Španělsko může. Ale nemusí

Martin Hekrdla 
26.5.2015 Altpress

Komentátoři se rozepisují o „španělském zemětřesení“, k němuž došlo v neděli 24. května při oblastních a obecních volbách pořádaných ve třinácti ze sedmnácti tamních regionů (comunidades). Jistě, tektonické procesy jsou evidentní.

Pablo Iglesias 15. května ve Valencii.
Všichni se shodují, že ve Španělsku se nezopakoval britský „Cameron efekt“, neboť konzervativci – tedy vládnoucí Lidová strana (PP) – ztratili od posledních voleb před pouhými čtyřmi lety úděsných 2,5 miliónu hlasů a byli prakticky rozprášeni. Socialisté (PSOE), zvyklí na jakž takž pravidelnou mocenskou alternaci u vládního kormidla, přišli „jen“ o více než tři čtvrtě milionu voličů. Svádí to k závěru, že hlavním výstupem španělských regionálek a komunálek je definitivní konec post-frankistického bipartismu, že země jde více doleva a že nejhlubší zářez na pažbě si může udělat radikální levice Podemos, jejíž místní subjekty – či síly jí vytvořené a podporované anebo s ní splývající – doslova dobyly Madrid a Barcelonu. „Rozhorčení“ (Indignados) z náměstí španělských aglomerací z května 2011, z roku, v němž na celé čáře vyhrála parlamentní volby pravice, uspořádali nyní revanš a proměnili se v reálnou politickou moc.

V mnoha směrech je to překvapující, protože vládnoucí třída a upachtění pracovníci jejího politických a mediálních štábů, kteří se aktivizovali doma i v zahraničí, udělali všechno proto, aby hnutí Podemos na jeho vzestupu zastavili. To snažení bylo všudypřítomné a promyšlené, s pečlivou dělbou práce v používání různě drsného výraziva a celé škály (ne)nápadných tlaků. 

 
 
Král je mrtev. Ať žije král 
 
 
Juan Carlos po abdikaci 30. července 2014

Především nastala – jak říkávala stalinská byrokracie ve východním bloku v případech ohrožení zdola – „nutná výměna kádrů“, ba i orgánů. Krátce po úspěchu Podemos v čele s mladým a charismatickým Pablem Iglesiasem v loňských volbách do Evropského parlamentu (pět křesel), předal mravně vykřičený král Juan Carlos, oslavovaný garant „přechodu k demokracii“ (1975-1977), která se frankistických kádrů a jejich temné minulosti ani nedotkla, panovnické žezlo přece jen mladšímu a hlavně charismatickému Filipovi VI. Nový král konstituční monarchie (ústava 1978) převzal do značné míry slovník Podemos (Můžeme) a – ještě přitvrdil! Nejenže při kritice zavedených zkorumpovaných či jinak profláklých stran hovořil o „novém začátku“, ale v novoročnímu projevu tuto skvělou perspektivu doprovodil heslem Debemos (Musíme). Vlaje-li na akcích Podemos nejen Iglesiasův vlasový ohon, ale tu a tam i stará republikánská vlajka, musí se panovník designovaný svým předchůdcem (jejž designoval generál Franco) hodně snažit. 

 
Španělský král Filip VI.
Král Juan Carlos a diktátor Francisco Franco v roce 1968

Španělská socialistická dělnické strana (PSOE) honem vygenerovala jiného mladé muže s charismatem, Pedra Sancheze.„Guappo!“ (Krásný!) provolává se na ulicích, jimiž ladně pluje. Dělba záchranných prácí (a frází) u socialistů kvete: Sanchez ostře – jako Podemos – kritizuje pravicovou vládu za politiku „austerity“. A Podemos obviňuje, že chce porušit „generační smlouvu“ z roku 1978, onu řízenou kolektivní amnézii o temné minulosti. Mimochodem: ten španělský „klidný přechod“, onu „tlustou čáru“ milují naši „demokratiční tranzitologové“, aniž by se pozastavili nad tím, co ve Španělsku znamenala: úplný přechod starých oligarchií pod demokratickou fasádu. Zatímco antikomunistické „účtování s minulostí“ má u nás zakrývat novou a trvající – a velmi křiklavou – sociální nespravedlnost, španělské povinné mlčení k fašimu uchovalo nespravedlnost kontinuální, která byla ještě zesílena demokratickou volbou…  

