 |
| Yonatan Shapira |
Ryan Rodrick Beiler
12.6.2015
Yonatan Shapira se narodil na izraelské vojenské základně rok předtím, než jeho otec létal s bojovými letouny během Jomkipurské války v roce 1973. O třicet let později, z nichž dvanáct strávil jako pilot vojenského letectva, se Shapira postavil proti armádě. V roce 2003 napsal dopis, v němž se zavázal, že nebude létat nad okupovaným Západním břehem a Gazou.
Shapira patří k těm několika málo Izraelcům, kteří vyjádřili podporu palestinské výzvě k „bojkotu, stažení investic a sankcím“ (BDS) proti Izraeli. Byl také napaden izraelskou armádou za pokus připlout ke Gaze s flotilou a prorazit její blokádu.
Nedávno hovořil s Ryanem Rodrickem Beilerem, který píše pro magazín Elektronická intifáda.
Ryan Rodrick Beiler: Jaké to bylo vyrůstat ve vojenské rodině?
Yonatan Shapira: Byl jsem silně veden k míru, rovnosti, svobodě a mnoha socialistickým hodnotám jako je péče o druhé či péče o chudé, ale součástí toho všeho byl značný nezájem o Palestinu. Ve stejné době, kdy jsem se ve škole učil o těchto krásných hodnotách, byla izraelská armáda okupační silou, která se podílela na záborech území, osidlování, masakrech a deportacích palestinských aktivistů.
O těchto věcech jsem ale nevěděl. Skutečně jsem se domníval, že bych měl bránit svoji zemi. Chtěl jsem být jako můj otec. Chtěl jsem být pilotem vojenského letectva a můj sen se stal skutečností, když jsem byl přijat. Stal jsem se pilotem vrtulníku, létal jsem na záchranné mise a přepravoval přepadové oddíly.
Beiler: Kdy jste začal pochybovat o tom, co armáda dělá?
Shapira: Uvědomil jsem si, že něco smrdí, když izraelská vláda zahájila v letech 2001-2003 to, co nazývala „politikou cílených vražd“. Palestinskému odporu se nepodařilo dosáhnout osvobození a do popředí se dostaly mnohem radikálnější přístupy, jako byly sebevražedné atentáty a další formy ozbrojeného boje. Vláda měla v úmyslu zavraždit každého, kdo měl co do činění s ozbrojeným odporem.
Piloti byli vysláni s raketami, aby vypálili na vůz dotyčné osoby. Zpočátku se útočilo na auta, která se pohybovala mimo město. Později bylo umožněno pálit na podezřelé, kteří byli blíže městu. A nakonec bylo umožněno vraždit, i když dotyčný stál uprostřed tržiště či byl v noci v domě společně s celou svou rodinou.
V červenci 2002 byl Salah Shehadeh, vůdce ozbrojeného křídla Hamásu v Gaze, bombardován uprostřed noci stíhačkou F-16, která svrhla tunovou bombu na jeho dům, kde spal se svou ženou a dětmi. Bomba zabila 15 lidí, přičemž většina z nich byly děti, a zranila 150 lidí. Pokud jsem potřeboval odpověď na mé otázky a pochybnosti, tahle byla jasná: jednalo se o teroristický útok. A já jsem součástí teroristické organizace.
Velitel vojenského letectva řekl, že byla odvedena skvělá práce a že dotyční piloti mohou v noci klidně spát. To bylo další věcí, která mi pomohla. Když někdo říká, že můžete v noci klidně spát, možná je čas se probudit a začít přemýšlet. Pro mne a několik dalších přátel to byl okamžik, kdy jsme se rozhodli něco udělat.
 |
| Dnešní Gaza |
Beiler: Když jste vy a 26 dalších uveřejnili „Dopis pilotů“, který odsuzoval izraelské útoky proti civilistům, jak vás vystoupení na veřejnost změnilo?
Shapira: Bylo to jako bychom se znovu narodili. Uzavřeli jsme jednu kapitolu našich životů a stali jsme se – z našeho hlediska – mírovými aktivisty, lidsko-právními aktivisty, bojovníky za svobodu. Ale v očích mnoha lidí v naší společnosti jsme se stali zrádci.
Nebyli jsme prvními izraelskými vojáky, kteří jednali podle svého přesvědčení. V roce 1982 se mnoho vojáků odmítlo účastnit války v Libanonu a byli za to posláni do vězení. Další skupina v roce 2002 byla ochotna jít do vězení, aby nemusela sloužit na Západním břehu a v Gaze.
