Rajko Doleček
3.7.2015
V tomto měsíci vzpomeneme 20. výročí událostí obecně nazývaných Šrebrenica’. Dodnes nejsou česká mainstreamová média schopna přiznat, že celá aféra okolo dobití tohoto východobosenského města byl interpretována masmédii a vládami členských států NATO v rámci válečné protijugoslávské a především protisrbské propagandy. Horší je, že to není schopen přiznat ani dnešní samozvaný gang redaktorů ve veřejnoprávní České televizi. Nedávno doc. R. Valenčík po návštěvě Bosny a Kosova na svém blogu vznesl požadavek rehabilitace Srbů, kterým natoidní propaganda nasadila psí hlavu jako viníkům válečné vřavy při rozpadu Jugoslávie.
Pojem SREBRENICA je spojen nejenom s pojmem různě udávaného zločinu, ale i s pojmem podvodu až lži. George Pumphrey nazval svůj obsáhlý článek o Srebrenici před 17 lety (Bonn, Německo: Dialogue, Vol. 7, Nr.27-28, str.108-142, podzim-zima 1998) „The Srebrenica Massacre“: A Hoax? (= podfuk, bouda, kanadský žert). Co dnešnímu pojmu SREBRENICA dává málo věrohodnosti, je jeho absolutní jednostrannost. Podle srebrenického oficiálního narativu, fabule, byli vražděni jen Bosňané (Muslimové), nebyly povoleny mezinárodní kontroly nálezů, nebyla povolena přítomnost srbským forenzním odborníkům u masových hrobů, nic nebylo řečeno o masakrech v srbských vesnicích kolem Srebrenice, že zmizelo srbské obyvatelstvo Srebrenici (28% obyvatel), nic nebylo řečeno že násilnosti začali Muslimové a Chorvati a jejich již připravené bojůvky kolem jednostranného vyhlášení samostatnosti Bosny a Hercegoviny (BaH) 6.dubna 1992. Při tom je surově umlčován jakýkoli kritický nesouhlas s mantrami kolem Srebrenice.
Britský premiér David Cameron, jeden z největších viníků (podporovala to i Hillary Clinton) zničení státu Libye a tím i katastrofální invaze uprchlíků do jižní Evropy, nyní chystá tvrdě závaznou a zcela jednostrannou rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která zakazuje jakékoli pochyby o narativu o „genocidě“ v Srebrenici. Pochybovat o tom by mělo být trestné. Pojem genocidy v Rwandě, v nacistickém Německu, v Armenii v Osmanské říši za Války 1914-18, ve vyhlazovacích táborech Srbů ustašovského Chorvatska (1941-45) byl jasný, ale kontroverzní okolnosti v otázce Srebrenici, kde se násilností dopouštěly obě strany a ve kterých neuvěřitelná propaganda Západu nevěděla kam až zajít ve svých výmyslech!?
Než začne nějaká diskuse o Srebrenici, měly by se uvést základní strohé demografické údaje a některé historické skutečnosti z té doby (1992-95), o kterých zglajchšaltovaná západní i naše media moc neinformovala.
