Velbloudi uchem jehly … ohlas na pořad V.Moravce v ČT)

Mojmír Grygar
10.5.2015

Václavovi Moravcovi se podařilo zangažovat na diskusi o bohatství a bídě (BB) (Fokus, ČT 24, 4.5.) několik významných osobností z oblasti filosofie, ekonomiky, politiky, podnikatelské praxe a dobročinných organizací; nezapomněl ani na staré manžele úsporně hospodařící v zapadlém koutku českého venkova, ani na sympatického prodavače časopisu Nový prostor, jehož kolportáž pomáhá jemu i ostatním bezdomovcům k skromnému výdělku.
Nemíním komentovat a hodnotit příspěvky odborníků a specialistů, mezi nimiž nechyběli dva kandidáti na post prezidenta republiky, ani úspěšný podnikatel, který během nedlouhé doby vydělal pár miliard a potom založil firmu nezávislou na českém státě, ani šéf dobročinné organizace, která působí prakticky kdekoli ve světě a vyznačuje se podivným prolínáním dobročinnosti a politické činnosti (vrtá mi hlavou, podle jakého klíče se vybrané peníze – od státu, soukromých firem, zahraničních dotací a nadací, dobrodinců, mecenášů – dělí na pomoc lidem v nouzi a na propagaci vyhraněného politického směru. Ale to jsou koneckonců podružné věci, jimiž bychom se mohli zabývat, kdyby k tomu bylo víc času a místa.)

V této chvíli mi jde o jednu jedinou věc: rád bych věděl, s jakými pocity a myšlenkami posluchači v sále Trojského zámečku a diváci u obrazovek odcházeli po shlédnutí diskuse o chudobě a bohatství. Díval jsem se do tváří studentů a studentek, ale nemohl jsem z jejich výrazu usoudit, co se odehrávalo v jejich srdcích a myslích. Podařilo se organizátorovi a účastníkům diskuse vštípit divákům pocit absurdity a nespravedlnosti, vyplývající z toho, že hrstka vyvolených, které by bylo možné shromáždit v nějaké sportovní hale, se topí v penězích, vlastní polovinu světového bohatství, zatímco miliony lidí na celém světě denně umírají hladem a žízní? Podařilo se účastníkům televizního pořadu přesvědčit veřejnost, že jde o základní rozpor našeho věku, který musí být řešen ihned, bez odkladu a s nasazením všech prostředků a sil?