V nedávné době prohlásilo 43 vojáků z elitní zpravodajské jednotky 8200, že nejsou ochotni podílet se na zločinných akcích. Máme zde studenty nejvyšších ročníků středních škol, kteří se rozhodli, že nemohou vstoupit do izraelské armády, protože se angažuje v terorismu proti civilistům. Nyní je u nás několik lidí ve vězení, kde obvykle stráví něco mezi pěti měsíci až rokem.
Vyžaduje to notnou dávku odvahy učinit něco takového, když je vám osmnáct let. Já tu odvahu neměl. Neměl jsem tyto informace. Neměl jsem o tom představu. Až po dvanácti letech u vojenského letectva jsem si uvědomil, že nebojuji na té správné straně.
Beiler: Když jste nebojoval na té správně straně, jak říkáte, jak jste to změnil?
Shapira: Nestačí jen nebýt součástí něčeho, o čem si myslíte, že je špatné. Nyní musíte udělat další krok a stát se součástí řešení.
Uvažovali jsme o tom, že tím dalším krokem by mohlo být setkání s bývalými palestinskými bojovníky a nalezení společné platformy. V letech 2005-2006 jsme založili organizaci s názvem „Bojovníci za mír“. Byl to jeden z nejvýznamnějších experimentů, do kterého jsem se v životě pustil. Vkročit do místnosti s lidmi, kterých jste se předtím bál na smrt. Oni měli zabít vás a vy jste měl zabít je. Najednou sedíte v místnosti, vyprávíte svůj příběh a hovoříte o své rodině a přátelích. Když tuto místnost opustíte, je z vás jiný člověk. Ono dělení na „my“ a „oni“, kterého jste se držel předtím, již nadále neexistuje. Uvědomili jsme si, že nás toho mnohem víc spojuje, než odlišuje.
Byla to velmi důležitá věc pro nás, pro Palestince, pro Izraelce. Avšak později jsem si uvědomil, že tato platforma byla problematická, protože se nejedná o konflikt sobě rovných stran. Nejedná se o to, že by proti sobě bojovaly dvě země. Je to koloniální boj: kolonizátoři a kolonizovaní. Když chcete vytvořit něco, co je založeno na rovnováze sil, která neexistuje, nastává konceptuální problém.
Beiler: Jaká je vaše role jako izraelského aktivisty, když si obě strany nejsou rovné?
Shapira: Stát se odmítačem, odpůrcem z mravních důvodů, je velký krok. Nyní jde o to si uvědomit, že to není o vás. Není to o mně. Můj život s drobnými problémy tu či onde je ve všech ohledech nádherný, když to porovnám s lidmi, kteří jsou masakrováni v Gaze. Dalším krokem podle mne – nikoli podle všech lidí v podobných organizacích, neboť mnoho z nich nechtělo tento krok učinit – je uvědomit si, že se potřebujeme skutečně zapojit do boje za osvobození.
Beiler: Může být dialog vzhledem k problémům, které zmiňujete, ještě osvobozující silou?
Shapira: Snažím se tohoto nástroje nevzdávat, protože cítím, že je produkčním mechanismem, jak získávat další a další aktivisty. A my více aktivistů potřebujeme. Takže i v rámci tohoto problematického rámce se pokouším pokračovat v dialogu, ovšem je zde jedno velké ale: musíme se ujistit, že daný kontext přenese do místnosti nerovnováhu sil a realitu, která panuje venku. Skutečně si myslím, že v tomto bodě může být dialog legitimním nástrojem v izraelsko-palestinském kontextu jen tehdy, existuje-li radikální subversivní agenda, na které se shodnou všichni aktéři.
Pokud si budou děti spolu hrát, zpívat a povídat si, a izraelské děti pak vstoupí do armády, zatímco palestinské děti si půjdou sednout do vězení za účast na demonstracích apod., tak jste neudělal nic. Jen jste napomohl, aby se Izraelci cítili o trochu lépe, a stejně tak evropští či američtí dárci.
Nyní se dotýkáme problematiky normalizace [tj. zakonzervování současného stavu, pozn. překl.]. Snažíme se manévrovat společně s našimi palestinskými partnery (z hranic daných v roce 1948) tak, abychom izraelskému hlavnímu proudu neposkytli důvod mít dobrý pocit z okupace. Je to delikátní proces, ale naše agenda je jasná. Nemusíme říkat, co si myslíme. To se děje v té místnosti, protože se tam snažíme mluvit hodně nahlas, abychom se ujistili, že nejzásadnější problémy nespravedlnosti, jako je pokračující Nakba, jsou přítomné. A to má ohromný efekt.
Beiler: Zmínil jste normalizaci, ale někteří říkají, že jakákoli spolupráce s Izraelci – dokonce i s aktivisty – je formou normalizace.