Podle sčítání lidu z 1921 a 1931, žilo v Srebrenici 49% až 50% Srbů (před válkou v 1941 to bylo 17 766 duší), těch zbývajících kolem 50% byli Bosňané (Muslimové). V roce 1991 to už bylo jen 28% Srbů (9 381), hlavně díky masakrům v Bosně a Hercegovině (BaH) během 1941-45 v ustašovském pro Srby, Židy a Romy genocidním Nezávislém státě Chorvatsko (NDH), kterému Hitler a Mussolini dali i Bosnu a Hercegovinu. Počet muslimských obyvatel se výrazně zvyšoval, byl 17 332 (1931) až 28 118 (1991). V opštinách (větších obcích, okresech) Srebrenica a sousední Bratunac žili Srbové v 93 osadách. Do roku 1993, po násilném prohlášení secese BaH v dubnu 1992, bylo zničeno v okrese Srebrenica 81 srbských osad, tamní Muslimové kupodivu nezničili jen vesnice Crvica, Liješće, Petrića a Skelani, ve kterých přežívalo 860 Srbů, jen 9% (!) původního srbského obyvatelstva (M.Ivanišević: Pole neštěstí, 2014). Tedy 91% tamních Srbů bylo do dubna 1993 nejen oloupeno a vyhnáno, ale ze značné části i povražděno a osady zničeny (počty vyvražděných kolem Bratunce a Srebrenici se udávají na 900-1100, ze srbských osad východní Bosny se udávají až na 1 500 až 3 000)*/. Ještě před 6.dubnem 1992, kdy Západ uznal BaH jako samostatný stát, přes protesty Srbů z BaH, přepadla 1.března 1992 tlupa muslimsko-chorvatských extremistů srbskou svatbu u „starého“ kostela v Sarajevu, zabila ženichova otce Nikolu Gardoviće, těžce zranila pravoslavného kněze. Na den prohlášení samostatnosti BaH (6.duben 1992) se mladý Muslim v Sarajevu pokusil zavraždit populárního (i mezi Muslimy a Chorvaty) děkana lékařské fakulty, Srba, profesora Borišu Staroviće, který dostal kulku do krku a do plic. Profesora zachránila vícehodinová operace. S autorem článku se velmi spřátelil za návštěv prof. Dolečka, visiting professora v Republice Srbské (BaH).
Hned po vyhlášení samostatnosti začaly muslimské i chorvatské mnoho měsíců předem připravované bojůvky, později i jejich vojsko, svou vražednou práci proti bosensko-hercegovským Srbům po celé BaH, nejen kolem Srebrenice. Již podruhé v XX.století muselo srbské obyvatelstvo, aby zachránilo holé životy, opustit 9.května Srebrenicu, když tam Muslimové 8.května 1992 zavraždili soudce a člena bosenského parlamentu Srba Zorana Zekiće. Dění z té doby v Srebrenici vylíčil britský tlumočník v Bosně G.R.Thornton (TIME, 23.června 1993):
-„Zapomněli jste se zeptat a zjistit, co se stalo se Srby, kteří představovali 30% obyvatel Srebrenice. Ve chvíli, kdy válka propukla (tj.jaro 1992), byli vyhnáni ze svých domovů s příručními zavazadly a zatímco prchali, Muslimové divošsky stříleli na muže, ženy a děti na útěku…“
Koncem zimy 1992-93 velitel bosenské armády Safer Halilović přerušil po n-té příměří a začal od Tuzly a Srebrenice ofenzivu na všech frontách. Právě se formující Vojsko Republiky Srbské, pod velením generála Ratka Mladiće (zvolen 12.5.1992 za velitele VRS), tuto ofenzivu brzy zastavilo, obklíčilo Srebrenicu a obsadilo osady Cerska a Konjevića Polje. A už 3. března 1993 hlásal veliký nápis v londýnském Financial Times: -„Stovky zemřely, když Srbové dobyli muslimskou enklávu.“ Z tepla bělehradského hotelu hlásila Laura Silber o „stovkách mrtvých na ulicích“. Generál P.Morillon, velitel UNPROFORu hned navštívil obě osady a ŽÁDNÉ MRTVOLY NA ULICÍCH tam nenašel. „Kachna“ nevyšla a generál Morillon si znepřátelil muslimské úřady a západní novináře. Unikly jim další hrůzné „kachny“.
