Tichý převrat v Řecku

„Odpočítávání začalo,“ napsal na adresu Řecka ve středu 27. května list Le Monde. Běžně se odpočítává čas, kdy má dojít k explozi, ale v tomto případě je na obzoru cosi snad ještě závažnějšího: počítá se už jen na dny nutnost (ne)dohody mezi Aténami a  jejich věřiteli.
Pokud nebude rychle odblokováno aspoň 1,9 miliard eur (zisky ECB z nakoupených řeckých dluhopisů) a posléze další půjčka Řecku ve výši 7,2 miliard, země bude muset vyhlásit bankrot a na pořadu dne se reálně ocitne Grexit i jeho možné – řekl by nebožtík Brežněv – nedozírné následky. Už 5. června musí Atény zaplatit MMF 300 milionů eur, ale nechtějí tak učinit bez dohody s Bruselem, která zároveň musí být přijatelná pro Tsiprasovu vládu. Za první splátkou mají totiž následovat hned dvě další (336 milionů eur 12. června, 560 milionů 16. června a znovu 336 milionů 19. června). V řeckém eráru takové částky skoro určitě již nejsou. Země se nyní podobá teritoriu poraženému ve válce a obsazenému cizí mocí, která si klade likvidační podmínky. Přijatelná dohoda není vůbec jistá, navzdory optimismu řeckých činitelů, optimismu, jemuž se vrchní německý financ Wolfgang Schäuble veřejně podivuje.

Beránčí roucho

Finanční G7 v Drážďanech 28. května

Pozorovatelé poukazují na to, že Evropané (rozuměj: Evropská komise a ministři financí eurozóny, takzvaná Euroskupina) jsou si snad vědomi, že Spojené státy sledují vývoj s obavami a že si – z čistě geostrategických důvodů – nepřejí vyhrocení konfliktu, které by jenom prospělo Vladimiru Putinovi. Ne náhodou prý Obamův ministr financí Jack Lew vyzývá ke „zdvojnásobení úsilí, aby (…) bylo nalezeno řešení“. A Barack Obama sám se ke všeobecnému podivení před časem stal takřka advokátem řeckého lidu, jenž byl politikou ekonomické přísnosti podle jeho slov vystaven velkému utrpení. Jestli však někdo doopravdy má podstatný vliv na postoj MMF v této kauze, pak jsou to Spojené státy. Ale šéfka Fondu Christine Lagardeová poskytla během jednání ministrů financí a šéfů centrálních bank G7 v Drážďanech (27.-29. června) rozhovor pátečnímu vydání listu Frankfurter Allgemeine Zeitung, v němž krvelačně zmínila Grexit jak „možnost“, která „pravděpodobně nebude znamenat konec eura“.

Jsou-li USA beránek, potom je divné, že MMF paní Lagardeové (v závěsu následovaný Draghiho ECB) má z celé „trojky“ vůči Aténám nejpřísnější požadavky a zaujímá vskutku tvrdou linii. Junckerova EK je nyní měkčí. Například dobu odchodu na starobní penzi klade MMF Řekům nekompromisně na 67 let, přestože EK by se spokojila se 65 (a Tsiprasova vláda slíbila voličům maximální hranici 62 let). Komise vyjadřuje pochopení pro řeckou situaci a požaduje na letošek primární rozpočtové přebytky (aktivní saldo odhlížející od dluhů) pouze ve výši jednoho procenta HDP (dále dvou a tří procent v letech 2016 a 2017). MMF je mnohem náročnější a vymáhá totální „liberalizaci trhu zboží a služeb“. Všichni vědí, že v této věci hlavně posluhuje bankám a investorům krátkodobých (desetiletých) úvěrů a že jen proto háže klacky pod nohy transferům veřejných peněz, s nimiž politika vládnoucí Syrizy stojí a padá.
Nedostatky demokracie

Není divu, že červnové číslo měsíčníku Le Monde diplomatique nazývá nikoli jen aktuální „odpočítávání“, ale i celý postup trojky vůči Řecku nejpozději od voleb 25. ledna „tichým pučem“; je to zjevná narážka na „tichý Vietnam“, za který bylo označeno Chile Salvadora Allenda (1970-1973), jehož  ekonomika byla před Pinochetovým vojenským pučem doslova škrcena zevnitř i zvenčí. Autor článku, člen Syrizy Stelios Kuloglu, připomíná, že již tři dny před řeckými volbami zdůraznil šéf ECB Mario Draghi, že každoměsíční šedesátimiliardová injekce státům eurozóny se bude týkat Řecka jen v případě, provede-li „reformní opatření“.

