…

Má-li nastat renesance levice, je hlavně nutné vytvořit nový pojmový aparát a oprášit levicové hodnoty. Je nezbytné vysvětlit princip, od něhož se odvíjí pravdivé stanovisko, které lze chápat jako postoj prosystémový, s nímž často splývá takzvaná kosmetická levicovost, která se v reálu pouze pokouší obrousit některé nejkřiklavější hrany současného systému.

Strach a nenávist jsou partneři, kteří se drží jeden druhého. Potřebují se, a když jsou spolu, znemožňují racionální myšlení. Jsou těmi nejhoršími rádci – a stojí v pozadí mnoha tragédií i zločinů.

Šťastný to člověk…

Blíží se datum, kdy nás Milan Valach před dvěma lety opustil. Opustil nás ale jen v podobě hmotné. Řada jeho statí naopak prožívá renesanci. A v některých ohledech začíná být Milana v poslední době slyšet více a jasněji, než tomu bylo dříve. Nu, komu se toto povede?

 

 

 
Má-li nastat renesance levice, je hlavně nutné vytvořit nový pojmový aparát a oprášit levicové hodnoty…