 |
| Srbská žena na útěku odváží i své zabité syny a manžela |
Ve stejné době běsnila v BaH během 1993 i velmi krvavá válka mezi Bosňany (Muslimy) a Chorvaty. Byla to doba, kdy ještě muslimští mudžaheddíni, „importovaní“ do BaH Západem, uřezávali hlavy nejen zajatým Srbům, ale i Chorvatům a kdy Usama bin Ladin jezdil s bosenským (muslimským) pasem. V té době vojsko chorvatského generála Tihomira Blaškiće zmasakrovalo v osadě Ahmići 100 muslimských civilů, probíhaly krvavé boje kolem Mostaru. kde. 8. listopadu 1993 chorvatský tank zničil slavný „Starý most“ přes Neretvu (Chorvati to následně přiznali!). Podle lhářů z Newsweeku (3.ledna 1994) to udělali Srbové. Muslimská vojska pak převzala iniciativu a pronásledovala poražené chorvatské jednotky HVO. Při jednom setkání, generál Mladić autorovi vyprávěl, jak jeho Vojsko Republiky Srbské zachránilo 40 000 prchajících HVO a chorvatských civilů a umožnilo jim ústup do chorvatské části BaH. Srbové je živili, jejich raněné léčili. O tom západní media nic v té době nehlásila, postěžoval si Mladić. Chorvatští vojáci přísahali, že proti „bratrům Srbům“ už nezvednou zbraně. Slib nedodrželi. Washington je začátkem 1994 doslova „dokopal“ k plné spolupráci s Muslimy proti Srbům, i když se vzájemně nenáviděli.
Srebrenica se pod tlakem Západu stala na jaře 1993 chráněným, demilitarizovaným městem. Byl to drzý podvod, protože tam zůstala dobře vyzbrojená 28. bosenská divize (údajně, i když asi poněkud přehnaně, 10-15 000 mužů), všestranně Západem podporovaná, pod velením Nasera Oriće. I západní media psala o něm jako o surově protisrbském muži, zodpovědném za vyloupení, vyvraždění a zničení mnoha desítek srbských vesnic východní Bosny (autor některé z nich navštívil). Tím se Orić chlubil i před západními novináři. Poslední loupežná výprava srebrenické posádky byla v červnu 1995, kterou vlastně „chránilo“ 460 mužů holandského praporu („Dutchbat“) před pronásledujícími srbskými jednotkami. V měsíce trvajících bojích kolem Srebrenici padlo podle Mladiće 1 200 Srbů a 2 000 Muslimů. Švédský generál Lars-Eric Wahlgren (UNPROFOR) nepříjemně překvapil Západ i vládu v Sarajevu, když v dubnu 1993 řekl o stížnosti, podle které Srbové přerušili příměří a bombardují Srebrenicu, a že tam bylo 50 mrtvých civilů: “Bosenské jednotky nejdříve bombardovaly srbské pozice, Srbové jen opětovali palbu“. A jako „náhodou“ bylo bosenské dělostřelectvo právě umístěno v oblasti, kde bylo mnoho civilů… Jak už to bylo zvykem v bosensko-chorvatském Sarajevu, aby se mohla šířit zpráva, že Srbové bombardují a zabíjejí civily …
Naše media a většina medií Západu neuváděla, jak vojáci i důstojníci toho Dutchbatu potvrzují spíš srbské zprávy. Jeho velící důstojník, podplukovník Tom Karremans o Mladićovi mluvil s úctou. Šéf štábu holandské armády generál Hans Couzy měl veliké nepříjemnosti se svým ministrem obrany Jorisem Voorhoevem, který od něho požadoval, aby armáda (její příslušníci v Srebrenici) potvrzovali to, co chtělo NATO, že Srbové ve Srebrenici po jejím obsazení páchali vraždění, což generál zcela odmítal. A 1.srpna 1996 šel do důchodu. Ale ještě před tím jmenoval Toma Karremanse plukovníkem. Očití svědci Dutchbatu tvrdili o několika stech, možná do tisíce mrtvých Muslimů kolem pádu Srebrenice. Kapitán M.van Schouten z Dutchbatu velmi ironizoval zprávy o událostech v Bratunci, kde se v době jeho přítomnosti nic nedělo, a západní media mluvila o masakrech.
