Chomského výklad studené války

Avatar
Původní autoři

Ivo Šebestík 
27.6.2015  Alt Press

Chomského pohled na studenou válku se ztotožňuje s poznatky mnoha dnešních historiků.
Noam Chomsky je svým odborným zaměřením lingvista, nicméně jako Descartes i on soudí, že jazyk je důležitým klíčem k poznání lidského jednání. Širší veřejnosti je však Noam Chomsky (narozen 1928 ve Filadelfii) znám především jako ostrý kritik Spojených států a jejich angažmá ve světě.
Chomského knihy, odborné jazykovědné publikace i eseje zaměřené k tématům světové politiky, sice vycházejí v mnoha zemích světa, a objevují se tu a tam i v českých překladech, nicméně vede se jim stejně jako obdobným důležitým knihám naší doby. Vycházejí většinou v malých nákladech a končí v rukou odborné veřejnosti, studentů nebo lidí, kteří se s Chomským cítí názorově spřízněni a jeho práce sami vyhledávají. Širší veřejnosti, pro niž by mohly být důležitým faktorem korigujícím mainstreamové informační zdroje, většinou unikají.

Hlavní mediální proudy většinou Chomského (a další významné kritiky našeho prostředí úspěšně ignorují), a není-li to jinak možné, snaží se jej alespoň a priori diskvalifikovat různými přívlastky a zařazováním do krabiček opatřených štítky, jako například „opatrný anarchosyndikalista“, „disident západu“, „kontroverzní myslitel“, „výstřední myslitel“, „americký univerzalista“, „veřejný intelektuál“, a podobně. Problém je, že u žádného z oněch štítků není dost dobře jasné, co vlastně vyjadřuje.

Ocitujme si – v souvislosti se současnými rusko-americkými vztahy a s vlnami imigrantů prchajících z oblastí na Blízkém východě – několik odstavců z Chomského výkladu příčin a průběhu takzvané studené války. Chomsky ji vnímá způsobem, který lépe než mainstreamový a u nás oficiálně přijímaný výklad vysvětluje i současné krize a konflikty ve světě. Podle Chomského je vysvětlení studené války jako konfliktu mezi Sovětským svazem a Spojenými státy v podstatě okrajové, nepostihující samé jádro tehdejších (ale i současných) událostí.

Chomsky: „Studenou válku na sovětské straně demonstrují tanky ve Východním Berlíně, Budapešti nebo Praze, stejně jako další represivní opatření v oblastech, které osvobodila Rudá armáda od nacismu a které se posléze ocitly v mocenském područí Kremlu. Jedním z příkladů sovětských vojenských intervencí, ke kterým došlo mimo oblast tradiční útočné trasy ze Západu, byla válka v Afghánistánu. Na domácí půdě zase studená válka pomáhala upevnit moc vojensko-byrokratické elity, jejíž vláda vzešla z bolševického převratu v říjnu 1917.“

Studená válka jako globální subverze a agrese?

Z pohledu Spojených států byla studená válka zase historií globální subverze, agrese a státního terorismu s tolika příklady, že je zde není možné vyjmenovat. Na domácí půdě došlo k posílení Eisenhowerova „vojensko-průmyslového komplexu“, což byl sociální stát pro bohaté s ideologií národní bezpečnosti, jež umožňovala kontrolovat populaci na základě pouček z dokumentu NSC 68.

NSC 68 je základním dokumentem o studené válce z amerických zdrojů

Chomským citovaný dokument NSC 68 je základním dokumentem o studené válce z amerických zdrojů. Jeho autorem byl Paul Nitze a dokument vznikl v dubnu 1950. Stojí v něm například věta, že „ve studené válce je v sázce přežití celého svobodného světa“. Podle tohoto dokumentu je nejdůležitějším cílem Kremlu „podvracení nebo násilné zničení vládních mechanismů a společenských struktur“ ve všech koutech světa, které se ještě „nepodřídily sovětské kontrole“. Naproti tomu hlavním cílem Spojených států je „zajištění celistvosti a vitality naší svobodné společnosti, která je založena na důstojnosti, významu jedince a obraně těchto hodnot na celém světě“.

