Tereza Spencerová
24.6.2015 Literární noviny
Uplynulý týden na Ukrajině přinesl několik nesouvisejících událostí, které nabízejí širší pohled na tamní realitu.
K těm nejzajímavějším se zcela jistě řadí odvolání Viktora Janukovyče z funkce ukrajinského prezidenta. Ze země v obavách o svůj život uprchl už během Mejdanu, v noci na 22. února loňského roku, prezidentem se posléze loni 7. června oficiálně stal Petro Porošenko, ale parlament odhlasoval zákon o tom, že Janukovyč už není prezidentem, až letos 8. února. Poté se ukázalo, že předseda parlamentu Vladimir Hrojsman „zapomněl“ příslušný text podepsat, a tak zákon — po interpelacích poslanců — v platnost vstoupil až minulý týden, 18. června. Zvláštní je, že stávající prezident Porošenko zákon obratem poslal k přezkoumání ústavnímu soudu. „Žádám soud, aby potvrdil zákon o „odebrání prezidentského titulu Viktoru Janukovyčovi“ za neústavní,“ praví se na prezidentském webu. Porošenko tím prý ale nechce zákon zpochybnit, naopak chce, aby ÚS potvrdil jeho soulad s ústavou, neboť pokud se tak stane, bude už zákon jednou provždy nenapadnutelný.
Celou „akcí“ přitom Kyjev jen nahrál na smeč Rusku. Podle šéfa zahraničního výboru ruského parlamentu Puškova přenos kauzy k ústavnímu soudu dokazuje, že se na Ukrajině uskutečnil státní převrat, jak opakuje Rusko (a Západ popírá). Bude nyní v mnohém záviset na ukrajinském ústavním soudu, zda situaci „zachrání“, nebo jen dál prohloubí chaos v zemi. Představa, že by se Janukovyč z ruského exilu začal dožadovat ušlého zisku za posledního půldruhého roku, je stejně nepříjemná, jako případné stvrzení faktu, že Ukrajina má po celou tu dobu dva „legitimní“ prezidenty. Na ústavním soudu bude záviset logicky i legitimita Arsenije Jaceňuka coby šéfa postmajdanovské vlády, jehož nejprve určila Victoria Nulandová a kyjevský nevolený parlament ho následně schválil.
Nelze ovšem předpokládat, že si Petro Porošenko není verdiktem „svého“ ústavního soudu jistý, byť čtyři body ukrajinské ústavy stanoví podmínky konce výkonu funkce vcelku jasně: rezignace, neschopnost vykonávat funkci ze zdravotních důvodů, impeachment nebo smrt. Na faktu, že Janukovyč byl i podle nového parlamentu prezidentem až do minulého týdne, to nejspíš ale nic nemění.
Mnohem snazší práci měl Porošenko s čistkou ve vedení tajné služby SBU. Na jeho návrh byl šéf SBU Valentin Nalyvajčenko v parlamentu – po příslušných mocenských a personálních handlech — hladce odvolán (i se svými náměstky), a to především kvůli obviněním, že je chráněncem oligarchy Dmytra Firtaše, který od rakouského soudu svými svědectvími o zákulisí nejvyšší ukrajinské politiky vyvolává v Kyjevě paniku (a je mu nejspíš i za to ve velkém konfiskován majetek). Nicméně různé zdroje za Nalyvajčenkovým odvoláním vidí jeho střet s bývalým zástupcem generálního prokurátora Anatolijem Danylenkem, jehož šéf SBU veřejně obvinil ze zakrývání korupce v (jím spoluvlastněné) ropné firmě BRSM Nafta, která v posledních týdnech „proslula“ mohutným požárem na svých zásobnících ropy u Kyjeva. „Nalyvajčenko pohrozil, že vyšle do Danylenkovy kanceláře příslušníky speciálního oddílu Alfa, což někteří vzali jako hrozbu,“ píše třeba Kyiv Post. Další spekulují o tom, že má Nalyvajčenko přímé kontakty do Washingtonu, který na Ukrajině rozhoduje o mnohém, a mohl je využít ke kompromitaci prezidenta. Valentin Nalyvajčenko v každém případě není žádný zarytý bojovník proti korupci (příklady ZDE nebo ZDE), ale pro jistotu ho v čele SBU „dočasně“ nahradil Vasyl Hrycak, někdejší koordinátor „antiteroristické operace“ v Donbasu a především šéf Porošenkovy ochranky z podnikatelských časů.
