Trampoty pana Zaorálka

Avatar
Původní autoři

Marek Řezanka
19.5.2015 Literární noviny

Pod stávající ukrajinskou vládou (která nereprezentuje výraznou část země) se pozvolna viklá židle. Nejinak je tomu v případě ukrajinského prezidenta.

Stát je – eufemisticky řečeno – ve značných ekonomických potížích, sociální úroveň obyvatelstva se rapidně zhoršuje, korupce vládních špiček bije do očí. Aby ukrajinští občané nesměřovali svůj vztek vůči Jaceňukově vládě a Porošenkovi, je jejich pozornost obracena k Rusku. To je prý ten nepřítel, který může za současný stav Ukrajiny – a proti němu je nutné bojovat. S vítězstvím pak údajně zmizí všechny problémy. Otázka pro všechny milovníky historických paralel zní: Kde jenom jsme toto již slyšeli?

Kde jsou dnes květnatá prohlášení evropských a amerických politiků, která opěvovala „prozápadní“ ukrajinskou vládu jako příslib demokracie a svobody? Nevidíme snad na Ukrajině v přímém přenosu utužování represivního systému, který opozici umlčuje, a to všemi prostředky? Nepoložíme si někdy otázku, zda čirou náhodou neneseme na tomto stavu Ukrajiny spoluzodpovědnost? Neděsí nás, že máme ve svém sousedství zbídačenou a válkou rozvrácenou zemi, která od nás nemůže očekávat nic než „vlídné“ slovo? Že jsme pomohli destabilizovat území, kde roste zášť a násilí?

Mezi ty, kdo by se podobnými otázkami znepokojovali, v žádném případě nepatří český ministr zahraničí Zaorálek. Nějaké ruské vojenské a civilní oběti ho v souvislosti se sedmdesátiletým výročím ukončení masakru, kterému říkáme civilizovaně druhá světová válka, evidentně nevzrušovaly. Zato, když se jedná o protiruské sankce, český ministr ožije a tváří se zásadově. Prý nemůže tolerovat anexi Krymu. Ani slůvkem se ale nezmíní o krvavém Majdanu a patrně protiústavním puči, které Ukrajinu destabilizovaly, a kdy hrozilo, že Krym pro své bojechtivé účely využije tehdy nevolená kyjevská vláda, která se rozhodla proti těm svým občanům, kteří se jí odmítli podrobit, použít zbraně.

V čem dnes (ne)máme jasno…

„Dnes už je jasné, že Rusko pokračuje v dodávkách těžkých zbraní svým stoupencům v Donbasu a tisíce ruských vojáků se nalézají nejen na hranicích, ale i pronikají na ukrajinské území. Všechny tyto věci nesvědčí o zmírnění konfliktu,” nedá si pokoj Zaorálek a protiruské sankce by prodlužoval. Selhává tak lidsky i profesionálně. Lidsky proto, že jednoznačně rezignuje na plnění minských dohod. V takovém případě by totiž zejména musel mluvit o sankcích protikyjevských. O těch však z jeho úst nepadne ani slovo.

Ukrajinská armáda ani bojovníci “lidových republik” v Donbasu nedodrželi ustanovení minských dohod o odsunu těžké bojové techniky z linie fronty. Na tiskové konferenci v Kyjevě to ve středu řekl Alexander Hug, zástupce šéfa ukrajinské kontrolní mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Ukrajinská armáda přitom v době, kdy mají být minské dohody naplňovány, počítá během příštích pěti měsíců s výcvikem asi 60 tisíc vojáků. Zřejmě ani princezna Koloběžka by nesvedla současně „zodpovědně a vážně jednat o míru“ a současně se snažit o legalizaci zapojení cizinců v ukrajinské armádě. „Díky cizincům se sníží potřeba mobilizovat ukrajinské občany a omezí se i výdaje na vyplácení náhrad invalidům, rodinám pozůstalých a podobně,” prohlásil autor předlohy zákona Dmytro Tymčuk.

Zaorálkovi nejspíš tato ukrajinská deklarace (ne)dodržování minských dohod nikterak nevadí. Možná, že mu rovnice, kdy čím více se zbrojí, tím lépe a rychleji bude odzbrojeno, připadá logická. Je sice pravda, že nešéfuje resortu financí, ale i tak mu takovéto počty mohou být ve volbách po zásluze spočítány.

Stejně tak asi Zaorálka netrápí, že z oblastí na západě Ukrajiny v uplynulých měsících podle Handelsblattu odjelo 60 procent mužů do zahraničí. Že téměř nikdo nechce dobrovolně padnout za Jaceňuka a jeho rodinu. Kdo může, z vojenské povinnosti se vykupuje, kdo nemůže, zdrhá. Kdo nezvládne ani jedno, je na nejlepší cestě položit svůj život, aniž mu někdo rozumně vysvětlí, za co. Možná by mu to dokázal objasnit ministr Zaorálek.

