Erik Best
17. 7. 2015 EB
Když je na světě tolik dalších krizí (Řecko, migranti, čínská burza, propouštění), že málem zapomínáme na válku v Evropě. Když se vůdci EU více starají o záchranu migrantů než o zlepšování životní úrovně svých vlastních občanů.
Když se evropskému marnotratnému synovi často vyhrožuje, ale jen zřídka se přejde od slov k činům. Když deadline neznamená nic než začátek dalšího kola neplodných vyjednávání. Když jistý guvernér centrální banky předpovídá katastrofu v Řecku, ale trvá na tom, že Čechů se to nedotkne. Když politici předstírají, že čtyřprocentní růst HDP bude pokračovat, ale přesto nejsou schopni vyrovnat rozpočet. Když tento růst posiluje hlavně oligarchy a zvyšuje příjmovou nerovnost.
Když vládnoucí strana používá imigrační politiku jako kost, kterou může předhodit svým spojencům, aby si nevšímali domácí politiky kradení ve velkém. Když to mladší koaliční partner toleruje, protože má své vlastní zlodějské plány. Když se velká protikorupční kampaň projeví coby bezmála nejlepší kampaň na podporu korupce, jakou si lze představit.
Když poskytovatelé půjček raději zabavují domy svých dlužníků, než aby od nich pobírali měsíční splátky. Když PwC sdělí mladému českému uchazeči o práci v posledním kole přijímacího řízení, že jeho otevřenost novým názorům a zvídavost představují hrozbu a že by kvůli nim do korporátního světa nezapadl.
Když země, která po celém světě káže o osobních svobodách, uvrhne třicetiletou ženu na dvaadvacet let do vězení, protože měla dobrovolný sex se třemi svými sedmnáctiletými studenty. Když stovky dalších lidí chřadnou ve vězení pro ještě menší zločiny (související s drogrami). Když se tohle všechno děje ve stejnou dobu…
V tu chvíli víme, že se něco musí stát. Zatím jen nevíme co, nevíme jak a nevíme kdy.
