Osvobození znemožnilo „konečné řešení české otázky“ v koncepci R. Heydricha

V Dějinách českého státu v dokumentech, vydaných v Praze v roce 1994, se nachází dokument, který by Češi, Moravané a Slezané měli číst velmi pozorně v každém období svých dějin. Měli by jej číst jako memento, jako výstrahu před lidmi, kteří jsou kdykoliv připraveni převrátit smysl historických událostí při naplňování osobních ambicí, z hlouposti, nevzdělanosti či fanatismu. Je to projev, který přednesl zastupující říšský protektor R. Heydrich v Černínském paláci v Praze dne 2. října 1941. Černínský palác v Praze bývá, bohužel, místem, ze kterého tu a tam zaznívají hodně podivné myšlenky. Heydrichům projev, přednesený před soukmenovci z jeho říše, však neměl být planým nesmyslem, ale precizně vypracovaným projektem „konečného řešení české otázky“. Není v něm ani stopa vášně, vzteku, zuřivosti. Nacistický fanatismus se stoprocentně vtělil do studené věcné „laboratorní“ formy a plně odhaluje způsob, jakým byl český národ vnímán nacistickými pohlaváry.

Heydrichův projev vložil do své nedávno vydané knihy také lékař zabývající se nejrůznějšími aspekty lidského chování František Koukolík. Kniha se jmenuje „Češi – Proč jsme, kdo jsme – a jak dál“. Projev předního nacistického pohlavára na téma odebrání českých zemí Čechům je i v této knize důležitým upozorněním na aktuální skutečnost, že pro národní existenci nestačí „mít se jen dobře“. Že „mít se jen dobře“ ještě neznamená být respektován a mít váhu v mezinárodním prostoru. Národní svébytnost může být vyměněna za holé přežití, ale také za mísu šošovice, a nakonec ztracena, pokud se národ a jeho přední činitelé nejsou schopni či ochotni dopracovat ke koncepci především své vnitřní svéprávnosti.

Heydrichův projev nepotřebuje komentáře. Vyjímám z něj jen několik jeho částí, ale i tato torza bohatě stačí k pochopení všeho, co současná atmosféra ve společnosti nezodpovědně rozostřila k nepoznání. Jak upozorňuje Koukolík, je dobré jej číst nejenom jako otřesné svědectví o době, která pominula, ale jako informaci mající širší a hlubší „evolučně psychologické“ souvislosti, které nepomíjejí. A to často bohužel.

Z projevu R. Heydricha v Praze, v říjnu 1941. Nejprve obecně…

Mluví Reinhard Heydrich: „Vůdcova směrnice, kterou jsem obdržel pro tento úkol, jejž považuji za omezený jak časově, tak i v jiném směru, tato vůdcova směrnice zní: mám v tomto prostoru jednoznačně a se vší tvrdostí zajistit, aby obyvatelstvo, pokud je české národnosti, pochopilo, že se nelze vyhýbat realitě příslušnosti k říši a poslušnosti vůči říši; Němci musí vidět, že tato část říše je součástí říše a že zde na jedné straně požívá Němec ochrany a hraje vůdčí úlohu – má ji hrát, jak mu přísluší – ale má tomuto právu odpovídající povinnost chovat se a jednat jako Němec.“

  

Tolik úvod, který pokračuje obšírným líčením Hitlerových válečných záměrů. K Čechům se Heydrich dostává teprve poté, co svým soukmenovcům vysvětlí nacistické cíle v dalších částech Evropy. Mluví jasnou řečí: „Musíme si říci jasně, že obsazení tohoto prostoru v každém případě nebude v mnoha zemích přechodným, nýbrž konečným obsazením, přičemž je lhostejno, jaká bude forma kontaktů těchto prostorů s námi… Musíme zde však rozlišovat velké skupiny, jednu skupinu tvoří prostory s germánskými lidmi, to je s lidmi, kteří jsou naší krve, a proto jsou vlastně našeho charakteru… Jak to vidím, jsou to tyto prostory: Norsko, Holandsko, Flandry, později i Dánsko, Švédsko… Je jasné, že musíme nalézt vůči těmto lidem docela jiný způsob jednání než vůči národům jiné rasy, slovanským či podobným národům…Druhou skupinou jsou východní prostory, jež jsou zčásti osídleny Slovany, to jsou prostory, kde je třeba vědět, že dobrota bude chápána jako slabost, to jsou prostory, kde sám Slovan vůbec nechce, aby se s ním zacházelo jako s člověkem rovnoprávným, a je zvyklý, že pán si s ním nezadává… Tyto prostory musí být naší surovinovou základnou, jejich obyvatelé se stanou pracovníky pro velké, i kulturní, úkoly, a mám-li to říci docela drasticky, musí nám sloužit jako otroci… Pak stále dál na východ, k Baltu, jenž jednou bude muset být osídlen jen Němci, přičemž musíme uvážit, které pokrevní části Lotyšů, Estonců a Litevců jsou schopny regermanizace nebo germanizace. Rasově nejlepší živly jsou Estonci, na nichž jsou patrny švédské vlivy, pak přicházejí Lotyši a nejhorší jsou Litevci. Dále se jedná o velkopolský prostor, jenž je nejbližší oblastí, která se musí zcela pozvolna osídlit Němci a z které se musí polský živel postupně zatlačit na východ. Pak přijde Ukrajina, jež má též žít především pod německým vedením jako velká surovinová a vyživovací základna, když nejprve jistým přechodným řešením bude postupně vyloučena z velkoruského prostoru s tím, že se použije a využije jistých, v podvědomí ještě dřímajících, vlastních národních myšlenek, aniž dáme tomuto národu kulturní posilu či oporu…“