Koncem jara 1995 bosenská vláda odvolala ze Srebrenice své vedoucí představitele, včetně generála Oriće. A v Chorvatsku bylo už připraveno 140 000 chorvatských vojáků, masivně vyzbrojených Německem, strategicky pod velením amerických penzionovaných generálů, za pomoci letadel NATO, aby vyhnali (a oloupili) 230 000 Srbů z jimi po staletí obývaných oblastí Chorvatska (Krajina, Slavonie).
Nevelká srbská jednotka VRS, 500 – 1 000 mužů, podstatně menší než 28.bosenská divize, s několika tanky, bez většího odporu 11. července obsadila Srebrenici. Pro muslimské civily, hlavně ženy, děti, staré lidi (přes 20 000) a vojáky, kteří se vzdali, VRS přistavila i přes chronický nedostatek benzinu, autobusy, které je bezpečně odvezly do Tuzly, pod bosenskou kontrolou. Většina vojáků 28.divize se ale nevzdala a začala se za těžkých více dnů trvajících bojů probíjet komplikovaným terénem do Tuzly (něco přes 60 km). Při tom padlo, podle představitelů OSN „legitimně“, v bojích, 2 – 4 000 ozbrojených bosenských vojáků, řada z nich v minových polích, tisíce se vzdaly. Během Daytonských jednání (prosinec 1995) bosenský předák Alija Izetbegović tvrdil, že je při tom Srbové zastřelili a že v bojích padlo 1 000 Muslimů. Vůbec nemluvil o tisících popravených, i když by se mu to v té době jistě hodilo.
Paní Albrightová koncem léta 1995 krátce ukazovala v Radě bezpečnosti (10.srpna) jakési letecké snímky o údajných popravách zajatců. Jako „tajné“ je později už ukázat nechtěla. Jejich informativní potenciál byl údajně malý. Mělo to odvrátit pozornost od obrovské etnické čistky a zločinů v Chorvatsku v srpnu 1995 (vyhnáno 230 000 Srbů – starousedlíků, zabitých a hlavně nezvěstných bylo údajně na 10 000), od vyloupení a devastace Srbské Krajiny, za vydatné pomoci Západu. Před čistkou v květnu a srpnu 1991 žilo v Chorvatsku 581 600 Srbů (12,2%), po čistce (2001) už jen 202 600 (4,54%). Proti Chorvatsku OSN žádné sankce nezavedla, náš prezident Havel proti tomu nijak nebrojil.
Začaly se objevovat zprávy, že je od doby bojů červencových kolem Srebrenice nezvěstných přes 7 000 Bosňanů, což se zvýšilo na 8 000 a že zřejmě byli srbskou armádou povražděni, pak se uvádělo, že bylo popraveno i mnoho zajatých bosenských vojáků. Objevily se seznamy nezvěstných, kteří byli hned, bez jakéhokoli ověření, uvedeni jako zavraždění (popravení). Začalo se mluvit i o genocidě. Tím, že zabili muslimské muže, vhledem k přísnosti zvyků, byla údajně ohrožena muslimská populace, jejich ženy (vdovy) nebudou už moct, nebudou už smět mít děti…Ale pro Bosňany se tu objevila i nemilá záležitost. V seznamech údajně povražděných (popravených) bylo zjištěno snad až kolem 3 000 Bosňanů, kteří byli ve volebních seznamech (1996), a kteří tedy (i když „mrtví“) se účastnili voleb…