Bohatí a chudí

K tomuto kategorickému imperativu, jímž by měla končit každá diskuse na téma bohatství a bídy, však pořad Václava Moravce, bohužel, nesměřoval. Spíš naopak: obávám se, že chtěl vzbudit, a pravděpodobně i vzbudil, v divácích a posluchačích pocit, že tento do nebe volající nepoměr nelze dobře odstranit, vyléčit, zlikvidovat. Marná sláva – je to pradávná konstanta dějin, kterou dosud žádná vzpoura neodstranila. Dnes je pevně zakotvena v systému, který vládne nejbohatší a nejvýkonnější části lidstva – nazvěme ji evroatlantickou civilizací – a který, ať již si o něm myslíme cokoli, existuje a kromě oněch hrozivých sociálních nůžek má také nesporné pozitivní výsledky. Václav Moravec nám představil svého přítele, skvělého podnikatele, který je hrdý na výsledky své práce a kterého nemůžeme odsuzovat za to, že dovedl během krátké doby zbohatnout. Pohádkově se vyšvihli také pánové Babišové, Kellerové, Bakalové, Tykačové, Sekyrové a pár desítek dalších. Kdo by jim mohl vyčítat mimořádný talent vydělávat peníze takřka z ničeho (původ svého majetku uvádějí skromným i hrdým americkým výrazem self-made), kdo by v nich mohl vidět vykořisťovatele, kteří mají na svědomí umírající Afričany nebo našich pětatřicet tisíc bezdomovců? Oni dělají svoji věc, a ať jim nikdo nehází na hlavu fiktivní viny, které si někdo přimýšlí ke světovým statistikám BB. Mladí posluchači se mohli dozvědět, že vlastně neexistuje žádná alternativa k dnešnímu superkapitalismu, že je to, jak se říká, „nejlepší ze špatných systémů“. Má tento Churchillův oblíbený bonmot pravdu? Jsou všechny životní podmínky, které si lidstvo dosud dokázalo vytvořit, opravdu špatné? Nevidíme-li v tomto ohledu žádný pozitivní vývoj, nezbývá, než si přiznat, že se nedá nic dělat, a musíme tedy přijmout se všemi důsledky i propastný armagedon sociální nerovnosti. Za prosperitu se platí (přesněji: platí za ni milióny umírajících a živořících v rozvojových zemích); důvody, proč podnikatelé převádějí své firmy do daňových rájů, nemusí být pokaždé hanebné, vadí jim náš nepružný právní systém; neexistuje reálná alternativa ke kapitalismu, americký pan profesor připomenul krach sovětského komunismu (jako by se v dějinách pokrok, ať náboženský, sociální, politický nebo hospodářský, prosadil již prvním pokusem); čínský model je nepřenosný a bůhví, zda Čína neprovádí v Africe nebo v Jižní Americe nový, skrytý neokolonialismus; bezdomovec v metru byl tak čistě a pěkně oblečený, a tak otevřeně přiznal svoji vinu za svůj pád na dno společnosti, že si rázem získal sympatie diváků; moderátor pořadu si ho vybral nikoli náhodou; kdyby přivedli před kameru nějakého zavšiveného hastroše, jakého spořádaní občané nenávidí a skinhedi dokonce občas i zapalují, Fokus by ztratil na svém lesku, takové naturalistické záběry by se přece nehodily do honosného dekoru barokního sálu. 2. V přestávkách mezi jednotlivými panely pořadu jsme si mohli přečíst ohromující statistiky a záznamy faktů, které ukazují hloubku a naléhavost nerovnosti lidí na planetě. Nemusíme ani znát abecedu vizuálních mediálních pořadů, abychom věděli, že scénický záběr tisíckrát předčí strohou mluvu čísel. Co si vlastně představujeme, když čteme, že 1 procento nejbohatších lidí ve Spojených státech vlastní zhruba tolik majetku jako 99 procent „zbytku“ obyvatel země? Jak máme pochopit, že majetek 1 procenta vyvolených ve světě se rovná majetku 50 procent ostatních smrtelníků? Máme se stydět za to, že 1/5 obyvatel světa, k níž patříme i my, využívá 80 procent zdrojů Země, zatímco 1/5 nejchudších jen 1,4? Je vůbec možné, že 26 osob vlastní 20 procent půdy Země, zatímco 85 procentům obyvatel planety nepatří ani píď ? (Přesný výklad těchto strašných cifer najdete například v encyklopedických knihách – Kevin Cahill, Komu patří svět, 2010; David Rothkop, Supertřída, 2009.) Sdělení, že peníze, které by přineslo již pouhé jednoprocentní zdanění majetku nejbohatších kapitalistů, by zachránilo život desítkám milionů nejchudších, vypadá v dnešním labyrintu ekonomických procesů a politických sil stejně neskutečně jako výzvy, aby státy a firmy výrobu zbraní a jejich vývoz „rozumně“ omezily. Kdo by takovou miliardářskou daň nastolil, kdo by ji vymáhal a kontroloval?

V diskusi vystoupil pouze jeden odborník, který má osobní zkušenost s katastrofální situací milionů lidí v Africe. Je to Martin Hrubec, filosof, který působí na East African Star University a s neléčenou rakovinou světa má trpké zkušenosti. Nedostal, bohužel, možnost ukázat filmy dokumentující téma diskuse z opačné strany, z míst, kde bída již po dlouhá desetiletí odsuzuje značnou část obyvatel k živoření a předčasné smrti. Měl pravdu, když oponoval účastníkům diskuse, kteří hovořili o ghettu superboháčů; naopak – v neprodyšně uzavřeném, bezvýchodném žaláři jsou uzavřeni lidé, kteří nemají ani tolik sil, aby protestovali. Litoval jsem, že diváci nemohli shlédnout také záběry z jihoamerických favelas nebo z chicagských předměstí, kde úmrtnost mladistvých předčí ztráty vojáků v krvavých válkách. Martin Hrubec se odvážil ukázat prstem na viníka – není to ten ani onen miliardář, ani šéf té nebo oné banky, manažer té nebo oné nadnárodní společnosti, nýbrž – systém. Možná že jsou někteří miliardáři mimořádně schopní shromažďovat peníze a majetky, ale ke svému závratnému bohatství by se nikdy nemohli dostat, kdyby jim to neumožňoval systém, který s nerovností BB počítá jako s nezbytnou podmínkou své existence.