„Českým dělníkům se musí dát tolik žrádla, aby mohli plnit svou práci“

A poté, co vyložil Hitlerovy a své plány na německé pronikání Evropou, dospívá Heydrich konečně k meritu věci – k „českomoravskému prostoru“: „A nyní, když máte před sebou celkový obraz, musí vám být jasné, že se českomoravský prostor natrvalo nesmí nikdy ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že to je jejich prostor… Musí vám být jasné, že v německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše, srdcem, jež bylo v příznivých dobách vždy pevností němectví, že v dobách kolonizace byly stráží proti východu…Správní rozdělení tohoto prostoru, viděno z německé strany, je pouze jedním z prostředků a metod, jak tento prostor definitivně ovládnout a vést… vzhledem k válce a z taktických důvodů nesmíme připustit, aby se Čech v jistých věcech rozzuřil a vybuchl, i když musíme být v tom okamžiku z jistých taktických důvodů tvrdí, musíme přesto jednat tak, aby si Čech, nemá-li žádné jiné východisko, nemyslel, že teď právě musí vyvolat povstání. Základní linie však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit. Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat…“

„Čechovi nejprve ukážeme, kdo je pánem v domě“

Dále Heydrich rozděluje německé úkoly v „českomoravském prostoru“ na dvě fáze – blízkou a vzdálenější. Nejprve tedy ta blízká: „Potřebuji v tomto prostoru klid, aby dělník, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu… K tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci… Tento blízký úkol předpokládá, že Čechovi nejprve ukážeme, kdo je pánem v domě, aby věděl přesně, že zde diktuje německý zájem… Přesto budu samozřejmě udržovat s Čechy korektní společenský styk, přičemž musím vždy dávat pozor, abych nepřekročil hranice, abych si v každém okamžiku říkal: dej pozor, jsou to ale Češi! Rozumíte? Stýkáme-li se z taktické nutnosti s Čechy, kteří nám slouží, i pak je nutno se vždy vracet k myšlence: jsou to ale Češi…Neboť nemá žádný význam, když Čecha mlátím a se vší námahou a působením policie přivádím k tomu, aby pracoval, když on skutečně nedostává to, co potřebuje, aby měl fyzickou sílu vykonávat svou práci. V tomto směru se konala na návrh státního tajemníka Franka porada u vůdce, na níž byl přizván tajemník Backe, a my pravděpodobně přistoupíme, prosím, abyste si toto vše nechali pro sebe, než to bude uveřejněno, neboť se to musí náležitě propagandisticky upravit, pravděpodobně přistoupíme ke zvýšení přídělu tuku pro české dělníky, tak okolo 400 gramů, to je množství, o němž se už dá mluvit. Abych to šikovně využil k propagačním účelům, spojím to s myšlenkou: vy čeští dělníci venku, buďte raději zticha, jinak by se mohlo také stát, že bude příděl tuku opět menší…“

A nyní, aby bylo zcela jasno, pravil zastupující říšský protektor toto: „A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení, musí s sebou přinést toto: tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci… Nechci však snad říci o konečném poněmčení tohoto prostoru: pokusíme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě: začíná to věcmi, s nimiž můžeme už dnes maskovaně začít. Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu…“

„Když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi“

A nakonec své rasové téma Heydrich shrnul: „Jsou to takoví lidé: jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa… U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v říši jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti… U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídlit je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi…“

Nacismus a projekt německé hegemonie v částech Evropy mohou existovat samostatně

Realita v Protektorátu Čechy a Morava

Vyplýval z dlouhodobě hluboce zakořeněné německé koncepce střední Evropy jako německého prostoru, ve kterém jsou jiné národy v různých stupních podřízeného postavení. Heydrichovou smrtí tento plán nezanikl, naopak jeho realizace se výrazně a drasticky urychlila. Tato koncepce byla odstraněna teprve porážkou Německa ve válce, na níž měla Rudá armáda – ať se to komu líbí či nikoliv – rozhodující význam.