Chomsky tento výklad v dokumentu z roku 1950 definuje jako „pohádku pro děti“. Na jedné straně dobro (Spojené státy a západní svět) na straně druhé zlo „otrockého státu“ (Sovětský svaz). Konflikt mezi silami světla a tmy je zásadní a týká se zničení nebo rozvoje celé civilizace. Tento dokument představoval pro druhou polovinu dvacátého století podobnou ideovou základnu jako neblaze pověstné Kladivo na čarodějnice pro dobu honů na údajné čarodějnice.

A Chomsky pokračuje ve svém výkladu studené války z pozice USA: „Základní institucionální mechanismus spočíval v systému státně-korporátního řízení s cílem udržet v chodu vysoce specializovaný průmysl dotovaný daňovými poplatníky. Ti financovali výzkum a vývoj a zajišťovali odbytiště pro nadbytečnou produkci soukromého sektoru, který převezme iniciativu vždy, když dostane příležitost k zisku. Systém amerického ministerstva obrany (včetně NASA a ministerstva pro energetiku, které řídí výrobu jaderných zbraní) byl požehnáním pro vedení korporací. Výhody se rozšířily také na výrobce počítačů, elektroniky a dalších sektorů vyspělé ekonomiky. V tomto ohledu studená válka přispěla k vytvoření systému veřejných dotací, určeného pro soukromé firmy, kterému se hrdě říká „svobodné podnikání.“

Americký dokument NSC 68 – ideologický rámec „sovětské hrozby“

Požadavek na rázné jednání z NSC 68 našel pozitivní ohlas i po nástupu prezidentů Kennedyho a Reagana. Jejich motivace byla dvojí: bojovnost v zahraničí kvůli zajištění americké moci a zvýšení výdajů na zbrojení kvůli obnově domácí ekonomiky. Těmto cílům odpovídala i rétorika: „Monolitní a brutální spiknutí“ nás mělo zničit (Kennedy); „říše zla!“, ono „koncentrované zlo naší doby“, chtěla ovládnout celý svět (Reagan)… Již velká hospodářská krize zpochybnila víru, že kapitalismus je životaschopný systém. Všeobecně se mělo za to, že státní zásahy jsou nezbytné k udržení moci soukromého sektoru…

Zároveň bylo jasné, že opatření Nového údělu selhalo a že krizi bylo možné překonat až s využitím mnohem masivnějších státních intervencí za války. Nicméně manažeři korporací se z toho poučili i bez ohledu na Keynese, sjeli se do Washingtonu a začali řídit kvazitotalitní válečnou ekonomiku. Státní zásahy vnímali jako nezbytné, jelikož předpokládali, že když se podaří uspokojit omezenou poptávku, vrátí se krize. A zejména v roce 1948 tomu vše nasvědčovalo. Státem dotovaná zemědělská produkce našla odbytiště v Japonsku i na dalších místech ale panovaly vážné obavy, že bez nových trhů bude výroba klesat. Podle NSC 68 měl nastat „enormní pokles hospodářských aktivit, jestliže se nepřijmou opatření na podporu válečného keynesiánství“.

Dále Chomsky v této souvislosti připomíná výzvy k „obětem a disciplíně“ a škrty v sociálních programech amerických vlád; takzvaná „krize demokracie“ po vietnamské válce nebo „mccarthismus“, který byl podle Chomského ve skutečnosti kampaní „na podkopání odborů, dělnické kultury a nezávislého myšlení, kterou zahájili zástupci byznysu a liberální demokraté mnohem dříve, než se objevil Joseph McCarthy.