Firtaš, s nímž v roli „poradců“ začali spolupracovat hned dva bývalí polští premiéři, má za to, že by se měl „byznys“ pustit se současnou kyjevskou vládou do boje. Mimochodem, Firtaš a tlak, který je na něj vyvíjen, jsou ovšem spíše výjimkou. Například německý deník Handelsblatt připomíná čerstvý případ oligarchy a někdejšího Janukovyčova poslance Serhije Kljujeva. Na počátku června byl kvůli podezření z nezákonné privatizace a daňových úniků zbaven poslanecké imunity, ale k výslechu byl předvolán až po několika dnech. Když se 9. června v budově prokuratury nezjevil, úřady po něm nevyhlásily pátrání a umožnily mu tak volný odjezd ze země. Kljujev prý spolu s bratrem vlastní několik bank v Rakousku a má rakouské občanství. Podle některých názorů se Kljujev s vládou prostě dohodl, protože „má dost peněz, aby se vykoupil z čehokoli. Právě to nejspíš také udělal a je úplně jedno, kdo v Kyjevě zrovna vládne,“ cituje Handelsblatt poslance Jurije Děrevjanka. Šéfka kyjevského Centra pro boj s korupcí Darja Kaleňuková mezitím tvrdí, že se Petro Porošenko „spletl“, když v rozhovoru pro Wasll Street Journal prohlásil, že k zodpovědnosti už bylo pohnáno 2700 lidí z Janukovyčova okolí. O žádném takovém případu totiž neslyšela, a když, tak se jednalo o „drobné úředníky a lehké kauzy“, shrnuje německý deník.
Pro změnu mnohem tvrdším oříškem než oligarchická škatulata „tam nahoře“ jeví se být snaha Kyjeva dostat pod kontrolu radikální žoldnéřské prapory. Poté, co Kongres USA zakázal Pentagonu vyzbrojovat a cvičit – „novým Kyjevem“ medailemi za hrdinství ověnčený — prapor Azov kvůli jeho neonacismu (a ministerstvo zahraničí USA potvrdilo, že s ním ze stejných důvodů „beztak nikdy nepočítalo“), osmělil se i Kyjev sám. Sice si neonacisty z Azovu promění ve svou „brigádu zvláštního určení“, ale vedle toho se generální prokuratura zaměřila například na někdejší prapor Šachťorsk, který si nyní říká Tornádo; viní ho z četných vražd a loupeží. Zatímco většina příslušníků dalších praporů se věnuje „jen“ zlodějně nebo pašování přes hranici do Donbasu, ozbrojenci Tornáda, jak barvitě popsal v televizi hlavní vojenský prokurátor Anatolij Matios, například v jednom případě přivázali jakéhosi muže ve sklepě školy v tělocvičnému nářadí, „nepřirozeným způsobem ho znásilnili a poté ho zabili. Těžce se mi o tom mluví,“ dodal s tím, že je třeba prověřit duševní zdraví a bojeschopnost příslušníků žoldnéřských oddílů obecně. Když se pak jednotky ministerstva vnitra chystaly proti Tornádu zakročit, střetly se s ozbrojeným odporem, přičemž oficiálně rozpuštění „dobrovolníci“ sestřelili i vládní bezpilotník.
Mezitím se ale situace kolem Tornáda, jemuž velí známý recidivista Onyščenko (pětkrát odsouzený za násilné trestné činy včetně pokusu o znásilnění či ozbrojené loupeže), mění v napjatou remízu, nicméně další prapory na Donbasu brání průjezdům (neruské) humanitární pomoci, následovala vražda matky a dcery, které ukrajinští vojáci podezřívali ze spolupráce s rebely, a po ní i vražda mladého páru ve Ščastí, protože ukrajinský voják chtěl jejich auto… Z podobně radikálních kruhů vzešli i dva pachatelé dubnové vraždy známého novináře Olese Buzyny, přičemž jeden z nich sloužil v jednotkách ministerstva vnitra. Neznámý „dobrodinec“ za jednoho z vrahů už složil kauci přesahující pět milionů hřiven. Zatím poslední akcí radikálů jsou pumové útoky na dvě kyjevské pobočky ruské Sberbanky, v terminologii útočníků „pokračování pouliční povstalecké války“.