Sen a realita 

 
Pedro Sanchez
Stařičký emeritní předseda PSOE a expremiér Felipe Gonzáles dostal za úkol nazývat Podemos a podobné strany „populistickými monstry“. Zároveň tento neoliberální „blairista před Blairem“ květnatě brojí proti škrtivému neoliberalismu. Není v tom sám. Když se v únoru sešlo čtyřicet sociálně demokratických eurolídrů v Madridu, aby podpořilo nového šéfa PSOE Pedra „Guappa“ Sancheze, Gonzales se rozhovořil o ekonomické „austericidě“, o vražedné finanční strohosti. Francouzský socialistický premiér Manuel Valls, který tuto „austericidu“ doma naplno provozuje, v Madridu deklamoval, že Gonzáles „velmi silně vyjádřil to, co si všichni myslíme“. A jal se vehementně kritizovat „strohost úsporných opatření“, která „oslabují šance na návrat k růstu a konkurenceschopnosti“. Podle jeho slov „Španělsko potřebuje změnu (…) a jsou to socialisté, kteří alternativu musí předložit“ (čti: na rozdíl od Podemos). Předseda parlamentu Martin Schulz (SPD) si pak dal záležet, aby si novináři z kuloárů odnesli jeho pevný názor na Podemos, Syrizu a jiná populistická monstra: „Nemůžeme říci voličům: ,Hlasujte pro nás a zítra se všechno změní´. To je sen, není to reálné.“
Felipe Gonzales

Tento zahraniční tlak na Španěly, jejichž rozhořčení a naděje mají být rozpuštěny v marnosti a apatii, je vlastně jedním z hlavních prvků evropského – a vůbec mezinárodního – tlaku na Řecko, tlaku, jenž se neustále pohybuje na hraně mezi radikální konfrontací a zradou, kapitulací slabšího protivníka. Když předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker prohlásil v rozhovoru pro španělský list El Pais, že „volbami se nemění smlouvy“, nebyla to slova určená řeckým vyjednavačům, nýbrž španělským voličům. Řecko ať vezme třeba čert! Ale Španělsko je čtvrtá nejsilnější ekonomika EU, jejíž ztráta by neoliberální Evropou mohla doopravdy otřást…

 
Zahraniční kartou se proti Podemos hrálo a ještě bude hrát docela dramaticky. Jeho lídři se nepochybně inspirovali „participativní demokracií“ ve Venezuele, insitucionalizované tam za Huga Cháveze (1999-2013). Podemos nemluví o proletářích a kapitalistech, ale o „občanech“ a „kastě“ („režimu 1978“), nemluví o „socialismu 21. století“, ale o „důstojnosti“ a „skutečné demokracii“, nemluví o ideologii, ale o „zdravém rozumu“. Ale někdejší třetí muž strany a autor jejího programu do eurovoleb Juan Carlos Monedero radil čtyřem levicovým vládám Latinské Ameriky, včetně prezidenta Cháveze (a je dosud podezřelý, že peníze za tyto služby řádně nezdanil, což byl jeden z důvodů jeho odstoupení z úzkého kruhu lídrů Podemos koncem dubna). Monednero však na odchodu poznamenal, že Podemos „hledí do příliš mnoha zrcadel“.