Intervence USA ve třetím světě měly zajistit zázemí k obnově státně kapitalistických ekonomik v západní Evropě a v Japonsku…

 

Chomsky: „Co se týče Spojených států, jejich intervence ve třetím světě byly hlavně v rané fázi motivovány cílem zajistit zázemí k obnově státně kapitalistických ekonomik v západní Evropě a v Japonsku. Ve stejné době studená válka pomohla USA k tomu, aby získaly vliv nad průmyslovými spojenci a potlačily nezávislou politiku, dělnictvo nebo jiný lidový aktivismus, což byl zájem, který sdílely i místní elity. V tomto světle je odolnost konvenční doktríny pochopitelná, třebaže často neodpovídá faktům. Na Západě se už běžně připouští skutečnost (jež sloužila jako záminka k subverzím ve třetím světě a k získání výhod v rámci domácího pentagonského systému), že hrozba sovětské agrese byla přehnaná; tento problém se špatně interpretoval, idealismus, kterým se řídila americká politika, nebyl namístě. Předepsané názory se však nadále vystavují na odiv. I když se totiž jedná o výmysly. Lze je kdykoliv předložit publiku…Americká vláda i média vždy požadovaly „zbrojní inspekce“, ale podmínky, které si stanovily, byly pro SSSR nepřijatelné. Na druhé straně Washington ani jeho spojenci nepovolili sovětské inspekce vlastních chemických zbraní, ani dalších zařízení; zamítly návrhy na kontrolu ponorek, u nichž se měl monitorovat zákaz nebo omezování výroby námořních střel s plochou dráhou letu. A dále odmítli inspekce jaderných hlavic pro rakety na lodích i na souši.“

A k tématu možného omezování napětí a zbrojení mezi SSSR a USA Chomsky uvádí: „Na tomto základu můžeme pochopit, proč politické vedení nevyužilo zjevné příležitosti ke zmírnění hrozby konfliktu mezi supervelmocemi a neposílilo národní bezpečnost. Jedním z prvních příkladů byl návrh Kremlu z roku 1952 na sjednocení a neutralizaci Německa. Návrh si nekladl podmínky v hospodářské politice, obsahoval garance základních práv a svobod, včetně svobody projevu, náboženského vyznání, politického přesvědčení a shromažďování a dále záruky na svobodnou činnost politických stran i jiných organizací. USA a jejich spojenci však odpověděli, že Západ neuznává hranice mezi Německem a Polskem na linii řek Odra-Nisa a že sjednocenému Německu má být ponechána možnost vstoupit do NATO. To byl požadavek, který mohli Rusové sotva přijmout jen pár let poté, co německé armády v podstatě zničily Sovětský svaz.“

Sovětský návrh na demilitarizované neutrální a sjednocené Německo

Chomsky soudí, že kdyby se návrh Kremlu tehdy přijal, možná by došlo k eliminaci vojenské hrozby, „kterou představoval SSSR pro západní Evropu. Sovětské tanky by nevstoupily do Berlína, nedošlo by ke stavbě berlínské zdi ani k invazím do Maďarska a Československa. Také by ale neexistovalo jednoduché ospravedlnění pro americké ozbrojené intervence a státní hospodářskou politiku ve službách vyspělého průmyslu, natož pak pro světový pořádek, ve kterém je základem americké hegemonie vojenská síla. Zdá se, že hlavním důvodem pro odmítnutí návrhu byl zájem na integraci znovu vyzbrojeného západního Německa do NATO bez ohledu na bezpečnostní rizika pro sovětské satelity… Mohlo vzniknout „svobodné, neutrální a demilitarizované Německo, které by se vymanilo ze sovětské sféry vlivu, a které ani nemuselo být vyzbrojováno v rámci NATO. Odmítání příležitosti ukončit studenou válku však vycházelo přímo z principů NSC 68, podle kterých bylo soužití supervelmocí nelegitimní“.

