Konec jedné myšlenkové posvátné krávy sudetů

Avatar
Původní autoři

Dr. O. Tuleškov
6.6.2015  České národní listy

Jedním z článků vyznání sudetoněmecké víry je “vyhnání z vlasti“.
Pokud jde o termín vyhnání, pak jde o německý produkt. Místo pojmů užívaných v mezinárodních smlouvách, zvláště v pak v Postupimské dohodě, jako např. přesídlení, transfer, odsun, Němci postupně si vytvořili obrat vyhnání. A to je fundamentální článek sudetoněmecké víry, kterého se stále drží, v rozporu s uvedenými pojmy. 


I obyčejný člověk cítí znatelný rozdíl mezi přesídlením, kdy spolupracují zúčastněné státy na přesídlení části obyvatelstva z jednoho do druhého, a vyhnáním, kdy jeden stát čí více států samostatně o své vůli neoprávněně vyhání část svého obyvatelstva do jiného státu bez dohody s ním. Vůči sudetům však jakákoliv racionální argumentace se po celá desetiletí míjí účinkem.

K dalším fundamentálním článkům sudetoněmecké víry je vyhnání „na základě kolektivní viny.“ Jde o další ničím nepodložené tvrzení, které je v rozporu s fakty. Lorenz Knorr jasné píše, a my to víme i z mnohých dalších spolehlivých údajů, že němečtí antifašisté odcházeli z Československa dobrovolně. Samozřejmě za zcela jiných podmínek než znacizovaní Němci.

Nešli do prázdna. Byli vyzváni, aby v Německu pomohli při  vybudování nového německého, tehdy především správního aparátu. Odjížděli nejen do sovětské zóny, ale také i do americké.

Z republiky jich odešlo, včetně jejich rodinných příslušníků, asi až 90.000.

Po odsunu zbylo v ČSR téměř 250.000 Němců. Když k tomu připočteme dobrovolně vysídlené německé antifašisty, dostaneme číslo 340.000. A to je mnohem více než 10% z celkového počtu odsunutých Němců. Nezapomínejme, že z nich (tzv. sudetských Němců – pozn. red. NR) padlo v boji za vládu panského národa téměř 200.000. Tisíce z nich byly v zajetí, v tom sovětském ještě pět až deset let po válce. Zapátrejme trochu v paměti. Jistě si vzpomeneme, že znacizovaná Sudetoněmecká strana dostala ve volbách koncem 30. let téměř 90% všech německých hlasů.

L. Knorr píše o tom, že asi 80% Němců v republice se nějakým způsobem podílelo na zločinech vůči nám. A dejme si tyto údaje dohromady a pak můžeme říci, že Němci z ČSR nebyli vysídleni na základě kolektivní viny, poněvadž hodně z nich, více než 10% fakticky v republice zůstalo. Další z nich ani zůstat nemohli. Měli zkrvavené ruce českou krví.

Naše vláda byla vůči německým zločincům velkomyslná. Když Němec, který byl ve vazbě, se nedopustil trestného činu se sazbou nad deset let, byl z vazby propuštěn rovnou do odsunu a tak odcházel i se svou rodinou. Nevím, že by některý z nich poděkoval za toto dobrodiní naší vlády.

Tento fakt je sudety zamlčovaný. Nehodí se jim do pohádky o zlých Češích a nevinných Němcích. Proto je důležité, abychom my o něm mluvili, aby se ním mohli seznámit i další. A také pro úplnost je třeba dodat, že tisíce Němců z republiky odešly ještě před koncem války. Věděly proč. Viníci se báli zasloužených trestů za zločiny, které spáchali.

Jako zločinci byli postiženi v porevoluční době nejen Němci, ale i čeští kolaboranti. Byli soudy odsuzováni k vysokým trestům. Mnozí z nich, stejně jako někteří Němci, byli popraveni. Ztratili nejen život, ale i majetky, které získali hlavně kolaborací s Němci.

 A tak hlavní dělící čára již tehdy neprobíhala mezi Čechy a Němci, ale mezi fašisty a antifašisty. Toto dělení dnes jako by opět ožívalo. Budou se dějiny opakovat?