Proč nemůže být Rusko členem EU?

Avatar
Původní autoři

Ivo Šebestík
8.5.2015 Altpress

Každá doba má své nepřístojné otázky. Tak například inkvizitora nebylo radno se dotázat, proč že to odsuzuje k upálení dvě staré ženy jen proto, že na ně někdo ukázal prstem a prohlásil, že tančily o sabatu na Petrových kamenech. Dnešní doba dávno ví, že takové obvinění byl účelový nesmysl, ale inkvizitor ke své „práci“ potřeboval vzít udání vážně. Stejně tak nebylo radno na dvoře Neronově klásti pošetilý dotaz, zda císař vskutku umí zpívat a tančit. Dotyčný tazatel by ještě téhož večera obdržel zásilku otrávených broskví, banánů, fíků a pomerančů. Vskutku zdravá to výživa.

Těsnější spolupráce EU s Ruskem by mohla otupit vzájemné rozpory

Všechny tyto doby odvál čas i s jejich nesmyslnými praktikami a my můžeme jen hořce litovat toho, že naše vlastní nesmyslné okolnosti odvane čas teprve tehdy, až nám to už nebude k ničemu. Dříve to z jakýchsi nepochopitelných důvodů nebývá v dějinách lidského druhu možné. Pouze naši potomci se nám budou smát. Ovšem i oni budou mít zase své smrtící nesmysly, pro které se i jim vysmějí zase ty generace, které přijdou po nich. A tak to zřejmě má jít už navěky věků, neboť žádná doba se patrně neobejde bez nebezpečných absurdit, které příští časy s úsměvem vyvracejí.

Smysluplné argumenty, avšak nikoliv hlavní

Smutné. Ovšem pojďme k věci. Položit dnes politikovi nebo novináři, který ke své práci potřebuje zatemnit podstatnou část reality, otázku z titulku tohoto článku, by znamenalo vyslechnout si smrtelně vážně promyšlené a silně neupřímně míněné kázání na téma nedostatečné demokratické výbavy současného Ruska. Tento argument ve spojení s dalším, který vyjadřuje názor, že Rusko by nesplnilo přístupová kritéria nutná ke vstupu do EU, je třeba vzít vážně, neboť na nich obou je, pochopitelně, kus pravdy.

Jenže pohříchu tyto argumenty, ač vážné a smysluplné, opravdu nepředstavují hlavní překážku úvahám o integraci Ruska do evropských struktur, případně o náhradním řešení spočívajícím v těsnější spolupráci EU a tohoto státu-kontinentu. Jsou to ale argumenty, o které se se zoufalou urputností opře každý, kdo odmítá připustit, že užší spolupráci EU a Ruska brání něco daleko mocnějšího než „pouhé“ nedokonalosti ruského systému, nad kterými by v případě vůle bylo možno přivřít oko nebo oči obě.

Demokratický deficit Ruska je evidentní

Než se zaměříme na onen hlavní důvod, pro který Evropa upřednostňuje raději „umírněné“ nepřátelství s Ruskem než jakékoliv formy sbližování, podívejme se poctivě na již zmíněné důvody. Demokratický deficit Ruska je evidentní. Netřeba jej jakkoliv zpochybňovat. Ostatně, Rusko je zemí s výrazně odlišnou historickou tradicí, než jakou prošly západní Evropa a část střední Evropy. V Rusku vládla vždy despocie, ať už cizí (tatarská) nebo vlastní (carská a stalinská). Naroubovat demokracii britského či holandského typu na prostředí, které k ní po staletí nedospívalo postupnými kroky, není možné přes noc. Národ není strom, ani keř, aby nějaký protentokrát americký ovocnář a botanik krycím jménem Ivan Vladimirovič Mičurin vzal prostě nožík a provedl naroubování.

Rusko je územně obrovské a počtem obyvatelstva (i když demograficky je to země silně stagnující) převyšuje například Německo o polovinu a má více obyvatel nežli Velká Británie a Francie pospolu. Tyto kvantitativní důvody nepochybně hrají silnou roli. Rusko by v případě integrace nevstoupilo do EU jako kterákoliv z menších a malých zemí, ale jako gigant. Integrace, pokud by neměla nějaká specifická pravidla, by představovala obrovské převrstvení stávajících poměrů sil i všeho ostatního v EU, což by její strukturou docela pochopitelně otřáslo.

Tyto kvantitativní argumenty můžeme považovat pochopitelně za validní, a takové nepochybně i jsou. S Ruskem jako členem EU – nebo blízkým partnerem EU – by se rovněž obtížně smiřovali nepřátelé Ruska, kteří jsou členy EU a pro které je členství v EU mimo jiné i prostředkem k vytváření takové „východní“ politiky, která Moskvě ztěžuje život v každém možném ohledu. To platí zejména pro Polsko a Pobaltí. V této souvislosti je ovšem zajímavé pozorovat naprosto odlišné vystupování Finska, které původní negativní vztah s Ruskem nahradilo pragmatickou spoluprací. Ostatně Helsinky a Petrohrad spolu vytvářejí jednu gigantickou aglomeraci, byť oddělenou mořským zálivem. Jednat jinak by bylo ze strany Finů nerozumné.

Ano, všechny tyto argumenty padají na váhu a nelze je opomíjet. Rusko je zemí s nerozvinutou demokracií. Žádná demokracie na světě sice dosud nedospěla k „vládě lidu“, ale naučili jsme se již smiřovat s velmi rozředěnou „zastupitelskou“ variantou tohoto uspořádání lidské společnosti, takže jistá představa o „standardu“ existuje, a Rusko ji docela určitě nenaplňuje (Nechat se zastupovat ve „správě svých vlastních záležitostí“ má sice podobný efekt jako nechat se zastupovat při večeři, a může to se zastupovaným i obdobně skončit, nicméně aspoň něco, když už to lépe neumíme).

