Netvořme modly ke klanění

Avatar
Původní autoři

Marek Řezanka
5. 5. 2015   Literární noviny
Za nemocnou považuji společnost, která si vytváří mýty a nedotknutelné legendy – a která těmto legendám staví pomníky a napadá všechny, kdo si dovolí na adresu „božstev, jimž je radno se klanět“, pronést cokoli kritického. Přitom klanící se často vědí o svých modlách, jejich životě a díle, jen velmi málo.

Byla doba, kdy byl „nedotknutelným“ Marx, přitom takzvaní marxisté mnohdy z jeho díla nepřečetli nic či jen velmi málo. Teprve, když byla jeho modla svržena, se můžeme k jeho dílu opět smysluplně vracet.

Modly svrhávejme, učme se o lidech

Měli bychom si uvědomit, že zkoumáme-li dílo nějakého spisovatele, jiného umělce či humanitně založeného vědce, nevystačíme si s jednotnou charakteristikou. Takový člověk prochází většinou různými obdobími, která se od sebe výrazně odlišují. Rané období jeho tvorby pak vypadá zcela jinak než období pozdní.

V posledních měsících se hádáme o to, zda Ferdinand Peroutka selhal či neselhal. Tak ale otázka nestojí. Selháváme většinou všichni. Podstatné podle mě je nahlížet na každého komplexně – a nebránit se ho přijmout nejen s jeho plusy, ale i minusy.

Na obranu Peroutkovu přispěchala řada „obhájců“, kteří bojují za „zachování jeho neposkvrněnosti“. Tím mu ovšem škodí. Autor nežil proto, aby byl jednou nedotknutelným a zbožňovaným, ale aby se jeho myšlenky četly a lidé se nad nimi zamýšleli, navazovali na ně – a vedli s nimi polemiku.

Argumentuje se, že Peroutka psal v těžké době. Ano, psal. Ale jiná levicová inteligence již byla řadu led před tím pronásledována, někteří její příslušníci zaplatili i svým životem. Co by měli říkat oni?

F. Peroutka v Přítomnosti z 9. 11. 1938 v článku Úvaha o stranách doslova píše: „Naše dosavadní demokracie byla systémem pro doby klidu a blahobytu, kdy se bralo z plného a kdy chyby nebo otálení neměly osudných následků. Tato šťastná situace minula a ať se nám to líbí nebo nelíbí, jsme nuceni zavést systém tužší.” Zmíněný citát by šel parafrázovat pomocí metafor, že když už nejde zpívat s anděly, jsme nuceni výt s vlky.
V jiném svém článku v Přítomnosti, v Dynamickém životě z 26. 4. 1939 na počest Hitlerových narozenin, Peroutka píše: „Adolf Hitler mluví jako Němec, myslí jako Němec a jedná jako Němec. Nebylo by většího, a pro toho, kdo se mu oddá, osudnějšího omylu, než domnívat se, že se pohybuje jedinec tam, kde ve skutečnosti se pohybuje vůle celého národa…“ Jistě, doba byla vypjatá – ale také mnozí spisovatelé již do novin nepsali – a celá řada jich žila v nucené emigraci. Mnoho lidí, zvláště z řad německých komunistů a sociálních demokratů, poznávalo, co jsou to tábory na smrt. Nebylo by od věci znát například názor L. Feuchtwangera na výše citované řádky. Nebo dokonce na řádky z dalšího Peroutkova článku, tentokrát datovaného k 22. 2. 1939 (Židé, Češi a Němci): „Musím učinit jedno přiznání: nemám žádného talentu k antisemitismu, ale při pohledu na bývalou německou literaturu několikrát jsem si pomyslil, že by ve mně mohlo vzniknout pokušení kulturního antisemitismu, kdyby, podobně jako tam, málo asimilovaní židé se zmocnili ducha naší literatury a našich novin a kdyby svými způsoby a svým myšlením zastírali naše způsoby vlastní a přehlušovali ráz myšlení našeho.”

Pokud někdo namítá, že není možné šťourat se ve článku, který přispěl k Peroutkově zatčení, znemožňuje oprávněnou debatu. Řekněme si zde jedno. Je zcela irelevantní, jaké měl kdo rodiče, jakého si vzal partnera či do jaké rodiny se provdaly či přiženily jeho děti. Někdo může mít židovského dědečka, a sám může být antisemitou, a naopak. Za každého z nás mluví především naše činy.

Na jakoukoli dobu bychom se měli dívat zejména v souvislostech. Měli bychom být schopni určit, čím byl kdo ovlivněn, o co usiloval, jaké cesty k prosazení svých idejí hledal. Jakmile si vytvoříme tabu, že ten byl „bílý“, zatímco tamten „černý“, uvězníme se v dogmatech, která nám škodí. Proto svého času Masaryk vystoupil s tím, že rukopisy Královédvorský a Zelenohorský nejsou pravé.

Doba je zlá, selhání přicházejí

Daniel Veselý poukazuje na skutečnost, že Peroutka přivíral oči nad skutečnostmi, nad nimiž je přivírat neměl: „Čeští komentátoři a glosátoři nicméně, tedy pokud je mi známo, při palbě směřované na Hrad opomenuli jeden zásadní fakt ohledně dalšího intelektuálního selhání Ferdinanda Peroutky. Po Únoru novinář emigroval do Velké Británie a posléze do Spojených států, kde od roku 1951 až 1961 vedl české oddělení rádia Svobodná Evropa (RFE/RL).
Tato rozhlasová stanice coby „antikomunistický informační zdroj“ byla od svého založení Národním výborem pro Svobodnou Evropu v roce 1949 součástí „rozsáhlé psychologické operace“ v průběhu studené války. Stanice byla až do roku 1972 přímo financována CIA s tím, že v prvních letech její činnosti CIA a americké ministerstvo zahraničí vydaly přímé direktivy, jak vysílání RFE/RL tvořit a formovat, a to ve spolupráci s personálem stanice. Tvůrci americké politiky George Kennan a John Foster Dulles přiznali, že studená válka byla v podstatě „válkou idejí“.“

Bylo by ovšem chybou Peroutku zatracovat. Velká postava naší žurnalistiky to je – a bude jí i nadále, neboť bude mít stále co říci. Se svou nadčasovostí – i se svými selháními.

