Vrtěti Peroutkou aneb o selhávání intelektuálů

Avatar
Původní autoři

Daniel Veselý
3. 5. 2015   Altpress
Peroutkův kult, jako ostatně všechny kulty, nesou známku intelektuálního selhávání
Prezident Miloš Zeman a jeho mluvčí Jiří Ovčáček, zdá se, otevřeli zapovězenou Pandořinu skřínku, když se podle mnohých po buransku otřeli o symbol české novinařiny, demokracie a statečnosti Ferdinanda Peroutku a (opět) poskytli přehršli munice tuzemským strážcům ztuhlé ideologické čistoty, nehledě na osobnost samotného Peroutky.
Ferdinand Peroutka se pro oba početně nesouměřitelné tábory dle mého mínění stal pouze zástupným jablkem sváru k pucování jejich zbytnělých eg. Dejme tomu, že otázka, položená na znak, může znít takto: Selhal skutečně tento člověk, či nikoliv? Na druhou stranu, proč se tím vůbec zabývat? Chceme sami sebe přesvědčit o síle našeho demokratického ducha, a proto tolik vzýváme idoly přetrvavší dobré i zlé časy? Skutečně to nedokážeme bez mnohdy vrtkavých model, jejichž soumrak nastal už dávno?

Antisemitismus coby prvo a druhorepubliková literární invence Antisemitismus je čiré zlo, nehledě na atmosféru, která panuje

Ferdinand Peroutka nemusel mít v lásce Židy či židovství, jak naznačuje ve svém textu „Židé, Češi a Němci“ otištěném 22. února 1939, nicméně tento, cynicky řečeno, druhorepublikový trend byl u nás poměrně zažraný (Jan Neruda by mohl taktéž psát traktáty o svém antisemitismu). Vzpomeňme třeba na dnes tak populárního literáta Jakuba Demla, který nacházel inspiraci u dalšího antisemity, byť skvostného poety, Otokara Březiny. Dokonce ani další neotřesitelný prvorepublikový pilíř a pozdější mučedník Karel Čapek podle některých soudů, ač sám ve svém díle antisemitismus pranýřoval, tomu svému úplně uniknout nedokázal. To ovšem nemá být žádná apologetika; antisemitismus je čiré zlo, nehledě na dobu, která předcházela systematickému a průmyslovému vyvražďování Židů a děsivým konturám hučících osvětimských pecí, z nichž komíny tryskem dštil nasládlý dým.

Další ostře diskutovaný Peroutkův článek s názvem „Dynamický život“ z 26. dubna 1939, tedy měsíc po zahájení německé okupace českých zemí, považuji za přinejmenším servilní, nebo nahlíženo z dnešního pohledu přímo za otřesný. Ač novinář umístil „velkou postavu německých národních dějin Adolfa Hitlera“ na první místo „do Valhaly“, nikoliv však „do Slavína“, nezaujatý čtenář může skutečně nabýt dojmu, že autor textu k dnešnímu symbolu ultimativního zla chová jisté sympatie. Ano, opět je třeba dodat, že hovoříme o době, kdy zločiny nacistické říše neprznily nebesa v tak obludné míře jako o rok dva později.

Peroutka ale krátce poté skončil v nacistickém koncentráku. Tedy prošel si zkušeností, kterou si do poslední nitky nedokáže představit nikdo z nás. Volky nevolky přiznám barvu – já v žádném případě nikoliv, avšak takto raší vavříny, které byly v některých případech chutě setřeseny (Julius Fučík). To se v případě Peroutky stalo také, ale doba pokročila a jeho kult nabral gargantuovských rozměrů, jak jsme se mohli v posledních měsících přesvědčit.

Na koni studenoválečné propagandy

Čeští komentátoři a glosátoři nicméně, tedy pokud je mi známo, při palbě směřované na Hrad opomenuli jeden zásadní fakt ohledně dalšího intelektuálního selhání Ferdinanda Peroutky. Po Únoru novinář emigroval do Velké Británie a posléze do Spojených států, kde od roku 1951 až 1961 vedl české oddělení rádia Svobodná Evropa (RFE/RL).

Tato rozhlasová stanice coby „antikomunistický informační zdroj“ byla od svého založení Národním výborem pro Svobodnou Evropu v roce 1949 součástí „rozsáhlé psychologické operace“ v průběhu studené války. Stanice byla až do roku 1972 přímo financována CIA s tím, že v prvních letech její činnosti CIA a americké ministerstvo zahraničí vydaly přímé direktivy, jak vysílání RFE/RL tvořit a formovat, a to ve spolupráci s personálem stanice. Tvůrci americké politiky George Kennan a John Foster Dulles přiznali, že studená válka byla v podstatě „válkou idejí“.Rádio Svobodná Evropa za studené války fungovalo jako nástroj americké propagandy

Z toho tedy vyplývá, že RFE/RL fungovala v rámci bipolárně rozděleného světa jako čistokrevná propagandistická stanice, tedy přinejmenším během prvních let své existence, a Ferdinand Peroutka na tom chtě nechtě participoval. O tom se v souvislosti s jeho „hradní dehonestací“ prozatím nikdo nerozšiřoval, byť jde o podstatnou část Peroutkovy kariéry, jíž se od jeho ctitelů vavříny vrchovatě dostávají. Vypadá to, že toto údobí je i pro samotný Hrad, který vsadil na lacinou kartu nacismu, nepřekročitelným tabu.

Podle některých zdrojů sám Peroutka, který zemřel ve věku 83 let v roce 1978 v newyorském exilu, kvůli tomu, že RFE/RL financovala CIA, a přímo tak ovlivňovala její chod, cítil jistou morální kocovinu a hořkost, neboť je dost pravděpodobné, že věděl, co tento neblaze proslulý globální mocenský aparát provádí za zločiny, ba zvěrstva, například v Koreji, Sýrii, Íránu, Guatemale, Indonésii nebo v Kongu, tedy „pouze“ během doby, kdy šéfoval českému oddělení RFE/RL.

Je dobrým zvykem, že do mrtvol se nekope, ani nebylo mým úmyslem Peroutku popravit za ranního kuropění, ovšem obří kult neposkvrněného prvorepublikového žurnalisty a demokrata neprospívá nikomu – jak nepříliš přemýšlivému českému prezidentovi a jeho mluvčímu, tak ani trapně sešikované klace strážců Peroutkova odkazu – a už vůbec ne široké veřejnosti. Peroutkův kult, jako ostatně všechny kulty, vnímám jako známku intelektuálního selhávání či přímo intelektuální osifikace.