Aleš Uhlíř
15. 6. 2015
Již dlouhou dobu se lze setkat s výklady nedávné historie, které jsou v rozporu s fakty. Nechme stranou motivaci takových pokusů o přepisování dějin. Pokaždé, když se na překrucování minulosti upozorní, spustí někdo pokřik a zasype toho, kdo podle něj není schopen mít na minulost ten „správný“ názor, obviněními z nacionalismu.
Tomáše Krystlíka rozohnilo, že Erik Best upozornil na film BBC 1945: The Savage Peace (Best překládá 1945: Barbarský mír), v němž je veřejná poprava K. H. Franka v roce 1946 uváděna jako příklad české brutality, s níž Češi zacházeli po válce s Němci. Krystlíka také popudilo, že Erik Best označil K. H. Franka za jednoho z organizátorů vyhlazení Lidic a Ležáků a že (Best) argumentuje tehdejším postojem americké armády, která Franka poslala k soudu do Prahy. Vše prý bylo jinak. Za Lidice a Ležáky Frank nemohl a do Československa byl vydán jen proto, že jej Češi zapsali na seznam válečných zločinců. Ještě by Krystlík mohl přidat, že jako poslanec zvolený v roce 1935 do Československého parlamentu měl K. H. Frank poslaneckou imunitu a vůbec neměl být souzen. Frank totiž takovou námitku před soudem v Praze vznesl.
Takže Frank byl vlastně lidumil, který za nic nemohl a válečného zločince, který byl vydán do rukou divošských Čechů, z něj udělali mstiví Češi tím, že jej dali na seznam válečných zločinců. Svatá prostoto! K. H. Frank toho v českých zemích spáchal tolik, že za německé zločiny odpovídal na základě principu „mitgefangen, mitgehangen“*.
Za zamyšlení stojí tvrzení z filmu BBC uváděné Erikem Bestem, že veřejná poprava K. H. Franka je svědectvím o české brutalitě, s níž se po válce zacházelo s Němci. Třeba už jen z toho důvodu, jak právě Britové milovali veřejné popravy, které ještě v 19. století byly součástí různých jarmarků coby kulturní vložka pro široké obecenstvo včetně dětí, pro které se dokonce zhotovovaly malé šibenice s oběšenci jako hračky. Nemluvě o stovkách skutků, za které se v Británii ukládal trest smrt v době, kdy v českých zemích byl tento trest výjimečným trestem většinou ukládaným za vraždu. A k tomu ještě ty zvláštní britské kultivované způsoby v koloniích, kde ve druhé polovině 19. století popravovali vzbouřence střelbou z děl…
Před mnoha lety jsem se setkal s člověkem, který se té veřejné popravy K. H. Franka zúčastnil. Válku z větší části prožil v koncentračním táboře, kam se dostal jako mladistvý za odbojovou činnost svého otce, důstojníka československé armády. Po výsleších, při nichž byl krutě mučen, se vrátil jako mrzák. Nebylo to z pomsty, co jej jako diváka přivedlo na dvůr Pankrácké věznice. Prý chtěl vidět alespoň někoho z těch, kteří stáli za událostmi, které ho připravily o rodinu a zničily mu život.
Dočkali jsme se již názorů, že tím, kdo způsobil druhou světovou válku, bylo neústupné Československo, které nechtělo vyhovět Hitlerovi. Pozoruhodný je rovněž názor, že druhou světovou válku rozpoutalo Německo společně se Sovětským svazem. Stojíme tak před iracionalitou, která není schopna vidět řetěz událostí tak, jak se tyto před vypuknutím války po léta vyvíjely. Je bezvýznamné, jaká fakta ve skutečnosti jsou, neboť hlavní je to, jak si je ten či onen přeje vidět.
Není to nic nového. Touto iracionalitou byli stiženi Němci po první světové válce. Ve Švýcarsku žijící německý spisovatel, esejista a dramatik Rolf Hochhuth (nar. 1931) v jednom ze svých románů (Láska v Německu, v překladu Hanuše Karlacha vydalo Nakladatelství Svoboda, Praha 1984) popisuje, jak …cit Němcům – všem Němcům, mám za to – nedovolil, aby sobě a těm, kteří nad nimi zvítězili, přiznali, že po těch čtyřech hrdinských letech světové války, ve kterých, někdy i skoro jako v pohádce, odolávali úplně všem, že na bojišti prohráli. A protože jejich cit na tuhle porážku říkal ne, vybavil rozum cit tak, aby si mohli namlouvat, že vlastně nebyli poraženi, rozhodně ne na bitevním poli, ale třeba – vždy totiž našli dost takzvaných důvodů – díky vnitřnímu nepříteli, který ovšem vůbec neexistoval…Nebo kvůli Židům, i když za císařské Německo v letech 1914 – 1918 padlo dvanáct tisíc Židů. A už za deset let si sami věřili docela všechno a vůbec nepovažovali za možné, že snad byli v roce 1918 poraženi! A dvacet let po roce 1918 …že se na to v roce 1918 šlo zkrátka špatně …a že se zas vydají na pochod.“
Dvakrát ve 20. století tak ztratili vše, co získali a byli uvrženi do nicoty. Němci, jak tvrdí Hochhuth, „…žijí ješitným přesvědčením, že jsou důkladnější než ostatní. Ale úplně by stačilo, kdyby si říkali, že se dají jenom nesnadněji poučit“.
Vraťme se ale k druhé světové válce, od jejíhož konce uplynulo v tomto roce 70 let. Možná právě dlouhá doba je důvodem, proč dochází k změnám v nahlížení na tuto válku, její příčiny a následky. Tedy na věci, o nichž po skončení války nebyly žádné pochybnosti. V roce 1947 vyšla v Československu kniha Desatero přikázání – Deset kratších románů o Hitlerově válce proti mravnímu zákonu. Jsou v ní texty, jejichž autory jsou Thomas Mann, Rebecca Westová, Franz Werfel, John Erskine, Bruno Frank, Jules Romains, André Maurois, Sigrid Undsetová, Hendrik Willem van Loon a Louis Bromfield.
Ani jediný z autorů by dnes nejspíše neobstál před měřítkem politické korektnosti. Závěrečný text, jehož autorem je americký spisovatel Louis Bromfield, je silně autobiografický a čerpá ze zkušeností autora, který ve druhé polovině 20. let 20. století a ve 30. letech až do vypuknutí války žil v Evropě. Zdráhám se z něj citovat ba i parafrázovat. Tato válka a vše, co jí předcházelo, co se v jejím průběhu dělo na Německem okupovaných územích, nebyly nějakým rytířským kláním či zápasem, kde poraženým náleží čest, jak se nám dnes snaží namluvit různí Krystlíci a jiní přepisovači dějin.
*”spolu chyceni, spolu oběšeni”