Tvrdohlavost Řeků vynesla ovšem k moci Alexise Tsiprase. A tak začala kanonáda. Šéf Euroskupiny Joeren Dijsselbloem: „Řekové musí pochopit, že hlavní problémy jejich ekonomiky nezmizely jen proto, že se konaly volby.“ (Reuters 27. ledna) Christine Lagardeová: „Nemůžeme dělat výjimky pro jakoukoliv zemi.“ (New York Times 27. ledna) Člen rady ECB Benoît Cœuré: „Řecko musí platit, to je pravidlo evropské hry.“ (New York Times 31. ledna). Do boje samozřejmě nastoupily ratingové agentury konstatující, že vítězství Syrizy „negativně ovlivnilo vyhlídky na růst“ řecké ekonomiky (Reuters 27. ledna). Tolik rozličných upozornění na škodlivost demokracie, jimiž tak hýřily projevy generála Pinocheta, výtečně shrnul místopředseda EK Jyrki Katainen: „My nezměníme politiku kvůli nějakým volbám.“ (28. ledna, viz S. Kuloglu, Le Monde diplomatique, červen 2015, str. 7)

Stelios Kuloglu neváhal napsat, že situace kolem Řecka „připomíná Chile na počátku sedmdesátých let, kdy Richard Nixon pracoval na svržení Salvadora Allenda, aby zabránil nákaze celého (latinskoamerického) dvorku USA. ,Zařiďte, aby ekonomika skučela!´nařídil americký prezident. Když se tak stalo, tanky generála Augusta Pinocheta převzaly moc… Tichý převrat, který probíhá v Řecku, ovšem více využívá sadu moderních nástrojů (…)“.

Banky, nebo tanky?

Tyto nástroje přinesly své první plody: 20. února se urodil – byť mlhavě formulovaný – „kompromis“ mezi řeckou vládou a trojkou („institucemi“) a nedlouho poté byl Janis Varufakis smeten z pozice hlavního vyjednavače za Řecko a nahrazen svým náměstkem Euklidem Tsakalotosem. Stále ještě řecký ministr financí k tomu poznamenal: „Vláda čelí puči nového typu. Proti nám již neútočí – jako v roce 1967 – tanky, ale banky.“

Wolfgnag Schäuble má možná pravdu, když trousí kudy chodí (přesněji řečeno: jede), že Janis Varufakis „je naivní“. Tanky a banky se nevylučují, jedno s druhým souvisí a jedno ve druhé se často mění. Dialektika kapitalismu, v níž se „svobodná společnost“ dle potřeby transformuje ve vojenskou diktaturu (a naopak), je neúprosná. Otrlí znalci této dialektiky připomínají, že Syriza přenechala silová ministerstva količnímu partnerovi, krajně pravicovým Nezávislým Řekům (Anel). Ano, jsou to vlastenci. Není ale žádným tajemstvím, že mezi řeckými policisty, přislušníky tajných služeb i armády je řada ctitelů neonacistického Zlatého úsvitu. A vůdce strany Anel Panos Kammenos, který si nedávno s širokým úsměvem potřásl rukou s bezprecedentně drsným egyptským diktátorem al-Sísím, počátkem května deklamoval řecké usilí při budování co nejsilnějšího „jižního křídla NATO“. Na konferenci pořádané Řecko-americkou obchodní komorou v Aténách Kammenos řekl, že Řecko umožní použití „zařízení svých ozbrojených sil a velkých základen v  regionu jižního Egejského moře, aby usnadnilo spojeneckým silám válku proti terorismu“.
Nakonec nejhorší, jak známo, bývá vnitřní nepřítel, nejnebezpečnější to „terorista“ A je pak lehké najít „vlastence“, kteří mu v pravý čas zatnou tipec… Generála Pinocheta – coby záruku vlastenectví a ústavnosti – jmenoval náčelníkem generálního štábu Salvador Allende.

Řecká Evropa

Buď jak buď, ten tichý – alespoň zatím tichý – převrat se netýká jenom Řecka. Možná, že zrovna Řecko nějak vyklouzne… Na probíhajícím jednání G7 v Drážďanech prozradil bezděčně francouzský ministr financí Pierre Moscovici, že Řecko je pokusný králík s celoevropským významem. Zdůraznil totiž, že „nedostatek reforem“ je hlavním rizikem pro evropský růst. V současné době podle něj musí evropské země „reformovat své trhy práce, posílit finanční systémy a modernizovat sociální zabezpečení“. Snad již dneska není třeba ten neoliberální newspeak francouzského socialisty překládat do tvrdé každodenní reality. Le Monde k tomu jen poznamenal, že Moscovicův postoj byl „sdílen všemi účastníky“ drážďanské schůzky G7, schůzky skutečných pánů světa…
To, co si před skoro sedmdesáti lety poznamenal do Deníku cizince v Paříži (1947) italský novinář a spisovatel Curzio Malaparte, nabývá znovu na aktuálnosti. Při pohledu na šedivou masu zaměstnanců valících se z práce a pěchujících se do vagonů pařížského metra si poznamenal: „Jsem s dělníky v obavách z příštích tyranií. Vím, co nás čeká.“