Vedle toho můžeme hovořit i o Zaorálkově selhání profesionálním. Zatímco kolovaly posměšky, jak bude Zeman v Moskvě jak kůl v plotě vedle Kima, dveře se tam netrhly. Kalousek může tisíckrát halasit, že se Zeman tím, že vyjádřil svou úctu padlým a jejich potomkům, hrbil, zatímco on, Kalousek, čelí mocným vzpřímeně bok po boku se svým zbrojařským přítelem Hávou (a jak známo mír nebývá pro zbrojaře tím nejlepším artiklem).
Na scéně se objevila kancléřka Merkelová – a jako blesky z čistého nebe se ze svého Olympu do Moskvy snesl ministr zahraničí USA John Kerry. Nebylo to snad proto, že by tito politici chtěli opožděně vyjádřit své díky pozůstalým těch, kteří padli. Je to prostší. Současné ukrajinské vedení se den ze dne podobá více a více mršině, nad níž krouží supi. Velmi výstižně tento „velmocenský koncert“ – nebo snad přesněji řečeno „velmocenskou tancovačku“ – okomentoval na alt Pressu Martin Hekrdla: „Jádrem pudla moskevské pouti paní kancléřky bylo ovšem nejspíš to, co sama na tiskové konferenci zdůraznila: potřeba užší hospodářské spolupráce Ruska a Evropské unie. Na tom mají zejména němečtí investoři a celé Německo se svým dýchavičným oživením eminentní zájem. „Máme dobré základy pro práci na tomto projektu,“ řekla Merkelová. Nedivím se Johnu Kerrymu, že na to konto okamžitě přifrčel do Ruska jako by ho z praku vystřelili. Určitě nejen proto, aby si se svým protějškem Sergejem Lavrovem zdvořile vyměnil brambory (Lavrov mu přibalil i rajčata, poněvadž chutné hlízy z Idaha byly gigantické). Když totiž už mají jednou Berlín a Moskva nějaký projekt, Washington si nemůže jen tak sedět na vejcích a točit palci. Pořád žijeme ve světě imperialismů – amerických, evropských a, ovšemže ano, euroasijských (včetně Moskvy a Pekingu). A tyto imperialismy jsou – vždycky byly – bytostně, z povahy věci a imperativně soutěživé. Kdyby bývaly věděly, kam až se rozlije ukrajinský ocet, asi by si podruhé nechaly zajít chuť.“

Na dvojí metry při posuzování dobra a zla ve světě poukazuje novinář Erik Best: „Jinými slovy národní zájmy Spojených států určují, co je to světové dobro. ‘Za americké vůdcovství neexistuje náhrada,’ stojí v dokumentu. Strategie dále uvádí, že Spojené státy pomohou svým spojencům ‘odrážet ruskou agresi’ a ‘do budoucna vzdorovat ruskému nátlaku, bude-li to nezbytné,’ ale že ‘cesta k větší spolupráci zůstane otevřená … pokud by si [Rusko] zvolilo jiné směřování’.”, cituje vybrané pasáže strategie Erik Best.

Neměli bychom zapomínat, že Zaorálek je svého druhu symbolem dnešní Unie. Na oko se tváří sociálně i demokraticky, již ale při druhém zevrubnějším pohledu zjistíme, že obě adjektiva se krčí toliko na papíře.

Společně za mír…

Kromě těch, kteří nás ženou do iracionální vražedné a současně sebevražedné války s Ruskem (někteří nahlas vykřikují, že oni sami světu navzdory již v této válce jsou) a těch, kdo přemýšlejí, jak na konfliktu co nejvíce trhnout, jsou tu též ti, kteří neřadí ve svém hodnotovém žebříčku na první místo finanční zisk, ale potřebu trvalého míru. Proto vznikla v Německu petice Ne naším jménem. Proto se podařilo sjednotit Československo – aspoň na této bázi – a světlo světa spatřila výzva Společně za mír.

Oligarcha je mrtev. Ať žije oligarcha…

Je pravděpodobné, že jeden oligarcha bude ve velmocenské hře na Ukrajině obětován, aby jiný pokračoval. S tím, že uslyšíme onu známou a obehranou písničku o tom, že tentokrát to bude již jistě ten pravý prozápadní demokrat. Hlavní přece je, aby se některým peklo na Ukrajině rajsky vyplatilo. A nějací ukrajinští občané hrají v tomto příběhu toliko marginální roli. Možná by ministr Zaorálek mohl zaplesat, jak touha ukrajinských občanů po svobodě naplnění došla. Hlavně ale ať to neříká moc nahlas na Ukrajině. Taková slova by se tam s přílišnou vřelostí setkat věru nemusela. Navíc by se nemusela líbit ani „Turkovi“, kterého svou poturčeností ministr Zaorálek překonal.

Trampoty pana Zaorálka

Mohlo by se potom stát, že muž s křestním jménem, které v sobě prapodivně kloubí lásku i mír, zůstane se svými proruskými sankcemi osamocen jako pan Kroupa s hrdobcem v komedii Marečku, podejte mi pero. A mainstreamoví komentátoři, kteří ho do té doby vynášeli do nebes, na něm začnou hledat chyby. Zvláště, řekne-li Babiš po dalších parlamentních volbách své Ano pro změnu Kalouskovi s Fialou – a sociální demokracie bude kdesi v koutě zpytovat svědomí, kdeže to vlastně udělala chybu.