Zdeněk Hrabica
23. 6. 2015
Naslouchal jsem před lety vyprávění armádního generála Karla Klapálka, hrdiny od Zborova, Bachmače, od Tobrúku i od Dukly. Vzal jsem si k srdci jeho radu o nestárnutí: Nikdy nikomu nic nezávidět! A když si občas pochutnávám na ovesných vločkách a na škvarkách, dbám jeho moudrosti: Co je dobré pro koně – je dobré i pro Klapálka.
Spolupodílel jsem se i na vlastních knihách o generálově životě – Muž, který velel mužům (1988 – to se vůbec nenosil) a Zapomenutý generál Karel Klapálek (2006 –to se už zase znovu nenosil).
Byl to velký člověk, vlastenec a československý voják, důstojník. Podnes mu nikdo nesahá ani po kotníky. A kladu si na hranicích vzdáleného času otázku: Proč jsem to všechno vlastně dělal? Cožpak mi nestačilo počkat a s odstupem let a otevřít knihu Jindřišky Smetanové Domovní důvěrnosti (1990) a začíst se do kapitoly P.T. Armádnímu generálu Klapálkovi, v dobré paměti jedné obce, 517 62 Orlické hory.
Spisovatelka popisuje okamžiky svého setkání s generálem na pile, kde si vybíral dříví na opravu štítu.
Dali se do řeči.
Generál si vzpomněl na polského velitele Leszka Iredyńského. Spolu bojovali proti „lišce pouště“ u Tobrúku, proti maršálu Rommelovi, proti Hitlerovi. Před bitvou na oslavu polského státního svátku a před začínajícím bojem nabídl udatný polský velitel spolubojovníkům – Polákům, Čechům, Slovákům, Židům, Angličanům kalíšky s wódkou wyborovou. Pak pronesl slavnostní projev a ukončil ho provoláním: „Wstrzemiennego“ („Na zdraví a do třmenů“) .
To je takové úsloví, se kterým za dávných časů polští rytíři, ještě než vsedli před bitvou na koně a do třmenů, vypili poslední skleničku.
Jindřiška Smetanová odbočila a připomněla generálovi sama jiného muže, všeuměla, orlického pana Zajíčka, kterého oba znali, s nímž se Karel Klapálek radil o opravě štítu na své chalupě a o jeho práci, dřív než si nakoupil na pile dříví.
Dozvěděla se, že mu Zajíček poradil, aby měl v cajku hlavně nářadí a hřebíky. A také to, že ho všeuměl naučil tahat zarezlé hřebíky z trámů. Na stvrzenou dohodu nalil čilému generálovi stejně jako Leszek Irediński kalíšek, místo wódky, na dva prsty hořčáku.
Jasné odpovědi jestli Zajíček – Irediński také zvolal „Wstrzemiennego!“ („Na zdraví a do třmenů“) se však Jindřiška Smetanová od Karla Klapálka nedočkala. S ohledem na generálův věk, bývalé zásluhy, plná prsa vyznamenání za boje ve válce i na prožitý kriminál v padesátých letech se ho Jindřiška Smetanová optala, jestli je mu to zapotřebí-učit se tahat hřebíky a opravovat štít. Generál noblesně odpověděl: „Proč ne? Přinejmenším mám pocit, že dělám něco užitečného a taky jsem dospěl k názoru, že i ta nejvznešenější hodnota může začít úctou k hřebíku. Skoro bych řekl, že by se to mělo probírat na školách.“
I já bych se rád dneska lví silou rval za čest své vlasti a za její nedotknutelnost s takovým Polákem, jakým byl Leszek Iredyński (mám Poláky rád) a s Čechem, jakým byl pan Zajíček (mám k „fachmanům“ neskutečnou úctu), co uměl vytahovat z trámů rezavé hřebíky. Jenže našel bych takového Poláka a Čecha ještě do nových bitev,které jsou teprve před námi? Nevymřeli tací mužové?