A tady se stala nečekaná věc. Chorvat z BaH Dražen Erdemović se sám přihlásil jako svědek, který se spolu se skupinou dalších 7 vojáků v š e c h národností (Chorvatů, Muslimů, Slovinců, Srbů) z jakési 10. sabotážní jednotky VRS, prý účastnil 16. července 1995 popravy. Tvrdil, že během necelých 5 hodin popravili úhrnem 1 000 až 1 200 zajatých Bosňanů (Muslimů). On sám prý jich samopalem zabil 70-100, podle rozkazu nějakého jím zcela neznámého (!) podplukovníka. Popravované přivezlo prý v té době 15 až 20 autobusů, skupinka je popravovala vždy po 10 a nechávala je na louce, nedaleko farmy Braněvo u vesnice Pilica. A tady je hned několik nesrovnalostí. Popravě podle Erdemoviće velel vojín Brana Gojković, i když byl přítomen a zabíjel i důstojník, Slovinec Franc Kos. Je divné, že popravu nařídil „popravčím“ nějaký neznámý podplukovník, bez písemné dokumentace. A je dost časově nesmyslné, že by těch několik „katů“ se vším všudy (včetně Erdemoviće) mohlo tak rychle a tolik lidí přiváženými v autobusech popravit. Nejdivnější je při tom to, že mnoho roků soud v Haagu znal jména všech „katů“ a nikdo z nich, kromě Erdemoviće, nebyl zatčen a souzen, ačkoli jejich adresy byly dobře známé. I velitel celé té „sabotážní jednotky“ poručík Milorad Pelemiš, který o tom mluvil i v médiích, nebyl nijak omezován, vyslýchán. K zatýkání těch „vrahů“ pak došlo teprve po řadě let, když novinář Germinal Čivikov (pracoval pro Die Deutsche Welle), žijící od 1975 v Haagu, vydal v roce 2009 knihu SREBRENICA – Korunní svědek (SREBRENICA. Der Kronzeuge), na jejímž obalu se píše: „Krok za krokem (Čivikov) odhaluje, jak se Tribunálu dosud dařilo, že pravděpodobně nejhroznější zločin v Evropě po 1945 nechal definovat jedinému korunnímu svědkovi. Důvěryhodnost tribunálu o Jugoslávii je po přečtení této knihy ze základu otřesena. Pochybení a manipulace jednoho od začátku naskrz politického soudu se tu často objevují. Erdemović se dostal do Mezinárodního trestního tribunálu pro někdejší Jugoslávii (ICTY) v Haagu, který ho odsoudil nakonec jen na 5 let (za popravu 70-100 jím uvedených zajatých), z kterých si odseděl jen 3 roky a pak se stal „korunním svědkem“, a tento mnohonásobný vrah byl propuštěn a s rodinou dostal novou identitu kdesi na Západě a pak při několika soudech se srbskými důstojníky a dokonce i s prezidentem Miloševićem a Dr. Karadžićem, odpapouškoval stejná prohlášení, podle pokynů těch, kteří ho pro ICTY soudili v Haagu (původně byl prohlášen za neschopného vypovídat!). Zkušený právník Milošević, ale i Dr. Karadžić, mu pokazili řadu tvrzení, uvedli ho do rozpaků, které jednoznačně znehodnotily jeho výpovědi. Z toho ho až trapně „vysekával“ soudce Richard May, který Miloševićovi tvrdě vzal slovo, když Erdemović začal „kazit“ svou roli. Soud zřejmě nechtěl veřejně vyslýchat mnohonásobné vrahy od farmy Branjevo, aby „nepokazili“ soudu vyhovující naučené věty Erdemoviće.
A pak se stala ještě jedna nepříjemná věc pro tvrzení obžaloby o 1 000 – 1 200 popravených: Nenašla se jejich těla. U Branjeva bylo objeveno jen 132 (153 ?) těl. Někteří měli prý svázané ruce a prý i zavázané oči, což potvrzuje akt, zločin popravy. I to je hrozné číslo, ale udělat z toho 1 000 až 1 200 popravených je také strašné. Když se soud ICTY tázal velitele UNPROFORU generála P. Morillona při soudu s Miloševićem, proč to Srbové udělali, řekl jim generál, že to byla pomsta Srbů za dřívější masakry v srbských vesnicích v oblasti Srebrenici. Tato jeho slova rozzuřila přítomné Muslimy, kteří chtěli proto soudně stíhat francouzského generála (že řekl pravdu, kterou západní úřady i media nechtěly připustit).
