Joseph Grim Feinberg
17. 7. 2015 A2larm
Přestože se Řekové posledních pět měsíců statečně bránili politice austerity, bez podpory z jiných zemí byla jejich aktivita odsouzena k porážce.
Projekt usilující o dosažení jakžtakž akceptovatelné a rozumné Evropy upřel v posledních pár měsících svůj pohled na Řecko a čekal. Nemluvím tu vůbec o radikální transformaci Evropy v něco spravedlivého a férového a ekologicky zdravého, neboť taková vyhlídka daleko přesahuje současný horizont. Nicméně ony naděje, že by Evropa mohla pomalu opustit svoji současnou dráhu směřující k sebezničení, se upínaly k Řecku. Tyto naděje se nyní podle všeho zhroutily.
Řecký parlament nás dnes nepřekvapil odmítnutím nové „výpomoci“ eurozóny, díky čemuž by levice v parlamentu ještě zůstala naživu jako organizovaná síla bojující proti „úsporným opatřením“, a tak nemůžeme události posledních pár dnů považovat za nic jiného než úplnou porážku. Neříkám to ovšem proto, abych mohl být defétista. Říkám to z toho důvodu, že jen vědomí tohoto faktu nám podle mě otevře cestu vpřed, jedinou cestu, jak spatřit ony bitvy, které jsme ještě neprohráli a které pořád můžeme vyhrát.
Nejenže je nepřijatelné tvrdit, že Řecko si v předložené dohodě vlastně vydobylo nějaké ústupky, jak teď slyšíme z úst Alexise Tsiprase, ale taková tvrzení dokonce odvracejí naši pozornost od jediného zisku, kterého jsme během posledních dvou týdnů dosáhli: že po letech, kdy byla řecká krize v mezinárodních médiích prezentována jako záležitost fiskální morálky a ekonomického odbornictví, vyšlo nakonec najevo, že se jedná o hru, v níž hraje hlavní roli hrubá síla. A zdá se, že Tsipras a jeho vláda tuto partii právě prohráli.
Lídři EU? Tyrani, kteří šikanují slabší
Pokud se domníváme, že bylo dosaženo nějakého druhu „dohody“, pak tím vlastně naznačujeme, že všechny strany došly k nějakému oboustranně uspokojivému závěru, že tu máme co do činění s výsledkem legitimního procesu, v němž každá strana udělala nějaké ústupky. Avšak ve skutečnosti se nadmíru jasně ukázalo, že lídři eurozóny neměli při vyjednáváních s Řeckem nikdy ochotu nějak se dohodnout. Dohodu, která je podepsána pod nátlakem, je vhodnější označit, jak uznala i velká část tisku, za „kapitulaci“. A tento rozdíl je třeba podtrhnout. „Dohoda“ či „smlouva“ zmírňuje napětí. Všechny strany si mohou dovolit vystupovat tak, že jejich zájmy a důstojnost byly respektovány, a jen se po nich požaduje, aby počkaly, až dohoda vyprší, a pak se mohou zase vrátit k jednacímu stolu. Kapitulace je oproti tomu ponižující a dovede rozčílit. Nezklidňuje odpor, jen ho zahání do podzemí a rozprašuje; a akceptována je jen tak dlouho, dokud přetrvávají mocenské vztahy, které si vynutily, aby byla uznána.
Tsipras udělal taktické chyby. Především se dopustil toho neskutečného omylu, že jednal, jako by lídři eurozóny byli rozumní a bylo možné s nimi vyjednávat. Jednal, jako by lídrům eurozóny pořád ještě záleželo na udržení finanční stability eura a politické integrity EU. Zjistil, že euro a unie jim nejsou zdaleka tak drahé jako „úsporná opatření“ a fiskální morálka (čti: tresty), jež vynucují kvůli nim samým. A během toho všeho odhalil, jasněji než kdykoli dříve, naprostý krach neoliberalismu jako ekonomického projektu. Ekonomické zdůvodňování neoliberalismu se rozložilo a veřejně vyšlo najevo, čím tento projekt vždy v jádru byl, tj. systémem plánovaného zbídačování a technokratické nadvlády. A takto se vyjasňovalo, že uvalení „úsporných opatření“ na Řecko není řešením ušitým na míru jeho specifické ekonomické situaci, nýbrž obecným plánem, jenž se má uplatňovat všude, kde ho síly eurozóny dokáží prosadit.
Právě proto nebylo toto pětiměsíční bezvýsledné smlouvání Syrizy marné. Právě proto nebylo odmítnutí „úsporných opatření“ v referendu zbytečné, i když se tím ze strany eurozóny nezískalo nic, ba fakticky ještě méně než nic. Syriza sice dneska může být už úplně k ničemu, ale přesto se jí podařilo přimět svět, aby o Řecku mluvil. To znamená, že přinutila svět, aby hovořil o tom, že absurdní logika „úsporných opatření“ není nic jiného než motor recese; aby mluvil o financích jako antitezi demokracie. Tsiprasovy přímé apely na evropský lid, stejně jako fakt, že Varufakis prý ztratil sympatie svých „partnerů“ tím, že se vysmíval jejich nedostatku ekonomické představivosti, tu nadále zůstávají jako jedny z velkých úspěchů Syrizy. Syriza dokázala lídrům eurozóny říct, co jim bylo říct třeba, a urazila je tím, že lidé nakonec naslouchali jí. Před pěti měsíci to ve světovém tisku vypadalo tak, že lídři eurozóny jsou zodpovědní ekonomičtí dohlížitelé, kteří přišli zachránit nevděčné Řecko. Dnes se tam jeví jako tyrani šikanující slabší, ba dokonce jako něco mnohem horšího.
Syriza nemůže bojovat sama
Lídři eurozóny, spoléhající dlouho na poddajnost svých dlužníků, jen prokázali, že když si chtějí prosadit svou, nemají problém se uchýlit k ekonomickému násilí. Vyhrožováním, že nechají řeckou ekonomiku skučet, dostali rebelantského Tsiprase na kolena. Nicméně utrpení a hněv Řeků se jen zvýší. Usměrňovány už nemohou být prostřednictvím Syrizy – budou vyjadřovány jinými formami.
Je tu ovšem ještě další důvod, proč by lidé jako my – ti, kteří se stále drží naděje na slušnou Evropu – měli uznat, že Syriza odešla naprosto poražena. Můžeme teď jasně vidět, jak je pro Řecko těžké vést svůj boj samotné. Během posledních pěti měsíců jsme doufali, že naděje na změnu přijde z Řecka. Ukázalo se, že Řecko nedokáže tyto naděje naplnit, aniž by nějaká změna nastala i jinde. Lídři eurozóny nám názorně předvedli, že pokud jsou u moci oni, žádná změna kurzu směrem ke slušné Evropě není možná. Před každého obyvatele Evropy postavili zřejmou výzvu – buď je musí z funkcí odstranit, anebo akceptovat obecnou skutečnost ponížení a bídy. Jihovýchodní fronta padla. Avšak odpor by se mohl – a musí – rozšířit mimo stávající bitevní linie. Jakmile se lídři eurozóny vítězně vrátí domů, začněme jim připravovat porážku právě v jejich domovských zemích.
Autor působí ve Filosofickém ústavu AV ČR.