Chudí a bohatí

Dnešní kapitalismus se na hony liší od vykořisťovatelského řádu, jehož rozpory studoval Karel Marx. Superkapitál zakrývá konkrétní procesy výroby, směny, funkcí a hodnot neprostupnou clonou odcizení; můžeme ji označit jako směřování k transcendenci, k proměně peněz, času a prostoru v mystérium. Největším zdrojem příjmu není výroba, nýbrž kapitál jako samostatná síla, která překonává všechny prostorové a rychlostní rekordy. Proč se v USA buduje nákladný kabel, který umožní zvýšit rychlost spojení mezi účastníky kapitálové směny o neuvěřitelné setiny vteřin? Komu to přinese prospěch? Kdo dovede z pouhých fragmentů vteřin vytěžit milióny? V diskusi se objevila otázka, zda se velká krize, která vypukla v USA v roce 2008, může opakovat. Odpovědi byly spíš vyhýbavé, Mojmír Grygar ale diváci měli slyšet pravdu, že banky na Wall Street, ač byly postiženy miliardovými tresty a řadou omezujících zákonů, se již otřepaly a dál pokračují ve svém byznysu, který se podobá spíš sázení v loterii než rozumnému obchodování, půjčování, investování. Nové finanční bubliny se nadouvají a je jen otázkou času, kdy prasknou. (Možná by se to dalo řešit nějakou vhodnou lokální nebo rozptýlenou válkou.) Někteří diskutující posuzovali soudobý kapitalismus kriticky, ale příčinu viděli spíš v selhání jednotlivců, kteří sledovali osobní prospěch nebo se nedovedli zorientovat v příliš složité souhře okolností. Tu a tam se ozval morální apel: bankéři, podnikatelé, představitelé kapitálu, buďte odpovědnější, čestnější, svědomitější. Z dějin však víme, že majitelé otroků, feudální pánové, aristokraté, monarchové, ani kapitalisté minulé éry, se nikdy ve své většině nedali biblickým desaterem odvrátit od svého výnosného řemesla. Můžeme dnešním superkapitalistům vyčítat jejich chamtivost, sobectví, nepoctivost? Jistě, že i tento faktor přispívá k hrozivému rozevírání nůžek BB, ale naprosto jej nemůžeme zastavit pomocí etických výzev. Martin Hrubec má pravdu: paradigma dnešního superkapitalismu, který hospodářství a politiku slepě podřizuje zákonům trhu, konkurence, zisku, peněz, růstu a moci, je z morálního hlediska stále nepřijatelnější, ale přijde chvíle, kdy se zhroutí v důsledku nerovnováhy, asymetrie, disfunkce. Pochybuji, že by k tomu došlo automaticky, samočinně, netroufám si však odhadnout, jak ta proměna proběhne a jak bolestnou daň za to lidstvo bude muset zaplatit. Vypočítat dominantní síly nového systému není nesnadné – měly by to být principy spolupráce, solidarity, odstraňování nerovností (aspoň těch, které nevytváří sama příroda), překonávání příčin dobyvačných válek maskovaných rasovými, národními nebo náboženskými důvody. Je to čirá utopie, naivita, nesmysl? Kdo by si v roce 1914 pomyslel, že během čtyř let se tři staleté a boží milostí posvěcené monarchie zhroutí jako domky z karet?

V diskusi jsem postrádal hlas našich církevních hodnostářů. Pan kardinál Duka by tu jistě nepřipomínal svá nedávná slova o chudobě české katolické církve, spíš by se zaměřil na výklad některých klíčových pasáží Nového zákona. „Znovu vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly, než bohatý do Božího království.“„– Chceš-li být dokonalý, řekl Kristus bohatému mladíkovi, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. – Když mladík uslyšel to slovo, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.“ (Matouš, 19: 20-24) Neznám případ, že by někdo z dnešních boháčů – mladíků, mužů v plné síle i starců – poslechl Kristova slova. Představa, že by se jako velbloudi pokoušeli projít uchem jehly, je jim cizí, vzdálená, nesmyslná. Tučný vrabec v hrsti je plně uspokojuje – proč by měli snít o nejasné vidině holoubka na střeše království nebeského? Oni věří v království tohoto světa, jsou oddáni svému byznysu. Když se před lety studenti jedné americké univerzity ptali ekonoma Miltona Friedmana, proč se boháči tak pachtí za penězi, mají-li jich už víc, než potřebují, guru moderního kapitalismu odpověděl: „Protože je to baví.“