Po jím popsané popravě zajatců navštívil dodatečně Erdemović a jeho kumpáni nějakou krčmu, kde se opili a údajně se kolem dělby „odměny“ za popravu pohádali a zazněla střelba, Erdemović byl několika zásahy do břicha těžce zraněn, ale vojenská nemocnice v Bělehradě ho zachránila. Při výslechu Miloševiće vyšlo v náznacích najevo, že mohlo jít o „nějaké francouzské zlato“, prý kolem 12 kilogramů. Erdemović se přiznal, že o tom slyšel. Pak se rozšířily zprávy, že to vše bylo dílem francouzské tajné služby, která tím zločinem měla poškodit dobré jméno Srbů. Toto není zcela bez logiky, protože jinak byly vyměněny bez „poprav“ doslova tisíců vzájemně zajatých mezi Chorvaty, Muslimy a Srby. Byly i zprávy o tom, jak někteří ze zúčastněných na zločinu (včetně jejich žen), nakupovali různé drahé věci. **/
Je trapné, že media zcela bagatelizovala rozsáhlou publikaci (300 stránek) „MASAKR V SREBRENIVCI – Důkazy, Souvislosti, Politika“ (Tne Srebrenica Massacre. Evidence Context, Politics) připravenou americkým univerzitním profesorem E.S.Hermanem, za účasti řady významných odborníků, včetně pracovníků OSN (P.Corwin), západních novinářů, jako Creative Commons Attribution. Non-Commercial (2011). V práci se jako počty mrtvých Bosňanů uvádějí stovky. Profesor Herman uvádí osm druhů podvodů, mýtů o Srebrenici, přičemž připomíná podobné neuvěřitelné lži členů State Departmentu i samotného prezidenta Clintona o statisících (objevovalo se až číslo 500 000 !!!) pobitých Albánců na Kosovu v roce 1999, aby Američané a Západní svět „spolkli“ agresi NATO a zločiny proti Srbsku v roce 1999. A při tom ten počet prokazatelně zabitých nejen Albánců, ale i Srbů a Romů na Kosovu dosahoval 6 000. Herman tvrdě ironizuje s dezinformacemi Clintona (v mýtu číslo devět), který řekl, že akce NATO na Kosovu byla úspěšná, že zajistila multietnickou, tolerantní demokracii, přestože se Kosovo stalo útočištěm kriminálních živlů a hlavním městem Evropy pro obchod z drogami a sexem. Na Kosovu proběhla další nevídaná etnická čistka, po té v Chorvatsku již druhá v řadě proti Srbům, také sponzorovaná tím „hodným Západem“, Německem, USA, EU.
Profesor Herman se právem hrozí nad dalšími hroznými dezinformacemi podporovanými Západem v Bosně a Hercegovině, které jen pomáhají zvyšovat mezietnickou a mezináboženskou nenávist.
*/ počet obětí v srbských vesnicích okolo Srebrenice, které vyvraždila a vypálila Orićova 28. bosenská (muslimská) divize je uveden v dokumentačním materiálu Institutu pro vyšetřování zločinů na Srbech ve 20. století (M.Ivanišević: Pola nesreče /2015/). V tomto materiálu je popsáno 341 těžkých válečných zločinů spáchaných muslimskou stranou na východobosenských Srbech v okolí Srebrenice01 při nichž bylo pobito 4421 lidí, z toho 810 žen.
**/ ‘francouzské stopě’ okolo poprav, prováděných onou 10. sabotážní skupinou, mimochodem sestavené z žoldnéřů slovinské, srbské, chorvatské i bosňácké národnosti, hovoří i fakt, že většina jejích příslušníků po skončení války v Bosně odešla bojovat jako francouzští žoldnéři do Konga na stranu zkorumpovaného prezidenta Mobutu Sese Seka.