Osobně si cením zvláště jeho kritiky kapitalismu: „Západní Evropa má mnoho předností, které by bylo hříchem dobrovolně obětovat ruskému systému, jenž je polobarbarský a poloasijský po psychologické a občanské stránce. Ale aby tyto přednosti zůstaly zachovány, je nutno přestavět hospodářské základy. Je možno je přestavět jen jediným způsobem: směrem k hospodářství organisovanému.
Organisované hospodářství ovšem už znamená konec dnešního kapitalismu. Ať toho jiní litují: inteligence nemá čeho litovat. Nesmí se dopustiti té osudné a historické viny, že by nenašla své místo na správné frontě.“

Každý chvilku…

J. Seifert 29. 6. 1942 uveřejňuje v Národní práci článek „Srdce radí rozumu“, kde odsuzuje heydrichiádu slovy: „…kam dospěl národ, tak neodpovědně pohrávající si svým vlastním osudem. Byli bychom ovšem na velikém omylu, kdybychom se domnívali, že dar (rozuměj Německému Červenému kříži, pozn. autora) může smýti vinu, spáchanou nerozvážlivými, lehkomyslnými spoluobčany…“ I V tomto Seifertově počinu můžeme pochopitelně najít kladnou stránku, totiž snahu ochránit české občany před perzekucí, a to i za cenu vlastní degradace. Stejně tak ovšem lze k tomuto textu přistupovat kriticky s tím, že působil na morálku našich občanů negativně. Nic není nikdy jednostranné, a my bychom měli umět nacházet jak ony světlé okamžiky, tak stinné stránky. Historie není černobílá. My, lidé, nejsme černobílí.

To nepochopil například historik A. Portmann, který v Knihovně V. Havla v rámci besedy Respektu k 25. výročí 17. listopadu pronesl, že kult Václava Havla je třeba pěstovat, i za cenu nějaké té lži.

Pomníky s vysvětlivkami

Černobílé vidění historie se bohužel v těchto dnech projevuje jako fraška. A to v případě, že se vážně bavíme o tom, zda (ne)odstranit sochu maršála Koněva.

„Já si nemyslím, že by bylo vhodné maršála odstraňovat, že by spíš bylo lepší tam doplnit edukativní ceduli, kde by bylo napsáno všechno, co maršál kromě toho, že nás osvobodil, způsobil“, říká Ondřej Kolář, starosta městské části Praha 6 (TOP 09).

Pokud toto dovedeme do důsledků, je zapotřebí uvést podobné popisky u většiny soch. Např. u sochy W. Churchilla by muselo stát, že byl tváří nejhoršího kolonialismu na světě a že hnal svět do studené války.

Stejně tak bychom si neměli vytvářet škatulky typu „hodný Západ“ a „zlý Východ“. Takovéto vidění světa aplikuje například J. Pehe, který se nás zdánlivě nevinně ptá: „Je ovšem také pravda, že Sadám Husajn opakovaně porušoval rezoluce RB OSN, vraždil po tisících svoje odpůrce a použil chemické zbraně proti iráckým Kurdům. Byl to dostatečný důvod k vojenskému zásahu, nebo ne?“

Samozřejmě že nebyl. Operace Anfál proběhla v osmdesátých letech během studené války, konkrétně v rámci íránsko-iráckého konfliktu – a USA tehdy podporovaly Irák. V době napadení této země Husajn hrozbu pro okolní svět nepředstavoval.

Pehe se ovšem snaží věci relativizovat. Píše: „Ale někteří naši levicoví komentátoři si pak budou muset vybrat, co chtějí vlastně kritizovat. Jestliže de facto naznačují, že jsme raději měli přehlížet masovému porušování lidských práv diktátory v severní Africe a na Středním východě, protože koneckonců tito diktátoři garantovali alespoň jakousi stabilitu, kterou rozvrácený región dnes nemá, pak jen těžko mohou zároveň kritizovat USA za to, že během studené války na různé diktátory kvůli cynickému geopolitickému kalkulu také spoléhaly.“

Není možné tvrdit, že podpora USA Husajnovi během íránsko-irácké války měla zajistit nějakou stabilitu. Jednalo se o pravý opak tohoto stavu. Stejně tak není možné srovnávat odpor levicově smýšlejících lidí proti Pinochetovi, kterého levice dne 11. 9. 1973 k moci nedosadila, s politikou Západu, která nejprve nějakého toho diktátora instalovala k moci, podporovala ho v době, kdy se dopouštěl těch nejhorších zvěrstev – a potom ho svrhla, když ho již nepotřebovala – a kdy se dotyčný již nejhorších zvěrstev nedopouštěl (Více viz).

Začněme u škol a médií…

Naučme se číst a nad přečteným se zamýšlet. Jedině tak nebudeme manipulovatelnými, jedině tak máme šanci porozumět své vlastní historii. Bavme se o přečteném. Diskutujme. Na školách, v médiích, na universitách. Zakuklíme-li se do různých tabu a budeme-li se klanit novodobým modlám, jenom je tím pošpiníme – a veřejnost je svrhne jako bezcenné. A to by byla velká škoda pro nás všechny.