Konec neřízené střely

Avatar
Původní autoři
Martin Hekrdla
6.6.2015 Altpress
Ludvík Vaculík

Spisovatel Ludvík Vaculík, který dnes zemřel (88 let), patřil k těm lidem, jimž se právem říká „neřízená střela“. Jasně, když uvědoměle pěl ve sboru onu předvolební nepřístojnost, nazvanou „Kníže má k lidu blíže!“, šlo o bezděčnou sebeparodii. A takových bylo věru víc. Ale už hůř se člověk distancuje od jeho – řadu let starého – návrhu, aby bylo blbcům odebráno volební právo. Kdyby to šlo a nemělo „vedlejší účinky“ zásadní povahy, byl bych snad i pro. Kolik blbých vlád jsme si mohli ušetřit?…
Nikdy nebylo jisto, co Vaculík učiní, napíše nebo – nedejbože – najednou řekne! Věděli dobře aranžéři davů, proč mu nedovolili mluvit na Letenské pláni v listopadu 1989. Novým přehazovačům historických výhybek, výpravčím „návratu do Evropy“ a inspicientům osob a obsazení na pódiích rodící se nové éry dal ostatně ex post za pravdu sám Vaculík. Vždyť napsal zuřivý fejeton o tom, co ho při nedobrovolném odchodu z Letné napadlo: únor 1948! A ne s bůhvíjakým zadostiučiněním, ale jako aktuální srovnání, jako memento. Neměl to příliš promyšlené, ale ve svém pokoření správně jádro věci VYCÍTIL. Nic víc, nic méně!

Ano, zračily se v tom konfliktu velmi staré spory a zášti, například samizdatové polemiky „pana Ludvíka“ s „panem Václavem“… Kdo dneska ví, že Edice Expedice Václava Havla byla vlastně jakýmsi vzdoropodnikem vůči známější samizdatové Petlici, jejíž duší, manažerem i dělníkem v jedné osobě byl Ludvík Vaculík? Táhl ji jako kříž na Golgotu.

Vaculík mnoho věcí neměl promyšlených (jako je nemáme promyšlené my všichni), ale řadu z nich přesně vycítil a slovně vyhmátl: v projevu na IV. sjezdu Svazu spisovatelů, v „pamfletu“ 2000 slov, v normalizačním deníku Český snář, jenž obnažuje i povahu disentu, nejen režimu… Nevím, jak ostatní, ale já tu knihu čtu stále znovu a znovu. A pořád v ní nacházím něco nového.

Václav Bělohradský a Ludvík Vaculík na pohřbu Karla Kosíka (únor 2003)

Máme ještě nějaké takové neřízené střely? Myslím ty, po nichž něco trvalého – nebo aspoň relativně nadčasového – zůstane…