Nejenom ruská demokracie, ale i ruská ekonomika představují „zvláštní“ případ. Na druhou stranu je evidentní, že výrazné sblížení EU s Ruskem (nemusí jít o členství Ruska v EU, ale o formu těsnějšího partnerství) by oběma gigantickým partnerům přineslo nemalé výhody. Pro EU snazší a jistě i levnější přístup k energetickým zdrojům Ruska, bohatší odbytiště zboží v prostoru obývaném 150 milióny obyvatel, další zakázky, možnosti podnikání v obrovském prostoru. I když by Rusko Západu zcela jistě neotevřelo svou zemi tak absolutně, jako to učinily některé země střední a jihovýchodní Evropy, přesto by EU těsnějšími vazbami s Ruskem získala hodně.

Lhář bývá vždy nejlépe informován

Vracíme se takto obloukem k původní otázce. Proč tedy EU nechce či nemůže Rusku nabídnout těsnější spolupráci, když by byla pro EU výhodná? Pomiňme plnou integraci státu-kontinentu, jaká by EU vnitřně možná destabilizovala a výrazně by ovlivnila její vnitřní poměry sil. Připusťme, že plné členství Ruska v EU je technicky, alespoň zatím, dokud na světě nevznikne prostředí pro celoplanetární spolupráci namísto prostoru pro neustálé války, neproveditelné. A to i bez definování oné hlavní a zásadní překážky pro integraci.

Proč tedy Rusko musí stát mimo EU, a dokonce se musí nacházet i v pozici nedůvěryhodné a nebezpečné země? Odpověď je skutečně zásadní a velice vážná. Souvisí plně se Spojenými státy a se zvláštním vztahem USA k západní Evropě i EU jako takové.

Sbližování EU s Ruskem by narušilo americkou hegemonii ve světě

Sbližování Ruska s EU by zasadilo těžký úder celé světové koncepci USA. Spojené státy představovaly po roce 1945 bezpečnostní pilíř pro západní Evropu. Pomohly jí hospodářsky Marshallovým plánem a vytvořením NATO zajistily její bezpečnost před Varšavskou smlouvou.*/ Z USA i z jednotlivých členských států EU zaznívají nepřetržitě ujišťování o těsné spolupráci, blízkosti a o společných zájmech USA a sjednocené Evropy.

Skutečnost je ale méně idylická. Evropská unie je hospodářský gigant, jehož trh o více než polovinu převyšuje ten americký. Je to ale gigant, který nemá po ruce základní prostředek, bez kterého se velmoci nemohou obejít, pokud chtějí hrát plně autonomní nezávislou roli v geopolitickém prostoru. Bohužel. Vojenský potenciál evropských zemí mají Spojené státy pod kontrolou formou členství těchto států v NATO. Je to úplně stejný model, jakým kontroloval Sovětský svaz členské země Varšavské smlouvy nebo Athény členy své námořní symnachie. Jedná se skutečně o mimořádnou okolnost. Prostřednictvím NATO jsou členské země EU pod vojenskou kontrolou jiné velmoci. Společné zájmy USA a EU se tak rázem ocitají v jasnějším světle. Oč USA usilují dále, je ale také určitá forma ekonomické kontroly evropských zemí. To právě ona je hlavním důvodem příprav nejrůznějších „transatlantických smluv“ (TTIP) mezi USA a EU.

Kdyby se Evropa připoutala blíže k Rusku, které prozatím představuje hlavní překážku celosvětové americké dominanci, byla by to zcela určitě zrada na spojenci, který západní Evropu osvobodil od nacismu a po čtyři desetiletí ji zabezpečoval vojensky proti hrozbě (skutečné nebo přisuzované) ze strany Sovětského svazu. Hlavně by to však byla rána do zad, která by mohla vést k velice nebezpečnému celosvětovému konfliktu.

Z toho důvodu, a především z toho důvodu, musí být Rusku podsouvány nejnesmyslnější, ale o to hrozivější úmysly. Nejsou pravdivé a ti, kteří tuto protiruskou propagandu emitují mezi obyvatelstvem, to vědí sami nejlépe. Ostatně, lhář bývá vždy o věci nejlépe informovaným člověkem. Aby, nedejbože, někoho v Evropě nenapadlo doporučovat namísto „bezpečného“ nepřátelství s Ruskem pozvolné „nebezpečné“ sbližování obou gigantů v euroasijském prostoru. USA si dokáží bránit svoje zájmy a  jsou zvyklé brát si, co považují za své, a zásadně s nikým nejednat, kdo nemá potenciál na úspěšnou obranu. Řečeno naprosto jednoduše a  srozumitelně: partnerství s USA je důvodem, pro který Evropa musí považovat Rusko za nepřítele, ač ví velmi dobře, že Rusko má dost starostí s uhájením své vlastní autonomie ve světovém (ne)pořádku, který je čím dál tím svázanější, nesvobodnější, odcizenější, brutálnější a  pohrdavější vůči jednotlivému člověku.

USA chtějí ekonomicky kontrolovat Evropu prostřednictvím TTIP
USA chtějí ekonomicky kontrolovat Evropu prostřednictvím TTIP

*/ poznámka redakce: tady se autor dopustil zjednodušení – NATO bylo založeno v roce 1949, Varšavská smlouva až v roce 1956 jako reakce, když do NATO bylo přijato Západní Německo