Všechno je otevřené

Pro Angelu Merkelovou byl čas kolem summitu G7 v bavorském zámku Elmau (8.-9. června) poněkud smolný. Ne že by byla německá kancléřka i šéfové států a vlád Francie, USA, Kanady, Itálie, Velké Británie a Japonska v tom divukrásném alpském údolí něčím fyzicky ohroženi. 

Barack Obama a Angela Merkelová 7. června při zahájení summitu G7

Zámek byl proměněn v nedobytnou pevnost, chráněn ocelovým – tři metry vysokým – plotem s kamerami a jinou sofistikovanou elektronikou. K ochraně mocných bylo připraveno kdykoli nastoupit do boje 17.000 policistů. Přece každý musí uznat, že případný atentát na tak nenahraditelné představitele pozemšťanů, byl by tragédií, z níž by se lidstvo patrně již nikdy nevzpamatovalo…

Demonstrace v Mnichově ve středu 3. června

Ale summitu přesto chyběl pocit, že všechno je, jak má být, a že jeho zjevná i skrytá agenda kvete, aby se vposled nalila šťavnatými plody. Od 3. června „úspěšně mobilizovala v Mnichově nechvalně známá alterglobalistická „ulice“. Bavorskou metropoli zaplavilo v onu středu 30.000 rozhořčených lidí a konal se tam až do neděle úspěšný vzdorosummit „za solidární, mírový a ekologický svět“. Jen tento holý fakt usvědčil G7 z orwellovského převrácení pojmů. Vždyť „uhlíkatá Angela“ v Elmau (Německo nedodržuje závazky v oblasti emise uhlíkových plynů) postavila jako hlavní téma boj za ekologicky únosné ovzduší, světové zdraví a ovšem také – její dlouhodobá agenda – snesitelné globální podmínky práce námezdníků, kteří jsou ve „vynořujících se ekonomikách“ dřeni bez nože. Zároveň ale hostitelka G7 drží nesmiřitelný směr na jednáních s Řeckem, zatímco Tsiprasova vláda se snaží zmírnit „humanitární katastrofu“. A Merkelová osobně se fakticky chystá zhoršit pracovní, zdravotní a ekologické standardy samotným Evropanům – vlastní plnou podporou transatlantické obchodní smlouvě (TTIP). Ráda by Baracku Obamovi věnovala evropské „ano“ k TTIP do konce jeho volebního období (2016), jakkoli stále víc Evropanů, organizací, europoslanců i davů v ulicích říká „ne“.

A jde v této souvislosti rovněž i o ten zatracený mír. Je vůbec zajímavé, jak se protlačování TTIP prolíná se zatlačováním Ruska. Opozice v Evropském parlamentu, která vybojovala tento týden první vítěznou bitvu proti „Euroatlantidě“ a donutila předsedu EP Martina Schulze odložit hlasování o smlouvě, otvřeně hovoří o TTIP jako o „ekonomickém NATO“. A jestliže Barack Obama neustále žádá – a znovu teď v Bavorsku opakoval -, že Řecku je třeba uvolnit oprátku „austerity“, není za tím především sociální cítění. Americká administrativa se obává – kromě otřesu finančních trhů v případě „Grexitu“ – oslabení jižního křídla NATO při militárním obkličování Ruska, na jehož adresu zazněla v Elmau velmi ostrá slova. Atény jsou prostě strategická kóta pro Washington, Moskvu i Peking (přístav Pireus je důležitou bránou Pekingem oprašované „Hedvábné stezky“). A maršálové Bílého domu nemají rádi evropsko-řecké přestřelky. Když předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker nepřímo obvinil Alexise Tsiprase ze lži o reálném stavu jednání mezi věřiteli a řeckou vládou, byli dozajista velmi znechuceni.

Žádný oslavný ohňostroj nemohla tedy nad Elmau paní hostitelka odpálit. Zvláště když zásilky zbraní na Ukrajinu odmítá 77 procent Němců, TTIP se stává fackovacím panákem uvědomělého občanstva a na Angelu Merkelovou dopadá kritika, že nezodpovědně ničí starou dobrou Ostpolitik. Poměry jsou nejisté a všechno je otevřené. Ale nechtěli jsme snad před pětadvaceti lety to, čemu se říká „otevřená společnost“ a co stále ještě zní přitažlivě? 

 
Angela Merkelová s Barackem Obamou 8. června před zámkem Elmau po jednáních summitu G7