Venezuela, Dánsko a status quo 
 
Aby v souvislosti s Podemos neztratil španělský volič Venezuelu z očí, Rajoyova

Nicolas Maduro

vláda neváhala před volbami jít do vážné mezinárodní roztržky. Španělský ministr zahraničí José Manuel Garcia-Margallo, oznámil 22.dubna „povolání velvyslance v Caracasu ke konzultacím“. Venezuelský prezident Nicolas Maduro totiž obvinil Rajoyoův kabinet z účasti „na mezinárodním spiknutí s cílem svrhnout venezuelskou vládu“ a z „podpory terorismu ve Venezuele“. Zařadil španělského premiéra do „skupiny banditů, korupčníků a zlodějů“. Což o to, španělští vyšetřující soudci mají v zásadě – když se to vezme kolem a kolem – na Rajoyovu partaj naprosto stejný názor… Venezuelský parlament odhlasoval, že Felipe González je v zemi persona non grata, neboť v březnu spektakulárně dělal advokáta dvěma „politickým vězňům“: opozičníku Leopoldu Lopezovi, zatčenému v únoru 2014 za vyvolání násilných studentských demonstrací proti vládě, a starostovi Caracasu Antoniu Ledezmovi, který je obviněn ze spiknutí. Celé (předvolební) týdny panovalo napětí mezi oběma zeměmi. Poté, co usnesení španělského parlamentu 14. dubna žádalo, aby Venezuela propustila politické vězně, Nicolas Maduro shledal, že Rajoy je „rasistou“ a „Frankem“ a čeká jej „v pravý čas odveta“. Hleďte, Španělé, co vám s Podemos a Pablem Iglesiasem po volbách hrozí… Ale Španělé se v neděli evidentně nebáli.

Albert Rivera

Proti Podemos a politologu Pablu Iglesiasovi byl nasazen ještě jiný charismatický mladý muž, právník Albert Rivera, stojící navíc v čele netradičního politického subjektu „C“, Ciudadanos (Občané). Strana začala jako okrajový liberální outsider v Katalánsku v roce 2006, kde se postavila proti „identitární posedlosti katalánského nacionalismu“. Pak asi přišly velké peníze a letos v únoru již byla čtvrtou nejsilnější stranou v celém Španělsku. Také ona je proti „kastě“ symbolizované spojením zkratky obou hlavních stran („PPSOE“), ale dává přednost Skandinávii před Venezuelou (skoro nikdo si nevšiml, že se program Podemos mezitím posunul stejným směrem a obě „netradiční“ hnutí si lezou do zelí). Začala nasávat pravé i levé voliče, ty konzervativnější, kteří dávají přece jen přednost mladíkovi v obleku a s kravatou před revolucionářem s rozhalenkou a koňským ohonem. A protože nikdo neví, zda jde o pravý či levý střed, prognóza budoucích koalic Ciudadanos je ve hvězdách. Vlastně není: půjdou s „režimem 78“, s těžkým srdcem podpoří „kastu“. Oni tu oběť na sebe vezmou. Jde vlastně o podobný projekt, jakým byly v Česku Věci veřejné či TOP 09 (spíše však kombinace obou). Je to projekt za status quo.

Možná přijde i změna

 
Errejón Iñigo
Je pravda, že se vzestup podpory pro Podemos v únoru zastavil a má spíše klesající tendenci. Tím spíš je nedělní úspěch této strany úspěch ta úžasný. Problém vyčerpání „protikastovního“ diskursu a „vypočítavé programové nejednoznačnosti“, která je politickou linií Pabla Iglesiase, se však bude patrně prohlubovat. „Postmarxistický“ akademismus „postrevoluční doby“ má své meze, i když jsou jeho zdrojem fragmenty z populárních filozofů a teoretiků, ať už jde o Slavoje Žižeka, Antonia Negriho anebo Ernesta Laclaua (toho posledního, argentinského filosofa, se soustavně dovolává člen Koordinanční rady Podemos a tajemník zodpovědný za strategii a kampaně Errejón Iñigo). Je také pravda, že staré „dělnické strany“ a odborové struktury kolaborovaly s partajní kastou. Ale v poslední době – v časech krize a partajních zrad – to byly jen tyto struktury, které zažehly kaskádu generálních stávek historických rozměrů. Ve vedení Podemos není jediný člověk, jenž by někdy v tomto terénu získal nějaké zkušenosti.

Podemos provedl složitou operaci „transformace rozhořčení v politickou sílu“, která je však zároveň v mnoha směrech „nepolitická“, teprve hledající svoji totožnost a sociální ukotvení. Dialektika neuvědomované ideologie a reálné prázdnoty, aparátčické vertikály akademiků takticky pilujících každé slovo a horizontální demokracie „kruhů“, v nichž platí „Co na srdci, to na jazyku“, bude i nadále pokračovat. Může z toho vzejít nečekaná synergie síly a opravdové změny. Ale nemusí. 

 

Podemos, „pochod za změnu“. Puerta del Sol v Madridu 30. ledna 2015