Do toho všeho vůdce neonacistického Pravého sektoru Dmytro Jaroš oznámil, že svolává své muže na 3. července do Kyjeva, aby svrhli Porošenkovu vládu, pokud mezitím neobnoví skutečnou válku proti Donbasu, tedy pokud nevypoví minské dohody. Podle ukrajinských politologů přitom Jaroš vyhlásil válku vládě a jejímu proklamovanému proevropskému směřování už ve chvíli, kdy jeho bojovníci nedávno brutálně napadli gay pride v Kyjevě.
Mezitím na zhruba třetinu (37 procent) meziročně klesl počet Ukrajinců, kteří by v případném referendu hlasovali pro vstup do NATO, zatímco proti členství v alianci je jich o něco méně (35 procent). Nadpoloviční většina (56 procent) zároveň odmítá i vstup do ruské Celní unie. Přitom si ale většina občanů uvědomuje, že vysoká politika rovná se velký byznys, z něhož by měli něco mít i ti „dole“ – tím spíš v době, kdy vláda v rámci „reforem“ požadovaných MMF utahuje lidem opasky — a tak je 15 procent Ukrajinců ochotných prodat ve volbách svůj hlas za méně než 200 hřiven (necelých 10 dolarů), 22 procent by si za hlas řeklo mezi 200 až 300 hřivnami a dalších 13 procent si svého hlasu cení až na 500 hřiven. Premiér Jaceňuk do toho ujišťuje občany, že MMF od Ukrajiny nic nechce, jen její „finanční ozdravení“.
Pokračuje nátlak Kyjeva na média. Redakce listu Vesti se jeho terčem stala už potřetí, nejnověji se do akce zapojil berní úřad, jehož pracovníci nakonec po dvanáctihodinové razii odešli i s osobními penězi redaktorů. Politický nátlak hlásí také televizní kanál Inter a další televize či pořady. Televize 112 mezitím musí šéfovi národní rady pro televizní vysílání vysvětlovat, proč je její studio vyvedeno v červeno-modro-bílých barvách, což jsou prý barvy vlajky „agresorského státu“, tedy Ruska. Televize namítá, že stejnou trikoloru mají také prapory Francie, Nizozemsko, Lucembursko, Slovensko, Slovinsko, Srbsko, Chorvatsko a v neposlední řadě rovněž Spojené státy. K tomu „112“ upozorňuje, že ve studiu 5. kanálu, který patří Porošenkovi, převládá červená, což je přece barva vlajky komunistického Sovětského svazu. A v době, kdy je na Ukrajině komunismus zakázán, to tedy…
Čerstvý gubernátor Oděské oblasti, gruzínský exprezident Michail Saakašvili, tvrdí, že se Ukrajina na ekonomickou úroveň z časů před Janukovyčovým svržením vrátí nejdříve za dvacet let a nepřestává přemýšlet o realitě, v níž je na tom Ukrajina podle HDP hůř než nejchudší státy Evropy, tedy Moldova, Albánie či Kosovo: „Odporuje to zákonům přírody,“ tvrdí. Saakašvili se v Oděse opírá o speciální oddíl Alfa, který mu byl na pomoc vyslán z Kyjeva, a zahájil čistky v oděské policii, do jejíhož čela dosadil bývalého náměstka gruzínského ministra vnitra. Strach z dalšího propouštění ochromil činnost bezpečnostních orgánů. Přesto nové kádry už stihly zadržet půl tuny heroinu.
Bezmála 70 procentům Ukrajinců se nelíbí, že cizinci už stojí také v čele ukrajinských měst.
A stručně:
— Podnikatelé z Krymu lákají Ukrajince z „pevniny“ na sezónní práce a nabízejí až sedmkrát větší mzdy než ve „vlasti“.
— Topení v Kyjevě od podzimu znovu zdraží, nově o 70 procent.
— Ukrajina vévodí mezi peněžními převody od gastarbeiterů z EU; jen za loňský rok domů poslali 7,5 miliardy dolarů.