Shapiro: Někteří Palestinci nechtějí mít žádné kontakty s Izraelci, protože všechno tohle je normalizace, takže nemůžete bojovat společně. Prima, já s tím mohu žít. A jsem schopen vnímat, odkud to pochází. Dokážu vnímat tu bolest. Jsem schopen vnímat ten hněv.
Má to ještě určitý filosofický základ, který respektuji. Můžete si přečíst Steva Bika a Frantze Fanona, že běloši nikdy nepochopí, čím si procházejí černoši a že jakákoli účast bělochů v jejich boji bude z části o tom, aby se zbavili pocitů vlastní viny, a že více uškodí, než pomůže.
To jsou odůvodněné obavy. Všechno má svá „pro“ a „proti“. A já vidím ta „pro“ společného boje. Věřím, že je to boj proti nespravedlnosti a že ji musíme napravit kvůli všem lidem, kterých se dotýká.
Beiler: Jaký je váš vztah k hnutí BDS?
Shapiro: Jsem členem hnutí „Bojkot zevnitř“ (Boycott from Within), což jsou lidé z izraelské společnosti, kteří BDS podporují, tak jako bílí aktivisté z Jižní Afriky podporovali bojkot zaměřený proti apartheidu. Není to velká skupina, ale je to zárodek budoucí koexistence. Dnes slovo koexistence považujeme za poněkud nepatřičné. Hovořme o ko-resistenci. Bojujme společně. Postavme se politice apartheidu. Postavme se společně politice rasismu – a poté můžeme koexistovat.
Podíval jsem se na hlavní zásady hnutí BDS a byl jsem jimi potěšen. Mají tři hlavní cíle: konec apartheidu pro Palestince v hranicích z roku 1948; ukončení kontroly nad Gazou a Západním břehem a podpora práva na návrat miliónů palestinských uprchlíků z celého světa. Všichni na levici se shodují, že okupace je špatná a měla by skončit. Nemusíte být příliš radikální Izraelec, abyste to podpořil. Obecná shoda také panuje v tom, že palestinští občané v Izraeli nemají rovná práva. Nicméně podpora práva na návrat souvisí se samotným konceptem židovského státu. Dokonce i pro velmi pokrokové levicové Izraelce je to něco obtížného. Je to skoro jako podstoupit emocionální bitvu se zbytky sionismu v sobě, abyste si uvědomil, že nemůžete sdílet mír a svobodu s někým, kdo je údajně hodnotnější než někdo jiný. Z tohoto důvodu se již nespoléháme na lidi uvnitř Izraele.
 |
| Propalestinští aktivisté demonstrují ‘smrt v Gaze’ před norským parlamentem (únor 2015) |
Beiler: Aktivistou jste dnes téměř tolik let, kolik jste jich strávil v armádě. Co vás drží? Jsou zde nějaké známky naděje?
Shapira: Přestože podnikám věci, jako byla například má účast ve flotile do Gazy, za což jsem zaplatil několika dny vězení, je překvapivé, že kolikrát potkám cestou na ulici někoho, koho jsem léta neviděl, a dotyčný ke mně přistoupí, obejme mne a řekne: děkuji. Vyjadřujeme názory, které si lidé myslí, přestože nejsou naplno odhodlaní. Takže nejde pouze o malou skupinu bláznů. Když dnes přijdete do kampusů v USA, tamní atmosféra je naprosto jiná, než bývala před deseti lety. Od roku 2004 jsem podnikl několik cest po USA, pokaždé jsem se setkal s jiným postojem, měnilo se to k lepšímu. Mnozí z aktivistů v palestinských výborech jsou židovští studenti. Jejich rodiče podporovali AIPAC a pravicovou židovskou lobby, nicméně druhá generace stojí za Palestinci, spolupracují bok po boku.
Když jsem pořádal v roce 2005 přednáškové turné, měla organizace Jewish Voice for Peace sedm poboček, dnes jich mají čtyřicet. Oni představují budoucnost a novou generaci Židů v USA. Hnutí BDS nečeká na politiky. Milióny lidí v Evropě, v USA a ve zbytku světa nás podporují. Je možné, že ve srovnání s izraelskými Židy stále reprezentuji menšinu, ale celkově ve světě podpora roste. A není to zaměřeno proti Židům, ani proti Izraelcům. Je to za budoucí spolužití na tomto kousku země. A pokud jde o otázku, zda jeden stát či dva státy, tak zde již existuje jeden stát. Jedinou otázkou je, zda zůstane apartheidním státem, nebo zda bude místem pro všechny.