Chruščov vyzval k oboustranným škrtům ve výdajích na obranu. JFK to odmítl

Existovaly ale také další sovětské návrhy. Chomsky k nim uvádí: „V lednu 1960 Nikita Chruščov poprvé od druhé světové války odtajnil celkový počet sovětských ozbrojených sil a teatrálně oznámil, že jej sníží o jednu třetinu… Taktické letectvo bylo sníženo o polovinu, zejména díky hromadnému vyřazení dvou třetin lehkých bombardérů. Námořní letectvo přišlo o tisíc pět set stíhaček, z nichž polovina skončila ve šrotu, a zbytek nahradil zastaralou leteckou obranu. Do roku 1961 se uskutečnila polovina avizovaného snížení početních stavů. O dva roky později Chruščov požadoval další reformy. Podle vojenského dopisovatele Freda Kaplana sovětské vedení stáhlo více než 15 tisíc mužů z Východního Berlína a vyzvalo USA k oboustranným škrtům v rozpočtech na obranu a další redukci ozbrojených složek. Odtajněné dokumenty ukazují, že prezident Kennedy jednal s vysoce postavenými sovětskými činiteli, ale rozhovory vázly spolu s tím, jak narůstalo angažmá USA ve Vietnamu…Později vyšlo najevo, že sovětské výdaje na zbrojení se v polovině sedmdesátých let ustálily, zatímco americký náskok v jaderných bombách a hlavicích se neustále zvyšoval. Prezident Jimmy Carter navrhl masivní navýšení vojenských výdajů a škrty v sociálních programech. Tyto plány se uskutečnily za vlády Ronalda Reagana a byly zdůvodněny – stejně jako jeho militantní zahraniční politika – na základě standardní záminky: sovětské hrozby.“

Tento trend americké politiky vůči SSSR pokračoval až do nástupu Michaila Gorbačova do vedení sovětského státu, kdy začínalo být udržování hesla „sovětské hrozby“ už neudržitelné. Přesto se na straně USA de facto téměř nic nemění.

Chomsky: „Gorbačovovy návrhy z let 1985 až 1986 na jednostranný zákaz jaderných zkoušek, rozpuštění Varšavské smlouvy a NATO, přemístění sovětské a americké flotily ze Středomoří, stejně jako další kroky usilující o zmírnění napětí, byly odmítnuty.“

Kreml bránil volnému pronikání Západu k surovinám, investicím a levné pracovní síle

Podíváme-li se na samotný konflikt supervelmocí, zjistíme, že SSSR byl již svou povahou pro USA nepřijatelný. Autarkní centrálně řízená ekonomika narušovala plány na vytvoření globálního kapitalistického systému založeného na (relativně) svobodném obchodu a investicích. Tomuto systému měly v polovině dvacátého století dominovat americké korporace a získat z něj co největší výhody pro sebe, což se jim vskutku podařilo. Sovětská výzva se stala nesnesitelnou, jelikož Kreml bránil volnému pronikání Západu do nových oblastí. Železná opona připravila kapitalistické mocnosti o region, který se pro ně mohl stát zdrojem surovin, investičních příležitostí a levné pracovní síly. Tyto skutečnosti vytvořily základ pro konflikt supervelmocí, což si přemýšliví analytici poměrně dobře uvědomovali.

V dalším významném dokumentu z roku 1955, který se týkal politické ekonomie Spojených států v zahraničí, stálo, že hrozba komunismu spočívá především v hospodářské transformaci komunistických mocností. Hrozilo, že komunistické státy „nebudou ochotné ani schopné být doplňkem vyspělých západních ekonomik“, což byl faktor, který motivoval intervence ve třetím světě, stejně jako nepřátelství vůči „Sovětskému svazu a jeho imperiálnímu systému.“

– – –

Tolik tedy Noam Chomsky, kritik amerického pojetí zahraniční politiky. Jeho vidění studené války a okolností kolem jejího vedení může být jistě zjednodušující. Nicméně s tímto jeho výkladem po ruce se přece jenom daří snáze pochopit současný konfliktní vývoj na naší planetě. Jeho příčiny jsou takto mnohem srozumitelnější, byť jistě mnohé zůstává stále ještě neobjasněné. (Citované pasáže jsou vybrány z Chomského eseje Studená válka: Fakta a fantazie, z roku 1992.)