O státních svátcích a hokeji

Avatar
Původní autoři

Oldřich Průša
5. 5. 2015
Česká republika svými zákonodárnými sbory uzákonila řadu státních svátků, které jak se dá vypozorovat, neslouží u většiny obyvatelstva k ničemu jinému než dojmu, že mu stát daroval den volna (nutno přitom významně ocenit pracující v povinně nepřetržitých provozech – zdravotnický personál, hasiče, pracující v důlních profesích, bezpečnostních složkách, zaměstnance ve sdělovacích prostředcích, umělce, obsluhy restaurací a hospod atd. Za nepovinně pracující ve většině státních svátků lze považovat pracující v obchodě a některých podobných službách).


Podstatu, obsah a jejich význam chápe, zdá jen menšina občanů. Výjimkou jsou především vánoční svátky a Nový rok.

Zcela vymizela tradice v den státních svátků vyvěšovat státní vlajku; na veřejných budovách vlaje (nebo je omotaná na žerdi) celoročně spolu s vlajkou EU.

Zeptáte-li se střední a mladších generací na důvody, proč ten který den jako svátek slavíme, odpovědi jsou vesměs bolestně neznalé. Jako připomenutí kdysi populárního „Výlovu ze školních sešitů“ lze připomenout citát: „Dne 5. července přišli na území Československa Cyril, Konstantin a Metoďěj a 6. července upálili kazisvěta (zřejmě míněno kacíře) Jana Husa.“

V posledních měsících, ve snaze přikládat událostem jiný historický význam, se zdá, že by stálo za zvážení zrušení státních svátků jako takových, s výjimkou už řečeného Nového roku a svátků vánočních.

Naopak jediné dny, kdy lze pozorovat enormní růst vlastenectví a národní sounáležitosti jsou právě dny dnešní – doba světového hokejového mistrovství, kdy český národ reprezentují především milionáři působící jinak v cizích službách. V míře menší totéž platí o světových fotbalových šampionátech a to ze dvou příčin – zaprvé, konají se jen jednou za čtyři roky a zadruhé národní fotbalový tým též složený do značné míry z profesionálních „krajánků“ se mezi nejlepší kvalifikuje jen občas.

Vlaječky – nejraději rovnou v páru – vlají na desítkách automobilů už od chvil, když jsme ještě nic nevyhráli. Národní hokejová sounáležitost přerušuje mezistranické rozepře. Lidé podléhající stále více konzumu, možná až v konzumismus, propadají euforii.

Vzhledem k tomu, že politika se dá naroubovat na cokoliv, sdělovací prostředky začínají mít největší starost, aby se do finále nedostali Rusové (či spíš rusáci). Zvl. u mladých hráčů, což jsou už vlastně všichni, výraz snad omluvitelný v období normalizace, dnes už neakceptovatelný stejně jako obdobná pojmenování – rakušáci, němčouři, žabožrouti, pšonci, čobolové.

Postup reprezentantů by totiž mohl znamenat mainstreemem ještě horší variantu než kolonu všech členů „Nočních vlků.“ Totiž nepřítele mezinárodního práva a celého světa, samotného V. V. Putina, nejen ruského prezidenta, ale vůdce všeho špatného na Zemi.

Jaké by to bylo neštěstí pro opravdové škůdce uklidňování konfliktů, kdyby se hrálo finále RF – USA a nějakým řízením osudu se v Praze sešli na tribuně Obama s Putinem. Jasně, varianta nepravděpodobná, ale co kdyby nějaký moudrý našeptavač uspěl a došlo by k jejich setkání a nedejbóže k nějakému mezinárodně politickému pokroku.

Ne, nezbláznil jsem se. Přece existují síly, které by zařídily „ten správný úhel pohledu“ a nějaká neziskovka by přihodila pár peněz k ovlivnění výsledků. Když to jde jinde proč ne v hokeji.

Tak raději buďme „hokejky“ a skákejme, státní svátky nesvátky.

Příloha:

1. 1.
1. 1.
6. 4.
1. 5.
8. 5.
5. 7.
6. 7.
28. 9.
28. 10.
17. 11.
24. 12.
25. 12.
26. 12.