I když se v důsledku dohod mezi Spojenci a Sovětským svazem ocitly české země a Slovensko v sovětské sféře vlivu, který představoval následnou bolševizaci státu (o stupni a míře bolševizace a podřízenosti nicméně jednotlivé národy v sovětské zóně spolurozhodovaly; bylo tedy možno být i méně podlézavými vůči Moskvě), nicméně to nic nemění na faktu, že obětí 150 tisíc životů rudoarmějců byl Hitlerův a Heydrichův projekt zničení českého národa odvrácen.

Řečeno jistě poněkud zjednodušeně, nicméně vcelku přesně: zatímco Britové a Francouzi ve druhé polovině 30. let minulého století nabídli Československo Hitlerovi na stříbrném podnose k zadávení, Rusové a příslušníci dalších národů SSSR plné uskutečnění této oběti později znemožnili. Představa, že by Spojenci Hitlera vojensky porazili bez Sovětského svazu, je absurdní. Možná ani ne tak z ryze vojenských důvodů, ale především proto, že zpočátku Hitler sám a v závěru války někteří jiní vůdčí představitelé nacistické říše (například Himmler) spíše usilovali o nějakou formu dohody o rozdělení světa, jejíž součástí – viděno optikou naší vlastní hořké zkušenosti z Mnichova 1938 – docela dobře mohlo být i uskutečnění Heydrichových plánů v „českomoravském prostoru“, byť možná v mírnější formě.

S Rudou armádou tlačící Němce od Stalingradu zpátky k Berlínu tyto dohody už nepřipadaly v úvahu. Samozřejmě a nepochybně se tak dělo i pro zásadní Churchillův odpor vůči Hitlerovi a nacismu, s nímž se většina Britů v průběhu Göringových leteckých útoků na Londýn ztotožnila.

V květnu 1945 došlo k vojenské porážce německého nacismu. Vlivem poválečného posílení světového postavení Sovětského svazu však došlo zároveň i k výraznému oslabení německé pozice ve střední Evropě, v Pobaltí a na Balkáně, jejichž významné části dostala Moskva pod svou kontrolu. Německý nacismus a koncepce německé hegemonie v určitých prostorách Evropy jsou dvě otázky, které se v letech 2. světové války úzce propojily, nicméně mohou existovat i nezávisle na sobě.

Otevřená podpora německého nacismu je věc, ke které se prozatím (!) odhodlávají jen extremisté. Naproti tomu koncepce německé „přirozené“ hegemonie v částech Evropy včetně „českomoravského prostoru“, to už je něco jiného. Plně otevřeně se k ní sice v českých zemích také nehlásí nikdo, ale je dobře čitelná mezi řádky v jednání, projevech i psaní mnoha veřejně činných lidí. Její kořeny jsou hluboké a jejich nositeli jsou ty internacionální evropské rodiny v počtu několika set, které – slovy rakouského historika Friedricha Heera – „udělaly evropské dějiny“. Kořeny šlechtické, měšťanské, průmyslové, bankovní, intelektuální i kulturní; v českých zemích, řečeno s jistou nadsázkou, jde o kořeny pobělohorské. 

 

Sovětské osvobození Československa tuto koncepci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na dlouhou dobu znemožnilo. Mnohé „rodinné“ vazby byly zpřetrhány, přístup k důležitým pozicím v zemích znemožněn, části majetků znárodněny, katolická církev, onen pragmatický svorník světského a náboženského, postavena na okraj. Zkrátka a dobře, po čtyři desetiletí zde vládli „neurození a neposvěcení“. To, že neurození byli i nekompetentní, vadilo mnohem méně než to, že nepatřili „do rodiny“ a ani se k ní nehlásili.

Patrně zde, v lítosti za všechna tato zdržení, znemožnění a odstavení, je třeba hledat motivy mnohých z těch lidí, kteří se snaží válečné oběti vojáků Rudé armády v současné době opomíjet, snižovat nebo docela zneuctít a vyvolat v českých zemích vůči současnému Rusku nepřátelství. Ruské intermezzo skončilo a nyní je třeba, zdá se, vracet střední Evropu do starých osvědčených souřadnic feudálního původu. Pokud se toto povede úplně, pak český národ, definovaný a spoluutvářený Palackým, Bedřichem Smetanou, Havlíčkem-Borovským a Masarykem, časem zmizí i bez Heydricha. Sám od sebe, následkem dobrovolného, apatického nebo i radostného vyprazdňování všech svých hodnot, idejí, obsahů i paměti. Ono pouze mluvit česky pro udržení národa asi stačit nebude.